Literatura migrantská, etnická, postkoloniální nebo alochtonní?

studie literární věda

Díky své schopnosti vklouznout do cizí kůže nám tito spisovatelé servírují ,maškarní‘ svět, v němž zbraněmi z literárního arzenálu – ironií, satirou, parodií a burleskou – účinně podrývají stereotypní myšlení na obou stranách. Pokud lze z tvorby těchto ,novousedlíků‘ destilovat nějaké poselství, tak je to přesvědčení, že identita individua nebo národa není neměnně daná, nýbrž že je v neustálém pohybu.

Literatura migrantská, etnická, postkoloniální nebo alochtonní?
Zmeškal, Tomáš
: Životopis černobílého jehněte, Torst, 2009, 340 stran
Lan Pham Thi: Bílej kůň, žlutej drak, Knižní klub, 2009, 144 stran

Henriëtte Louwerse: Homeless entertainement. On Hafid Bouazza´s Literary Writing. Peter Lang, Bern 2007, 252 s.
Liesbeth Minnaard: New Germans, New Dutch. Literary Interventions. Amsterdam University Press, Amsterdam 2008, 324 s.
Najib Redouane (red.): Clandestins dans le texte maghrébin de langue française. L´Harmattan, Paříž 2008, 258 s.

Kdo neskáče, není Čech
V poslední době vzbudily v českých médiích pozornost hned dvě knihy českých autorů, kteří na sebe svým zevnějškem prozrazují cizokrajný původ a tento fakt také literárně zpracovávají. Mám na mysli debut Lan Pham Thi Bílej kůň, žlutej drak a druhý román Tomáše Zmeškala Životopis černobílého jehněte. Jejich tématem je obecně lidská nedůvěra ke všemu neznámému nebo odlišnému a zařazování lidí do škatulek na základě povrchního dojmu. Vzhledem ke své specifické osobní zkušenosti autoři líčí, jak se tento všelidský jev projevuje v českém prostředí: kdo vypadá jinak, nemůže být – bez ohledu na to, jak to cítí on sám – „opravdový“ Čech, a také schopnost mluvit česky jako by byla daná geneticky. Tenhle mechanismus ostatně funguje i opačným směrem: u dětí českých rodičů žijících v cizině se jaksi samozřejmě předpokládá, že česky nejen mluví, ale i samy od sebe (ve škole se to totiž neučí) čtou a píší. Současně u nich číháme na sebemenší přízvuk nebo zaváhání na důkaz toho, že se přece jen odrodily. Důraz se prostě klade na odlišnosti, nikoliv na to, co lidi spojuje.

Bylo by naivní očekávat, že tyhle dvě první české vlaštovky rázem otevřou oči všem, kdo se nad tímto problémem dosud nezamýšleli. V jedné recenzi na knihu Tomáše Zmeškala se například vyslovuje předpoklad, že replikami dvojčat – míšenců (které recenzentka z jakéhosi důvodu nepovažuje za dost jazykově vytříbené) chce autor naznačit „rys ,cizosti‘ hlavních protagonistů“. Recenzentka tedy (mimochodem – existují snad i jiní než „hlavní“ protagonisté?) trefila přesný opak toho, co se autor knihou snaží říct. V souvislosti s čerstvým oceněním jeho prvotiny Milostný dopis klínovým písmem Cenou Josefa Škvoreckého píší Lidové noviny o tomto Pražákovi křtěném Vltavou, který se do země svého otce ještě v životě nepodíval: „Kniha, respektive autor vzbudil velký zájem také tím, že má napůl africký původ, který kontrastuje s jeho českým jménem. Také román je z českého prostředí; literární tvorba v češtině, jejímiž autory nejsou rodilí Češi, je také stále ještě málo obvyklá.“

Také reakce na knížku Bílej kůň, žlutej drak svědčí o tom, že si recenzenti s tímto novým fenoménem v české literatuře nevědí tak docela rady. Připomeňme, že se autorka v Čechách narodila a vyrostla, cítí se jako Češka, má české občanství, do Vietnamu se poprvé podívala před pár lety. S češtinou je na tom tedy jako vy a já, jen navíc ovládá vietnamštinu tak, jak se vám a mně nikdy nepodaří. Dvojjazyčnost ji oproti nám, vychovaným jednojazyčně, může zvýhodňovat i při zvládání dalších jazyků. Přesto se v recenzích zdůrazňuje, že se „probojovala naším školním systémem a češtinu ovládá perfektně“ nebo že výsostně prokázala, „jak dokonale zvládla češtinu i se stylistickými nuancemi“. V souvislosti s Lan Pham Thi se někde píše o „životě vrženém do cizího prostředí“, což je tedy perspektiva autorčiných rodičů, ale druhé generace se netýká. „Máte vůbec Čechy ráda?“ ptá se jí jedna novinářka. „Vždyť jsem se v Čechách narodila. To bych nemohla mít ráda sama sebe.“ podivuje se autorka. „Možná že Lan Pham Thi se nestane spisovatelkou, možná že ano; ale ne českou. Studuje v Malajsii, rodina se stěhuje do USA.“ vyřazuje ji preventivně z české literatury jiná recenzentka, jako by čeština byla pro autorku jen jakýsi dočasný převlek. Recenzenti kolísají mezi uplatňováním přísně literárních hledisek a výtkami, že v knize není jediný kladný Čech nebo že autorka neupřesňuje, co hrdinčin strýc ve vypáleném stánku prodával (jako by vypálení stánku za určitých okolností bylo ospravedlnitelné...). A ozve se i spekulace o literární mystifikaci. Stádiem zlosti na zrcadlo procházejí snad všechny země s migrantskou větví literatury, jen mnohé z nich pokročily v procesu akceptace už dál.

Literatura s přízvukem
V listopadovém čísle Akademického knižního průvodce (De Academische boekengids 77) právě vyšla trojrecenze Ieme van der Poelové, romanistky z Amsterodamské univerzity, s názvem „Literatura s přízvukem“ (Literatuur-met-een-accent), která nastiňuje různé pohledy na tuto problematiku v jiných literaturách. Stěžejní myšlenky z tohoto článku jsem se pokusila shrnout.

Autorka recenzuje publikace Homeless entertainement. On Hafid Bouazza´s Literary Writing od Henriëtte Louwersové, New Germans, New Dutch. Literary Interventions od Liesbeth Minnaardové a Clandestins dans le texte maghrébin de langue française, již redigoval Najib Redouane.

Z příkladů, které recenzentka uvádí, vyplývá, že pod hlavičku „migrantská literatura“ (někteří odborníci používají raději termín „etnická literatura“) spadá celá škála autorů: jsou tu obyvatelé bývalých kolonií, političtí i ekonomičtí uprchlíci, (bývalí) gastarbeitři, děti všech uvedených skupin. (Definice označení „alochton“, které se v Nizozemsku – ostatně se stále většími výhradami, protože časem získalo pejorativní přízvuk – pro přistěhovalce používá, je člověk narozený jinde nebo člověk, jehož alespoň jeden rodič se narodil jinde.) Podle toho se liší i jejich vztah k jazyku, kterým píší. Liší se ale i tematika. Někteří se ve svých knihách vracejí do země, odkud pocházejí, jiní zaznamenávají osud migrantů na pomezí dvou kultur, opět jiní se zařazení do škatulky „migrantská literatura“ brání a svůj původ nijak zvlášť netematizují.

Přesto tu lze najít určité společné prvky: spisovatelé – přistěhovalci podrývají stereotypní myšlení. Jejich knihy ukazují, v jak složitém postavení se tato skupina obyvatelstva nachází. Jako relativní outsideři uvnitř nizozemské literatury zpochybňují klišé o Evropanech i o přistěhovalcích. Migrantská literatura ovlivnila v uplynulých desetiletích i literární vědu. Přestože jsou tito autoři prostřednictvím jazyka, kterým píší, samozřejmou součástí literární historie té které země, jejich tvorba se nepřekrývá docela s „hlavním proudem“. Je to „literatura s přízvukem“. Současně jako by právě tenhle jemný rozdíl, lehký přízvuk přispíval k tomu, že jsou knihy těchto „novousedlíků“ pro čtenáře tak přitažlivé.

V Nizozemsku vyvolali tito spisovatelé v posledním desetiletí živý zájem, v odborných publikacích se však omezil hlavně na způsob, jak na tento nový jev reagovali nakladatelé, kritici a poroty literárních cen. Nizozemské nederlandistice tak chybí napojení na širokou mezinárodní debatu o migrantské literatuře, jaká se vede především v britských, amerických a kanadských literárněvědných kruzích.

„K definování specifického charakteru přistěhovalecké literatury vyvinula literární věda koncepty vycházející ze složité skutečnosti, která tvoří živnou půdu těchto děl,“ píše van der Poelová. „Používají se termíny jako ,hybridizace‘, ,kulturní identita‘, ,mimikry‘ a ,postavení mezi (in between-ness)‘. Tento termín se vztahuje – stejně jako botanické a zoologické termíny ,hybridizace‘ a ,mimikry‘ – k víceméně mimostředné pozici, kterou spisovatelé jako přistěhovalci, nebo ještě častěji jako děti přistěhovalců, zaujímají vůči dominantní kultuře. V této relativní okrajovosti současně spočívá jejich síla. V ní koření souhrn literárních strategií označovaný termínem ,mimikry‘. Vždyť právě díky své schopnosti vklouznout do cizí kůže nám tito spisovatelé servírují ,maškarní‘ svět, v němž zbraněmi z literárního arzenálu – ironií, satirou, parodií a burleskou – účinně podrývají stereotypní myšlení na obou stranách. Pokud lze z tvorby těchto ,novousedlíků‘ destilovat nějaké poselství, tak je to přesvědčení, že identita individua nebo národa není neměnně daná, nýbrž že je v neustálém pohybu.“

První recenzovaný titul je studie nederlandistky z univerzity v Sheffieldu Henriëtte Louwerseové o nizozemském spisovateli Hafidu Bouazzovi (1970). Bouazza se narodil v Maroku (jeho matka však pochází z Alžírska) a v rámci slučování rodin přišel jako sedmiletý do Nizozemska, kde jeho otec už pracoval v ocelárně. Studoval klasické arabské písemnictví na Amsterodamské univerzitě. Za román Paravion získal v roce 2004 literární cenu vlámských knihkupců Gouden Uil (Zlatá sova). Jeho prvotina, povídková sbírka Abduláhovy nohy (De voeten van Abdullah, 1996) vyšla i česky (Labyrint 2002, přel. Veronika Havlíková) – v českém propagačním textu je ostatně Bouazza označován jako „marocký spisovatel píšící holandsky“.

„Ve stopách literárních teoretiků jako Homi Bhabha a Stuart Hall, činných ve Velké Británii, ukazuje Louwerseová přesvědčivě, že obraz Maroka, jak vyvstává z Bouazzových románů a povídek, má pramálo společného se zemí toho jména.“ píše van der Poelová. „Vlastně je to rafinovaná parodie, v níž všechna klišé o Maroku a Maročanech, která v současné době bují v Nizozemsku, autor velmi účinně podrývá. Bouazzova tvorba je podvratného charakteru, protože spisovatel exotické stránky svých románových postav tak nadsazuje, že žádnému čtenáři nemůže uniknout ironie, která se za tím skrývá. To platí jak pro severoafrické muže z jeho románů, tak pro jejich nizozemské protihráčky – mnohdy zralejší dámy se slabostí pro alkohol a sex, které naplňují všechny předsudky panující ve středomořském světě o svobodomyslných Severoevropankách.“

Studie dále připomíná vědomou spřízněnost Bouazzy s hnutím Osmdesátníků (Tachtigers, nizozemský literární proud z 80. let 19. století). Nejde tu jen o autorovu zálibu v archaismech a květnatém jazyku, ale i o paralelu názorovou. Tak jako se Osmdesátníci vzpěčovali dobové praxi, že literaturu je třeba hodnotit především podle jejího etického poselství, tak volá Bouazza po umění jako „individuálním výrazu individuálního umělce“. Pro Bouazzu je nestravitelné, aby byl považován za spisovatele „etnografických“ románů a povídek. Brání se nejen označení „alochtonní spisovatel“ („Francouzský spisovatel píše francouzsky, nizozemský nizozemsky, alochtonní alochtonsky.“), ale i spojení „nizozemsko-marocký“ autor, protože z něj má dojem, jako by měl „na jedné noze dřevák a na druhé trepku“, což nutně vede k pokulhávání. Považuje se za exponenta nové světové literatury, která přesahuje hranice národních kultur.

Exotický charakter Bouazzovy tvorby pramení především z jeho mimořádné práce s nizozemštinou. To na jedné straně potvrzuje, že Bouazzova tvorba skutečně patří do nizozemské tradice. Na druhé straně svou zálibou v pozapomenutých slovech autor právě zdůrazňuje svou pozici insidera – outsidera v nizozemské literatuře: konfrontuje čtenáře s podivnými, neznámými prvky jejich vlastního jazyka (sahá to přitom tak daleko, že se při čtení neobejdeme bez historického slovníku nizozemštiny). Bouazzův jazyk lze vykládat i jako součást jeho literární strategie. Bez ohledu na to, co píše (v pozdějších knihách nehraje jeho etnický původ tematicky vzato už vůbec žádnou roli), je totiž recepce jeho tvorby pořád ještě neúměrně ovlivněná tím, kdo je: spisovatel nenizozemského zjevu a nenizozemského jména.

Skutečnost, že Bouazza musí svoje místo v nizozemském písemnictví pokaždé znovu obhajovat, tříbí jeho smysl pro jazyk, jímž píše. Přestože nizozemština pro něj není „válečná kořist“, jak svůj vztah k francouzštině, jazyku bývalého kolonizátora definovala francouzsko-alžírská spisovatelka Assia Djebarová, přesto i Bouazza dokazuje, že má surconscience linguistique, tedy jakési přebujelé vědomí jazyka, který nepoužívá úplně samozřejmě. U Bouazzy se to projevuje touhou prozkoumat ten jazyk až po nejhlubší, historické kořeny, ale i úsilím ohledat nejzazší hranice toho, co tento jazyk, svým způsobem jeho „macešský“ jazyk, dokáže. V tom ohledu tedy jeho literární jazyk, jak poznamenává Louwerseová, souvisí stejně tak s jazykem Osmdesátníků, jako s jazykem migrantských spisovatelů z jiných jazykových oblastí.

Druhý recenzovaný titul je srovnávací studie Liesbeth Minnaardové z univerzity v Leidenu. Porovnává v ní tvorbu Feriduna Zaimoglu a Emine Sevgi Özdamarové, dvou německých spisovatelů původem z Turecka, a dvou nizozemských spisovatelů marockého původu: Abdelkadera Benaliho a opět Hafida Bouazzy. Minnaardová zavrhuje myšlenku „postavení mezi“ a je toho názoru, že spisovatelé – migranti nahlížejí kulturu, jejíž součástí prostřednictvím literatury jsou, zevnitř. V jejím pojetí plní migrantská literatura funkci laboratoře: „Tito noví spisovatelé se svou tvorbou snaží vymezit pojem národní identita a prostřednictvím literatury pro něj najít novou náplň.“ Literatura tedy funguje v první řadě jako zdroj poznatků o většinové společnosti.

Jednou z analyzovaných německých autorek tureckého původu je Emine Sevgi Özdamarová (1946). Do Německa, přesněji řečeno do východního Berlína, přišla až v roce 1965 jako herečka Volksbühne. Její němčina je na rozdíl od autorů, kteří se do nové země dostali jako děti nebo se tam dokonce narodili, nedokonalá, ale na tom právě založila svůj literární styl. Jádro její tvorby tvoří povídková sbírka Der Hof im Spiegel (2001), v němž vypravěčka – autorčino alter ego sleduje poněkud udiveným pohledem nezúčastněného pozorovatele jak zemi, odkud pochází, tak svou novou vlast. Je to samozřejmě vědomá strategie. Dva světy, které autorka evokuje, se neustále prolínají: vypravěčka je současně migrantkou z Istanbulu a spisovatelkou z Berlína. Vzhledem ke své levicově aktivistické minulosti zaznamenává ústy vypravěčky rozdíly mezi západní a východní částí Německa zevnitř i zvenčí. Vyjadřuje tu, co hýbá společností. Návštěva Nizozemska, kde ještě dnes narazí na neochotu lidí mluvit německy jako pozůstatek druhé světové války, ji postaví před otázku, nakolik se jí němčina zadřela pod kůži a nakolik už cítí německou historii jako „svou“.

Model Liesbeth Minnaardové je ale méně přesvědčivý při aplikaci na tvorbu Hafida Bouazzy. Jako příklad uvádí jeho román Paravion (2001), pohádku o migraci, kde figuruje fiktivní severoevropská země Paravion (podle nápisu na obálkách letecké pošty) a středomořská země původu Morea. Bouazza tu vytváří fantastickou směs faktů a fikce, v níž není dobře patrné, kde ironizování marockého vidění sebe sama končí a ironizování nizozemského vidění Maročanů začíná. Bájná vize rajského Paravionu v podobě polderu s lesem minaretů vede autorku studie k závěru, že tu spisovatel podporuje výklad a obavy anti-islamistů. Tím však přehlíží mnohovrstevnost Bouazzova románu. Postavení insidera – outsidera propůjčuje migrantským spisovatelům jistý odstup. Literárně se projevuje v hojném použití stylových prostředků (nadsázka a ironie), které všechny existující rozpory zmírňují a protiklad mezi „my“ a „oni“ otupují.

Třetí recenzovaný titul je vědecká studie o proudu ilegálních migrantů z Afriky, kteří pálí své doklady a snaží se přeplavit do Evropy (podle arabského nářečního slova pro pálení se nazývají harraga a tento název se používá i pro knihy s touto tematikou). Tímto jevem se zabývají francouzsky, ale i španělsky, arabsky, anglicky, italsky a nizozemsky psané knihy. Na rozdíl od předchozích autorů a titulů tu jde jednoznačně o politicky angažovaný literární žánr. Přesto bývají tyto texty i poetické, protože realistické líčení těchto příběhů často se špatným koncem by se snadno zvrhlo v kýč. Knihy lze chápat i jako jakési památníky bezejmenným obětem, které při pokusech o přeplavení hynou u španělských a italských břehů.

© Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 01.12.2009 11:51
Literatura migrantská, etnická, postkoloniální nebo alochtonní?
Tohle nejspíš není určené mně osobně - žádných urážlivých a zesměšňujících poznámek vůči panu Pavelkovi (s nímž se ostatně znám) si nejsem vědoma. Že jeho argumenty v tom prvním článku nebyly přesvědčivé (a ani typově se do autora netrefil), je neoddiskutovatelné - to byla ryzí spekulace a i on sám... to tak prezentoval. Také "multi-kulti blbnutí" a "oceňování knížek, které si to vůbec nezaslouží" se zjevně netýká ani mě, ani iliteratury. Z reakce pana Cempírka vyplývá, že mu právě situace Vietnamců u nás leží na srdci, takže zrcadlo určitě nastavil nejen nějakým abstraktním "vám", ale i "Evě".
Vložil: Eva, 30.11.2009 15:20
Literatura migrantská, etnická, postkoloniální nebo alochtonní?
No, tak se nám spekulace o mystifikaci potvrdila :-) ceskobudejovicky.denik.cz Zajímalo by mě, jestli se panu Pavelkovi omluvíte za ty urážlivé a zesměšňující poznámky, a jestli už přestanete... s tím multi-kulti blbnutím a oceňováním knížek, které si to vůbec nezaslouží, jen proto, že je napsal Nečech. Ten Cempírek vám ale nastavil zrcadlo, co?
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 4066x

Inzerce