O duchovní tváři největšího českého panelového sídliště

O duchovní tváři největšího českého panelového sídliště

přehled sociologie

Někteří autoři sice Jižní Město chválí, ale „nemyslí to upřímně“, při pročítání jednotlivých výroků a textů o Jižním Městě tedy člověk musí být obezřetný a pozorný...

"Odcizenost, beton, chlad“?
O duchovní tváři největšího českého panelového sídliště

Miroslav Pavlík: Sen o Chodovské tvrzi, Petrklíč 2001

Petr Bakalář: Psychologický průvodce Prahou, Votobia, Olomouc 2006
Jiří Bartoň: Chodovská tvrz: k historii Prahy 11, Kreace 1996
Petr Janeček: Černá sanitka a jiné děsivé příběhy: současné pověsti a fámy v České republice, Plot 2006
Petr Janeček: Černá sanitka: druhá žeň. Pérák, Ukradená ledvina a jiné pověsti, Plot 2007
Petr Janeček: Černá sanitka: třikrát a dost. Mytologie pro 21. století, Plot 2008
Miloslav Švandrlík: Černý baron od Botiče, aneb, Miloslav Švandrlík o sobě, Camis 2000

O Michalu Davidovi a ufonech
„Počínající ložiska pražského Bronxu; mutace polocikánů, světských, pomenších, předčasně pohlavně vyspělých dívek s rysy těhotných žen, obtloustlí chlapíčci - takoví malí Michalové Davidové, v očích zkušený výraz pasáků, postávají, na něco čekají, už několik generací. Byl jsem tam jednou v životě, po 15 minutách jsem se musel vrátit (neměl jsem s sebou skafandr)“. Těmito slovy a dále výrazy „chlad, odcizenost, beton“ charakterizoval kontroverzní psycholog Petr Bakalář ve svém Psychologickém průvodci Prahou okolí stanice Háje a celé Jižní Město. Bakalář tak navazuje na dlouhou tradici, líčící panelová sídliště jako místa anonymity a vykořeněnosti. Přímo na Jižním Městě se točila část Menzlova filmu Vesničko má, středisková (1985), v němž záběry závozníka Otíka, kráčejícího uprostřed anonymního davu po lávce vedoucí od zmiňované stanice metra Háje a marně se potýkajícího s nefunkčním vybavením panelového bytu, do kterého nechtěl, jsou skutečně stísňující. A ještě depresivnějším dojmem působí film Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979) od V. Chytilové, zachycující Jižní Město bez chodníků a nájezdových ramp pro kočárky, jehož jednotliví už nastěhovaní obyvatelé jsou naprosto nevšímaví a lhostejní ke svému okolí.

Od té doby se mnohé změnilo: vznikly restaurace, hřiště, obchody, kina, kulturní a obchodní centra. Tato změna už byla také několikrát popsána v článcích jako Panelstory končí. Jižní Město ožívá (Jan Ziegler) nebo Na pražském Jižním Městě začínají žít sousedé (K. Ulík) o probouzejícím se kulturním životě v této lokalitě a zvláště o činnosti Kulturního centra Zahrada, jež se podle jeho mluvčího Jiřího Sulženka snaží „postavit lidem do cesty nějaký artefakt nebo akci, abychom změnili vnímání sídlištního prostředí“. Toto prostředí je přitom podle Sulženka samo o sobě velmi podnětné, a četní umělci se jím dnes ve své tvorbě hojně inspirují. Samotné stereotypy o Jižním Městě se však nemění: Miloslav Švandrlík vyrůstající na starém Chodově ho ve svých vzpomínkách Černý baron od Botiče označuje za „ohavné“; stále se opakuje Havlův výrok, pronesený během jeho prezidentské vyjížďky na Jižní Město, o panelácích coby „králíkárnách“, který již dříve existujícímu přirovnání jakoby připjal křídla; i dnes se objevují názory, že „sídlištní uniformita znásilnila touhu člověka po identifikaci se svým okolím. Svojí formou se stala součástí mašinérie totalitárního režimu. Lidé vytržení z kořenů k němu cestu už nenašli, lidé, kteří se zde narodili, ji ani nehledali“ (M. Lehmann). A pokud průzkumy naznačují, že se lidé na sídlištích cítí relativně spokojeni, přicházejí oponenti se sofistikovaným argumentem, že „poukazovat na to, že mnoho obyvatel tristních paneláků se tu cítí výborně, znamená odvolávat se na čísi žalostnou duševní a citovou bídu“ (Jiří Gebert).

Někteří autoři sice Jižní Město chválí, ale „nemyslí to upřímně“, při pročítání jednotlivých výroků a textů o Jižním Městě tedy člověk musí být obezřetný a pozorný: když například parodická verze Wikipedie s názvem Necyklopedie tvrdí, že „Jižák (pražsky Jižňák) je architektonický skvost hlavního města Česka“, jde o sarkasmus; pokud server jizak.eu podobnými slovy uvádí, že „všichni chtějí bydlet na Jižáku – v perle Čech… s krásnou architekturou panelových domů různých velikostí, barev, tvarů a všeho, co si jen dokážete představit“, je to naopak myšleno vážně. Když v písni Ufo (z alba Jižák z roku 1984) od skupiny Manželé mimozemšťané vysílají poselství: „máte hezkou planetu, letěli jsme kolem celý, nejkrásnějc´ je v Jižáku“, o útulnosti tohoto místa pro lidi to zrovna nesvědčí, zvláště, když se po příjezdu „zelených příšer“ - příslušníků VB - záhy ukáže, že Jižní Město je nadmíru nebezpečné i pro ufony. Když oproti tomu filozof a ekolog E. Kohák soudí, že Jižní Město je „skoro venkovská idyla pár minut od středu Prahy, město pro mladé maminky, které chtějí poskytnout svým dětem výhody města i venkova“, nežertuje: označuje se dokonce za „spokojeného měštěnína Jižního města pražského“, který by nechtěl žít jinde, a podobně smýšlí na Jižním Městě mnozí. Chtít přitom lidem vnucovat, kde mají chtít žít a kde ne a dokonce kvůli odlišnosti jejich vkusu a preferencí mluvit o jejich „duševní bídě“ je podle mne výrazem snahy o podobnou uniformitu, kterou nepřátelé sídlišť vyčítají komunistům.

Spiritualita Jižáku
Redaktor České rozhlasu Martin Štoll začátkem tohoto roku líčil na stanici Leonardo svůj „nevšední zážitek“, kdy se ocitl uprostřed „odosobněné hradby betonového sídliště“ Jižního Města, a náhle se rozezněly zvony z nově postaveného kostela - Komunitního centra Matky Terezy. Podle Štolla v tom okamžiku „zmizela odosobněnost, hlas zvonů vrátil prostoru život“, a on si prý uvědomil, že i toto může být „krásné místo k životu“. To může znít poněkud urážlivě pro všechny ty, kteří Jižní Město naplňovali svým životem, svými osudy a nadějemi dlouho předtím, než kostel vznikl, je ovšem pravda, že k fungujícímu městu kostel patří (stejně jako reprezentativní budova radnice, kterou naopak Jižní Město zatím nemá). Výstavba Komunitního centra, jež se nachází na kraji Centrálního parku (dříve Parku československo-sovětského přátelství), se sice u řady místních obyvatel nesetkala s velkým nadšením, ale dnes centrum nabízí třeba i taneční kurzy nebo setkání anonymních alkoholiků, otevřena bude keramická dílna. Letos se zde konaly také slavnosti vietnamské a indické komunity, „multikulturalitu“ centra podporuje i to, že duchovními farnosti jsou v současné době dva Poláci (hovořící ovšem s přehledem česky) a jeden Korejec. Vzhledem k celkovému počtu obyvatel Jižního Města se ovšem místních bohoslužeb neúčastní převratně vysoké množství lidí, což je v souladu s tvrzením sociálního geografa Tomáše Havlíčka z Přírodovědecké fakulty UK, podle kterého „obecně platí, že socialistická města sídlištního typu vykazují nižší míru deklarované religiozity a také daleko méně sakrálních objektů, jestli vůbec nějaké. Pak je otázkou, jestli se místní obyvatelé zabývají transcendentnem nebo nikoliv. Osobně jsem přesvědčený, že se zde transcendentno nachází, ale zatím chybí relevantní studie“. Podle Havlíčka bude první podobná studie v českém prostředí publikována asi za půl roku - nezbývá, než se tedy obrátit na texty, které neobsahují „tvrdá data“.

Jan Jandourek, sociolog, publicista, spisovatel a kněz starokatolické církve, který bydlí těsně za hranicí Jižního Města a stanicí Háje mimo prázdnin prochází každý den, charakterizuje místní prostředí výrazem „Zen“ - obrovské prázdné plochy podle něj vedou právě k tomuto typu spirituality; pro křesťanství je oproti tomu tento prostor podle něj ještě málo zabydlen, je nedostatečně „domestikován“. Z institucí, které se na Jižním Městě vyskytují, má k zenové meditaci asi nejblíže Galerie Cesty ke světlu, kterou religionista Z. Vojtíšek ve své Encyklopedii náboženských směrů a hnutí v České republice označuje za významné kulturní centrum hnutí new age, i když Zdeněk Hajný, ústřední postava galerie, se tomuto zprofanovanému označení ne příliš překvapivě brání (a s touto „nálepkou“ se prý neztotožňují ani mnohé osobnosti, které na půdě galerie vystupují či vystupovaly, jako evangelický teolog J. Heller či premonstrát Miloslav Fiala). Hajný před několika lety společně s tehdejší radnicí Prahy 11 plánoval projekt, v jehož rámci se měly na plochu jednoho paneláku v blízkosti stanice Háje promítat proměňující se kompozice jeho meditativních krajin s informacemi o aktuálním kulturním dění v oblasti. Psychoanalyticky orientovaného esejistu Jana Sterna zase obecně zaujala „vertikalita sídlišť“. Jestliže teoretikové sídlištního urbanismu v meziválečném období rozvíjeli koncepce „města - parku“, neboli „vertikálního zahradního města“, Stern pojímá „vertikálu paneláků“ v jejím skoro „metafyzickém“ smyslu: k této vertikalitě podle něj obyvatelé sídlišť „přistupují prakticky nebo mysticky - vždyť i do nejvyšších pater jezdí výtah. A poslední patro paneláků není odděleno od Nebes žádnou vyhraněnou sférou. Střechy starých měst jsou šipky ukazující směr, ale střechy panelových domů nejsou žádnou takovou šipkou poukazující k nedosažitelným a přesahujícím Nebesům. Nebesa jsou jen dalším přirozeným patrem, kam jen zrovna nejede výtah“. Připojme poznámku, že roku 1964, kdy ještě dávno Jižní Město nestálo, vyšla kniha Tři banány aneb Petr na pohádkové planetě od Z. K. Slabého, v níž hlavní hrdina, „jiskra“ Petr Pánek s výtahem, který byl očarován a který se dá uvést do chodu magickou formulí, skutečně prolétá střechou a dostává se na pohádkovou planetu. Tam se mu daří splnit svěřený úkol a tím planetu zachraňuje před zlými silami. Po hrdinově návratu na Zemi vychází oznámení, které jeho cestu stylizuje do podoby kosmického letu: „Objevil prý novou planetu, kterou nazývá Pohádkovou. V dosavadních mapách hvězdné oblohy zatím není zaznamenána. Podle údajů jiskry Pánka je na této stálici normální pohádkový život.“ S touto dětskou fantasy jsme se sice od tvrdých dat dostali hodně daleko - ale na druhou stranu zcela jisté a plně ověřitelné je to, že stanice Háje nesla do roku 1990 název Kosmonautů, socha V. Remka a Alexeje A. Gubareva na místě dosud stojí a stejně se jmenuje i přilehlé náměstí s okolními ulicemi jako Kosmická nebo Bajkonurská. Prostředí vysokých panelových domů jako by si prostě o lety do vesmíru samo říkalo - a nebo o lety opačným směrem.

Jestliže živý Remek nedávno Jižní Město fyzicky navštívil a setkal se s velkým zájmem žáků místní základní školy, návštěvy mimozemšťanů nejsou doloženy (i když třeba skupina Manželé tvrdí, že příběhy z alba Jižák jsou „úplná fikce, jedině snad text o UFO nad Jižním Městem je pravdivý“), ale o to více o nich koluje příběhů. Většina z nich se týká Chodovské tvrze, původně vodní pevnosti oválného půdorysu ze 13. století, která dnes slouží jako kulturní centrum i jako obřadní síň, třeba pro „vítání občánků“. Když J. Svěcený, další slavný obyvatel Jižního Města, o Chodovské tvrzi říká, že „při pohledu z paneláku večer krásně svítí a připomíná UFO“, jde o pouhé přirovnání. Ovšem v knize Sen o Chodovské tvrzi už její autor Miroslav Pavlík přináší ucelenou Teorii o původu tvrze: roku 1283 se prý nejprve objevil „namodrale zářící diskový objekt a bezhlučně se snesl k zemi, zelení tvorové s dvěma tykadly nad čelem rychle opustili dohasínající objekt, ten po několika desetiletích objevili Jeruzalémští rytíři (a) obestavěli jej kamenem“. I s Chodovskou tvrzí se pojily některé prastaré legendy, jež ve své knize Chodovská tvrz: k historii Prahy 11 zachytil kronikář Jižního Města Jiří Bartoň, třeba ta o půlnočním rytíři či o strážném duchu páru milenců, který zde prý tragicky zahynul. I o těchto legendách ale platí to, co obecně konstatuje etnolog Petr Janeček, autor úspěšného cyklu Černá sanitka: „mimozemšťané ze soudobé mytologie až na ojedinělé výjimky rychle vytlačili duchy 19. století a ještě starší démony a přes drobné změny, způsobené rozvojem hnutí new age, který dodal původně technicistní a relativně racionální ufologii mystické kvazináboženské prvky, zůstávají návštěvníci z vesmíru dominantní kolektivní reprezentací nadreálna v celé západní kultuře“. Víra v ufony je tedy zřejmě stále silnější konkurencí tradičním vyznáním, i když - pokud vím - zatím na Jižním Městě nemá žádný svatostánek ani nějakou náhražku tradičních zvonů.

Mytologie Jižáku
Podle P. Janečka „současné pověsti a fámy plní pro lidi ze světa mrakodrapů a paneláků stejnou roli, jakou plnily dávné legendy a kazatelské příklady pro lid katedrál a hradů“, současně ale tvrdí, že „mýty bezprostředně spjaté s rituálem a náboženstvím dnešní společnost zcela postrádá“. Etiologické mýty (vysvětlující vznik nějakého města, národa či přírodního děje) však vznikají nadále: třeba citovaná „teorie“ o ufonském původu Chodovské tvrze je toho pěkným příkladem, stejně jako pověsti o tom, že primárním účelem panelákových sídlišť (a Jižního Města v první řadě) bylo to, že „se měly skládat na sebe v případě jadernýho útoku, nebo zpomalit tlakovou vlnu po výbuchu jadrný bomby, pokud by byla svržená na vnitřní Prahu“. Podobnou legendu čtenář najde také ve zmiňovaném hesle z Necyklopedie, podle níž skupina „Rudých loupeživých rytířů, aby zamaskovala své nekalé úmysly, vystavěla okolo prvně postavené budovy Panelové domy, které osídlila chudým pracujícím lidem, proto v raných dobách tohoto sídliště docházelo k četným loupežím, přepadáváním a vraždám.“ I z příběhů Černé sanitky vyvstává obraz panelových sídlišť jako míst obývaných „úchyly“ a „maniaky“, mnohé z těchto příběhů, i samotný titulní příběh Černé sanitky, byly podle Janečka svými vypravěči mnohdy umisťovány právě do prostoru Jižního Města. Na (a také o) Jižním Městě ovšem vznikají žánrově a tematicky rozličné příběhy: zaznamenán je mysteriózní příběh z doby budování Jižního Města, kdy opilý muž spadl do šachty dosud neosazeného výtahu, ale už se nikdy nenašel, ztratil se (vzdálená podobnost s uváděným fantasy příběhem), vypráví se i pohádky (třeba o dvou lidech, kteří na sebe tak dlouho hleděli ze dvou protilehlých paneláků, až se vzali…), některé tomuto žánru se blížící texty jsou každoročně oceňovány v rámci literární soutěže Prahy 11 O zlatý klíč.

Přitom ovšem nějaká legenda o demiurgovi, který z ničeho nic postavil obrovské a vysoké město, by se pro Jižní Město výborně hodila (na rozdíl od historických měst, jež vznikala organicky a pomalu) - podle E. Koháka totiž hlavní charakteristikou Jižního Města je právě „společné budování města na louce, která před naším příchodem byla zelená“, přičemž filozof oceňuje jeho „pestrou různorodost“. Připomeňme zde, že když se nedávno geolog Radek Mikuláš vypravil na Jižní Město a tamní Milíčovský vrch, což je deponie výkopového materiálu ze stavby sídliště a druhého úseku trasy metra C, užasl nad druhovou pestrostí na onom kopci. V článku Divočina na Jižním Městě pak v Respektu psal o tom, že očekával biologickou monotónnost a chudost, typickou pro velkou část jihovýchodního okraje Prahy, našel ale „královský výběr dřevin s množstvím vzácných cizokrajných druhů, které by byly ozdobou každého zámeckého parku“ - ovšem v takových kombinacích, které se nikde jinde nevyskytují. Kladl si dokonce otázku, zda není ona lokalita natolik pozoruhodná, že by se měla chránit zákonem. To do jisté míry platí i o obyvatelích Jižního Města: podle sociologa Jiřího Musila právě „na sídlištích došlo k promísení sociálních vrstev. Třeba na Jižním Městě bydlí dodnes vedle mých kolegů z Akademie věd i romské nebo vietnamské rodiny. V tomto ohledu jde o splněný cíl meziválečné avantgardy, naplnění konceptu slušného bydlení pro všechny“ (A2 41, 2007). Dá se na tom založit „mýtus“? Asi ne, ale základ k tomu být „spokojeným měštěnínem“ Jižáku, k identifikaci s místem a „prostorem skládajícím poctu volnosti hned za domovními dveřmi, prostorem, který umožňuje vnímat horizont i nízké červánky“ (Kazimir Krajewski) snad ano.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v Literárních novinách 3.11.2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce LtN

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.