Sengoopta, Chandak: Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni

Sengoopta, Chandak
Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni

recenze historie

11. října 1903 přinesly brněnské Lidové noviny pod titulkem Oběť duševního přepracování tuto zprávu: „Před několika měsíci vyšla ve Vídni kniha, která vzbudila velkou pozornost: Pohlaví a charakter od dra. Otty Weiningera.

Chandak Sengoopta: Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni, z anglického originálu přeložil Daniel Micka, Praha, Academia 2009

11. října 1903 přinesly brněnské Lidové noviny pod titulkem Oběť duševního přepracování tuto zprávu: „Před několika měsíci vyšla ve Vídni kniha, která vzbudila velkou pozornost: Pohlaví a charakter od dra. Otty Weiningera. Bylo to dílo, které ostře se obracelo proti ženě a dalo podnět k četným diskuzím, přitom myšlenkově bohaté a originální. Talentovaný autor knihy, sotva čtyřiadvacetiletý, zastřelil se předevčírem ve Vídni. Přepracování neúnavným studiem vehnalo mladého spisovatele v náruč smrti“. Právě O. Weiningerovi a jeho ve své době bestselerové knize, v níž autor prohlašoval, že ženy a Židé jsou pouze sexuální bytosti, které postrádají individualitu, věnoval svoji studii Otto Weininger. Sexualita a věda v císařské Vídni britský historik zaměřující se na biomedicínské koncepty genderu, šílenství a normality Chandak Sengoopta. Autor nezastírá Weiningerovu „politickou nekorektnost“, ale navrhuje dívat se na jeho knihu jako na jakousi směs vědy, bigotnosti, filozofie, osobní úzkosti a kulturní politiky na pozadí estetického, erotického a intelektuálního světa Vídně z přelomu století, světa psychoanalýzy, valčíku a Schnitzlerových románů.

Očerňování epochy, v níž Weiniger žil, jako příliš judaizované a feminizované, bylo podle Sengoopty odvrácenou stranou Weiningerovy touhy po novém křesťanství a novém světě, kde by sexualita byla transcendována. V onom imaginárním světě by žena ztratila svou sexualitu, která byla podle Weiningera její jedinou funkcí, a tato ztráta sexuality by vyřešila ženskou otázku navždy. V této bezpohlavní utopii by se lidské bytosti navzájem respektovaly jakožto cíle o osobě. Navzdory těmto Weiningerovým mystickým sklonům však na druhou stranu Sengoopta zdůrazňuje, že v někerých částech své knihy je Weininger daleko racionálnější, než se mu připisuje - například kapitola o homosexualitě se zdá pokroková i dnes, stejně jako některé Weiningerovy návrhy ohledně pedagogických reforem na základě diferenční psychologie.

Široce se Sengoopta rozepisuje také o jeho vztahu k židovství - fakt, že konvertoval k protestantismu, dává do souvislosti s tím, že mnoho Židů v habsburské monarchii si zvolilo právě protestantismus jako jakési gesto loajality k luterské kultuře severního Německa, a stejně tak i Weinigerovo vzývání I. Kanta bylo podle Sengoopty v Rakousku, na rozdíl od Německa, netypické: v tomto ohledu byl Weininger mnohem více Němcem než Rakušanem. Co se týká Weiningerova antisemitismu, díky kterému ho prý jako jediného snesitelného Žida oceňovali Hitler a Mussolini, Sengoopta osvětluje, že základní přesvědčení o Židech jako nepřátelích německé kultury s Weiningerem sdíleli mnozí jeho současníci, toto přesvědčení však vyjadřovali „různí lidé s rozličnými cíli“: socialista V. Adler, pangermánský vůdce G. von Schönerer či konzervativní satirik Karl Kraus. Jak Kraus, tak i Weininger ovšem podle Sengoopty uznávali svůj židovský původ, byli proti pronásledování Židů, nezastávali biologické teorie rasy a zdůrazňovali nepolitickou povahu své kritiky. Ostatně prý i otec Otto Weiningera byl „vysoce antisemitský, avšak přemýšlel jako Žid a zlobil se, když Otto psal proti judaismu“.

Sengoopta se samozřejmě rozsáhle věnuje také recepci Weiningerova díla: vyjmenovává, kolik významných osobností Weiningera pokládalo za génia, zamýšlí se nad feministickým přijímáním Weinigerova díla a nad silným vlivem, jímž Weininger zapůsobil na L. Wittgensteina (odkazy na Weinigera jakožto Wittgensteinova inspirátora se objevují i v letos uváděné hře Jaromír Jágr – Kladeňák). Celkově vzato ovšem kniha Pohlaví a charakter, zamýšlená jako filozofické rozřešení politické otázky, měla podle Sengoopty nejtrvalejší úspěch v oblasti krásné literatury: u autorů jako H. Broch, R. Musil, E. Canetti, J. Joyce či I. Svevo.

Autor ovšem navzdory obsáhlosti a tematické pestrosti své knihy ochotně přiznává, že mnohé důležité oddíly recepce Weiningerova díla vynechal prostě proto, že sám není dostatečně obeznámen s jazyky, ideologiemi a dějištěm oněch výkladů, což se týká i oblasti Čech. Doplňme tedy, že kniha Pohlaví a charakter česky nikdy nevyšla, ukázky byly publikovány časopisecky roku 1905 a pak až roku 1995 v Souvislostech, společně s doprovodným textem Případ Otto Weininger od Tomáše Vítka, který si tehdy posteskl, že „v Čechách zůstává zachovávána tradice zarytého mlčení“ o tomto autorovi. Ovšem dobové české přijetí Weinigerovy knihy bylo poměrně vstřícné: s úctou o něm mluvil O. Březina nebo právní filosof a státovědec František Weyr, který jej označil za geniálního filozofa, i mnozí další. Zatímco pro Weyra byl Weininger především autorem řešícím vztah vědy a filozofie, katolický kněz Dostál-Lutinov oceňoval, že Weininger, ač židovského původu, podal moderní apologii katolické víry; a jako o významném teoretikovi židovství o něm zase psal A. Fuchs, který mimochodem stejně jako Weininger později konvertoval ke křesťanství (ovšem katolického směru) a u kterého jsou rovněž, i když ve slabší míře, patrné některé rysy „židovské sebenenávisti“.

V časopisu Nový život, orgánu Katolické moderny, Marie Koutecká hájila Weiningerovu sebevraždu s tím, že „nám nenáleží soudit duši tak Bohem nadanou“, i jeho poměr k ženám vysvětlovala tak, že „je-li čtenář nepředpojatý, porozumí Weiningerovi a jeho myšlenky ztrácí na absurdnosti“. Zato zcela odmítavě o něm roku 1920 v českém parlamentu mluvila průkopnice feminismu L. Landová-Štychová, tehdy poslankyně Československé socialistické strany: Weiningerovo dílo Geschlecht und Charakter pro ni bylo „nad jiné jasným dokladem, že psychologii ženy nemůže vystihnouti muž zatížený velikášstvím svého pohlaví“, v čemž se shodovala s A. Pammrovou, která na Weiningerovu adresu napsala, že „psychologie ženy sestavovaná intelektem muže je monstrum“. Ovšem jak dnes ve shodě s M. Kouteckou připomíná literární teoretička L. Heczková, Weinigerova filozofie není tak mizogynní, jak vypadá, protože tělesnost je možné překonat a je to vlastně úkol, a také je možné ji interpretovat pozitivně jako projev životní síly, jako projev přirozeného života. Proto Jiří Mahen v jedné své zmínce o Weiningerovi vytýká tehdejším feministkám, že Weiningera nepochopily, neboť právě on je „ta pravá, nová, jejich estetika“. Nejobsáhleji o české feministické recepci Weiningera pojednává Heczková ve své právě vydané knize Píšící Minervy, v níž mimo jiné píše o „weiningerovské kritice moderních mužů a žen“ u A. Pammrové.

Jak je tedy vidět, ona „oběť duševního přepracování“ dodnes dodává „podněty k četným diskuzím“, a Sengooptova kniha k tomu může být významným impulsem.

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise Dějiny a současnost č. 11/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce časopisu

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 120 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

55%čtenáři

zhlédnuto 2290x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce