Dijkgraaf, Margot
“La Hollande profonde” a noví Nizozemci, esej

přehled beletrie zahraniční

Má Nizozemsko vůbec nějakou významnější literaturu? V cizině tu otázku slýchám často.

Literární perspektivy: Nizozemsko
“La Hollande profonde” a noví Nizozemci

Margot Dijkgraafová
přeložila Magda de Bruin-Hüblová

Má Nizozemsko vůbec nějakou významnější literaturu? V cizině tu otázku slýchám často. A kteří spisovatelé jsou tedy tváří nizozemské literatury? Tazatel mnohdy není s to jmenovat z nizozemské jazykové oblasti jediného autora. Erasmus, Spinoza, Anne Franková – to zřejmě nejsou jména, která by si lidé spojovali s Nizozemskem, přestože Erasmus žil v Rotterdamu, Spinoza se narodil v Amsterodamu a Anne Franková psala svůj Deník v typickém amsterodamském domě na grachtu. Kdo chce charakterizovat nizozemskou literaturu uplynulých padesáti let, nevyhne se pětici velkých spisovatelů: Willem Frederik Hermans, Gerard Reve, Harry Mulisch, Cees Nooteboom a Hella S. Haasseová. První dva již zemřeli.

V roce 1995 zemřel muž, který sám sebe rád označoval za největšího nizozemského spisovatele (a možná jím skutečně byl), Willem Frederik Hermans (nar. 1921). Nakladatelství De Bezige Bij mezitím zahájilo vydávání jeho souborného díla: 24 svazků obsahujících romány, korespondenci, eseje, poezii a dramatickou tvorbu. Hermansovým stěžejním tématem je marná lidská snaha objevit v chaotické skutečnosti řád; jeho postavy se dostávají do situací, které jim přerůstají přes hlavu, a marně hledají jakousi identitu. Čtyři z Hermansových románů se odehrávají za druhé světové války, v prostředí, které vyhovuje jeho filosofickému a někdy nihilistickému tónu. V roce 2007 napsal Milan Kundera v týdeníku Le Monde des Livres s nadšeným obdivem o Hermansově románu De donkere kamer van Damokles (1958, Temná komora Damoklova). Kniha vyšla ve francouzském překladu už dříve, ale zůstala bez povšimnutí. Je to román o trafikantovi, který na pokyn svého mužnějšího dvojníka provádí odbojovou činnost. Po osvobození zjistí, že ho podezřívají z kolaborace.

Kundera knihu charakterizuje jako posedlou skutečností, a současně ho fascinuje její nepravděpodobnost a podivnost. Vyzdvihuje temnou poezii i morální dvojznačnost Hermansova světa a téměř s údivem poznamenává, že je tento velký román současně napínavý thriller. Hermans ukazuje, že individuální život za druhé světové války se může naprosto lišit od kolektivní vzpomínky na toto období.

V dubnu 2006 zemřel Gerard Reve (nar. 1923). V poválečném Nizozemsku byl tento spisovatel vzhledem ke svému způsobu života kontroverzní, ale i oblíbený. Při psaní neustále vyhledával extrémy. Jeho novátorství spočívalo v tom, že mísil jazykovou vznešenost a ironii s všedností. Prvotinou De avonden (1947, Večery) vnesl do nizozemského písemnictví zcela nový hlas, jež stylově ovlivnil několik následujících generací. Svými romány, poezií a korespondencí navazoval na tradici spisovatelů mezi romantikou a dekadencí. Za různorodými podobami bytí hledal něco vyššího, co by je sjednocovalo. Jeho styl často působí biblicky vznešeně. Jeho nejdůležitějšími literárními tématy je bůh, láska a smrt. V životě ani v tvorbě se nevyhýbal tabuizovaným námětům, ať už šlo o náboženská, sexuální, citová nebo literární témata.

Za nejplodnější téma nizozemské literatury platila po dlouhou dobu druhá světová válka. O období 1940 – 1945 (pozn. překl.: německá okupace Nizozemska) vyšlo mnoho působivých svědectví a autobiografických románů (například knihy židovských obětí jako Marga Mincoová a G. L. Durlacher) a celá řada autorů si zvolila za téma problematiku druhé generace (Leon de Winter, Adriaan van Dis).

Jedním z nejznámějších románů o druhé světové válce je nepochybně Atentát (1982, De aanslag, č. 1986) Harryho Mulische (nar. 1927), dosud žijícího literárního velikána, jehož dílo je přeloženo do mnoha jazyků. Atentát je dokonale vystavěný, napínavý román o likvidaci kolaboranta. Rodina, před jejímiž dveřmi k atentátu došlo, je popravena – s výjimkou jedenáctiletého chlapce, kterého po zbytek života trápí otázka viny.

Mulisch, syn rakouského kolaboranta a židovské matky (pozn. překl.: Mulischův otec Kurt byl Němec z Jablonce nad Nisou, který po vzniku Československa automaticky nabyl československé občanství, ale protože ho nový státní útvar nepřitahoval, usadil se v Nizozemsku; matka pocházela z německy mluvící židovské rodiny z vlámských Antverp), vydal v roce 1992 své magnum opus, De ontdekking van de hemel (Objevení nebe), mytickorealistický „totální román” o vyvoleném, který má vrátit do nebe kamenné desky s desaterem. Mulisch napsal také román Siegfried (2001, Siegfried, een zwarte idylle, č. 2003), v němž vypravěč odhaluje tragický osud Hitlerova (fiktivního) syna. Tento román vyhlásili evropští středoškoláci v roce 2007 za nejlepší evropskou knihu (Livres en Europe).

Nizozemský autor, který je v zahraničí považován za evropského spisovatele par excellence, je Cees Nooteboom (1933). Podle úsloví, že doma není nikdo prorokem, se jeho románům a esejům ve vlasti nedostává takového ocenění jako za hranicemi. Autor to přičítá svému katolickému vychování či kosmopolitnímu založení. Možná to spíš souvisí s tím, že Nooteboom píše nerealistické romány, se kterými si nizozemští čtenáři snad nevědí tak dobře rady. Jeho oblíbeným tématem je například neuchopitelnost času a nespolehlivost vzpomínky, jako v novele Následující příběh (1991, Het volgende verhaal, č. 1999), která ve vlastní zemi nevzbudila zvláštní ohlas, ale je úspěšně přeložena do mnoha jazyků. (pozn. překl.: Cees Nooteboom převezme 18. listopadu 2009 v Bruselu nejvyšší literární ocenění nizozemské jazykové oblasti – Cenu Nizozemského písemnictví, kterou uděluje každé dva roky střídavě nizozemská královna Beatrix a belgický král Albert.)

Jediný z této pětice, kdo nedávno vydal novou knihu (pozn. překl.: tedy v době vzniku tohoto článku v červnu 2007), je Hella S. Haasseová (1918). Debutovala v roce 1948 novelou Oeroeg (Urug), příběhem založeným na vzpomínkách na rodnou zemi, Nizozemskou Indii, bývalou nizozemskou kolonii. Novela vypráví o ochladnutí přátelství mezi synem Nizozemce a sundským chlapcem Urugem a zachycuje tak trauma mnohých Nizozemců, kteří v kolonii žili až do vypuknutí války za samostatnost, jež později vyústila ve vyhlášení indonéské nezávislosti.

Haasseová vytvořila objemné dílo sestávající z románů, divadelních her, poezie a esejů. I její souborné dílo momentálně vydává ve výpravném provedení nakladatelství Querido. Její knihy jsou přeloženy do mnoha jazyků a například ve francouzštině jsou k mání téměř všechny. V padesátých letech psala především historické romány (Het woud der verwachtingHvozd očekávání, De scharlaken stadŠarlatové město), později přesedlala na rafinovaně komponované romány, v nichž se prolínají témata jako zlo, labyrint, láska a manželství s mytologickými a existenciálními tématy. Stále znovu se v jejích knihách vrací téma tajemství a jeho možného odhalení. Psala také „dokumentární romány” založené na autentických, v archivech nalezených dopisech a dalších dokumentech, jako je Mevrouw Bentinck of Onverenigbaarheid van karakter (1996, Paní Bentincková aneb Neslučitelnost povah) a Schaduwbeeld of Het geheim van Appeltern (1989, Stín aneb Tajemství Appelternu).

Důležité místo v jejím díle zaujímají také tzv. „indické romány” (počínaje zmíněnou novelou Urug), které se odehrávají částečně v její rodné zemi, pojednávají koloniální problematiku stále z nového úhlu a průběžně ji upřesňují a korigují. Páni čajových plantáží (1992, Heren van de thee, č. 2003), dokumentární román o ambiciozním nizozemském zakladateli plantáží, který zdaru podniku obětuje rodinu, se stal skutečným bestselerem. V roce 2002 vyšel román Sleuteloog (Oko klíče), tematicky spřízněný s prvotinou Urug, ale psaný z perspektivy staré paní, která vzpomíná na přátele z mládí prožitého v Nizozemské Indii.

Autorčin styl a tematika vyznívají naplno v povídkové sbírce Het tuinhuis (2006, Zahradní domek). Jak je u Haasseové obvyklé, to podstatné ve vztazích mezi lidmi nevyslovuje, ale pouze naznačuje. Jako by autorka chtěla říct, že ze světa vidíme jen zlomek, a jak vypadá skutečně, se stejně nikdy přesně nedozvíme. Její tvorba bývá přirovnávána ke vzorům indonéské batiky, v nichž mnohotvárná zobrazení tvoří neuchopitelnou mozaiku rozmanitých forem a barevných odstínů.

Sbírka obsahuje jak starší, dosud nepublikované povídky, tak povídky nové. Jejich tón, námět a styl se nemění, ať už pocházejí z roku 1948 nebo 2000. Stále tu nacházíme působivé formulace, zajímavé postavy a mnoho tajemného. Třeba v povídce Een korè (Koirè) pobývá manželská dvojice na řeckém ostrově, muž se náruživě zajímá o místo, kde se provádějí vykopávky. Upoutá ho tam mladá dívka, která na odchodu podá jeho ženě květiny – květy smrti, jak se ukáže, protože žena se právě dozvěděla, že trpí smrtelnou chorobou.

V povídkách Haasseové hrají často roli mytologické symboly. Platí to i pro jinou povídku z této sbírky, Een kruik uit Arelate (Džbán z Arelate), která se odehrává začátkem našeho letopočtu u Nîmes. Pasačka ovcí se vydá do blízkého města, aby přivedla švagra zpátky k ženě a novorozenému dítěti. Muž jí však dá prázdný džbán a pošle ji zpátky. Čtenář se nedozví nic bližšího, ale cítí, že se tu schyluje k neblahému konci. Stejně dramatický je osud Japonky z povídky De Lidah Boeaja (název léčivé rostliny, jejíž šťáva se vtírá do vlasů), náležející k „indické” větvi autorčina díla. Těžce pracující žena se stane obětí autoritativního, sobeckého manžela, kterého si musela vzít z donucení a který se jí právě chystá zbavit. I v této povídkové sbírce prokazuje Haasseová mistrovství. Z bezvýznamné situace nebo drobného historického údaje dokáže vytvořit dojemnou historii, krásný příběh překypující významem, v němž vždy apeluje na čtenářovu fantazii a důvtip.

V současné literatuře je jen několik málo autorů, kteří ještě píší o „indické” koloniální minulosti Nizozemska. Autoři ze Surinamu, jiné bývalé kolonie, nepřestávají nizozemskou literaturu obohacovat (Astrid Roemerová, Frank Martinus Arion), i oni totiž píší v nizozemštině. (Vzhledem k omezenému rozsahu tohoto eseje vynechávám vlámskou literaturu, stejně jako nizozemsky psanou poezii, i když samozřejmě tvoří důležitou součást nizozemsky psané literatury.) Vedle Helly S. Haasseové je jedním z mála významných současných autorů, kteří se vracejí k Nizozemské Indii, Adriaan van Dis (1946). Několik jeho románů je inspirováno zkušeností dítěte, které vyrostlo v rodině repatriantů z Nizozemské Indie. Jeho prvotina Nathan Sid z roku 1984 tvoří s romány Indische duinen (Indické duny) a Familieziek (Rodinné zatížení) působivou trilogii, v níž s černým humorem popisuje složitý vztah syna k otci a dětství v rodině s částečně „indickými” a částečně nizozemskými kořeny. Van Dis píše také cestopisnou prózu, zejména o Africe, kontinentu, kterým mnohokrát cestoval.

Paříž, kde autor už několik let žije, ho inspirovala k románu De wandelaar (2007, Chodec). Van Disovo alter ego je Nizozemec, starší pán se srdeční vadou obývající malý byt v Paříži. Jednoho dne jde kolem penzionu pro ilegální cizince, kde vypukl požár. Do náručí mu skočí pes a od té doby se od něj nehne. Pes, chodec z titulu knihy, pochází údajně z Afriky a má za sebou nekonečnou pouť. Prostřednictvím psa se hlavní hrdina dostane do styku s obyvateli Paříže žijícími na okraji společnosti, se světem lidí bez dokladů, se světem vyvařoven, chudoby a bezdomovců nocujících v kartonových krabicích.

Van Dis tak vyjadřuje výčitky svědomí, se kterými zápolí bohatý obyvatel západní Evropy ve vztahu k lidem, kteří měli méně štěstí. Nemůže už zavírat oči před chudobou, propastí mezi bohatými a chudými, která existuje i v Paříži. Hrdina se vší mocí snaží „působit dobro”, něco „odčinit”, ale jak na to? Van Disův román je vysoce aktuální: naráží na výbušnou situaci na pařížských předměstích a na požáry, ke kterým došlo v centru Paříže.

Právě aktuálnost, lépe řečeno nedostatečná aktuálnost nizozemské literatury je v Nizozemsku v poslední době častým předmětem debaty. Nizozemská literatura se prý dostatečně nezabývá klíčovými problémy současnosti. Kde jsou, ptají se někteří, romány o 11. září, o vraždě politika Pima Fortuyna nebo filmaře Thea van Gogha? Kde se bere to opovrhování aktuálností? Proč nizozemský spisovatel – na rozdíl například od svých amerických kolegů – upírá pohled dovnitř, místo aby pořádně zotvíral okna?

Kdo však vyzývá spisovatele k větší angažovanosti v aktuálních společenských otázkách, dělá z literatury prodloužení novin. Řídit se módními výstřelky s jepičím životem, mít povědomí o aktuálních událostech a zaznamenávat je – to všechno nemá pro opravdovou literaturu sebemenší význam. Noviny, televize a rozhlas se věnují téměř výhradně tomu, co je čerstvé, co je nové: nejnovější film, poslední kniha, právě zahájená výstava. Román v pojetí většiny nizozemských spisovatelů má plné právo se od toho odpoutat. Co víc, jeho nárok na existenci je založený na opačných principech: na nadčasovosti, kontinuitě, výkladu, souvislosti. Úloha románu je jiná. Spisovatel se nemá cítit povinen komentovat skutečné události. Román nemusí reagovat na každodenní aktuality. Literatura vzniká z osobních obsesí a fascinací a potřebuje odstup. Román dobu provází. V opozici k duchu doby, v opozici k prchavosti a uniformitě se má román ozývat svébytným a individuálním hlasem, který vede dialog s předchůdci, který vytváří historický, literární kontext existenciálním otázkám – hájemství literatury. Má skýtat prostor nejistotám, je to místo, kde se smí hlasitě pochybovat, kde nikdo nemá patent na pravdu. Je to platforma pro nezávislého ducha.

Na druhé straně samozřejmě odhaluje literatura vždy – ať už v jakémkoliv převleku –, co je charakteristické pro dobu, kdy vznikla. Vrhá světlo na proces změn, který ovlivňuje myšlení a cítění. Ukazuje, co vědomě či nevědomě ve společnosti žije. Jedním z románů, které se zřetelně vyjadřují k současnému Nizozemsku, je Knielen op een bed violen (2005, Klečet na záhonu macešek) Jana Siebelinka (1938). Úspěch knihy je úžasný. Během jednoho roku se prodalo přes 300 000 výtisků, což se dosud v historii nizozemské literatury nestalo (pozn. překl.: v září 2009 byl autor u příležitosti 50. vydání vyznamenán řádem Rytíře Nizozemského lva – knihy se v té chvíli prodalo 580 000 výtisků, což je nejvíc v poválečné nizozemské historii). Autor se přitom nikterak nesnažil napsat bestseler. Měl na kontě zhruba třicet titulů, když se ještě jednou vrátil k námětu své románové prvotiny z roku 1975, totiž k příběhu otce, který podlehne temnému náboženskému fanatismu. Vznikla kniha, z níž dýchá duch doby. Klečet na záhonu macešek je působivý příběh zahradníka, který se chytí do tenat ortodoxně kalvinistické sekty a následkem toho nejen zničí svůj podnik, ale také se zcela odcizí ženě a dvěma synům, což se nezmění ani v okamžiku jeho smrti.

Kniha líčí zlo v podobě přísně věřících, kteří ničí manželství, rajské prostředí i rodinu. Osamění mírného, pochybujícího, tápajícího hrdiny se prohlubuje úměrně s tím, jak ho sekta stále víc ovládá. Nedokáže odolávat či odporovat starodávným textům, které mu předkládají jako jedinou pravdu. Přesto je tu důležitým tématem také neotřesitelná láska ženy k muži. Manželka hrdiny se upřímně snaží najít pro mužovo náboženské poblouznění pochopení, přestože ho náboženští fanatici ženou ke krachu. Nakonec hrdina ztratí a zradí všechno, co pro něj představovalo štěstí: lásku, manželství, zahradnictví, rodinu a otcovství.

Donedávna se považovalo za samozřejmost, že nizozemští spisovatelé sklonku dvacátého století jsou převážnou většinou ateisté. Víra byla v intelektuálních kruzích tabu. V osmdesátých letech jako by zmizela, současně s těmi ostatními velkými ideologiemi, které tou dobou zanikly. Jen pár spisovatelů venkovských románů ještě psalo knihy založené na křesťanské víře. V současném Nizozemsku se ale časy změnily. Být věřící už se nepovažuje za zaostalost – ani v literatuře, ani v politice. Náboženství je opět faktor, se kterým se počítá. Víra se vrátila se vší slávou do nizozemské kultury, jak mimo jiné dokazuje úspěch tohoto románu. Klečet na záhonu macešek svědčí o tom, že v Nizozemsku stále ještě panuje hluboce zakořeněná, a dokonce bohabojná víra. Módní termíny jako „sekularizace”, „globalizace” a svět jakoglobal village jsou prostředí tohoto románu zcela vzdálené. V tomto neuvěřitelně úspěšném románu nenajdeme jedinou zmínku o moderních výdobytcích: o internetu, e-mailu, počítačích nebo televizi, o nevěře, sexu, není tu také ani zmínka o cestování do dalekých zemí nebo jiných exotických vlivech.

Svět Siebelinkovy knihy autor přirovnává k „la Hollande profonde”, dávnému Nizozemsku, kde přebývá Bůh ze starých časů. Tahle tresť Holandska představuje minulost, která od šedesátých let pod vlivem levicového, ateistického myšlení sice ustoupila do pozadí, ale nezmizela úplně. V jistém smyslu se náboženské blouznění, jehož obětí se stane Siebelinkův hrdina, dotýká velmi odlišné, současné problematiky, přítomné v podobě džíhádu. Ortodoxní protestanti, kteří hrdinu ovládnou, jsou také verbíři ve jménu víry, jejichž cílem je zcela vykloubit život člověka, na kterého se zaměřili.

Všeobecnou sekularizací a odkřesťanštěním Západu jako by se cosi ztratilo. Mnozí hledají pocit bezpečí, oceňují svébytnost, objevují se náznaky vývoje směrem k hledání vlastní identity v reakci na globalizaci. Je tu potřeba větších jistot, nových záchytných bodů, nové ideologie. Sem tam se ozve dokonce i volání po zdravém provincionalismu. Mnohým se už zajídá zvulgarizování, materialismus a povrchnost naší konzumní společnosti a hledají hloubku v nové podobě náboženství.

Přesto jsou i romány přesně opačného kalibru – nihilistické, postmoderní a plné existenciálního zoufalství – v Nizozemsku velmi úspěšné. Jeden z nejtalentovanějších současných spisovatelů je Arnon Grunberg (1971), který se od své prvotiny Modré pondělky (1994, Blauwe maandagen, č. 1999) stal jedním z nejobdivovanějších a nejproduktivnějších nizozemských spisovatelů. Napsal už devět románů. Stejně působivé je i množství Grunbergových textů, které nevycházejí knižně: sloupky, polemiky, články, fejetony - není žánru, který by nepěstoval, včetně moderování kulturních pořadů v televizi. Grunberg je opravdu náruživý psavec.

Kromě pod vlastním jménem publikoval Grunberg tragikomické romány také pod pseudonymem Marek van der Jagt. Všechny jeho romány zalidňují ztroskotanci, kteří se zoufale snaží dát životu v prázdnotě určitý tvar, ať už jsou to mladí přistěhovalci, zkrachovaní spisovatelé nebo vyhození redaktoři. Jeho knihy jsou spřízněné s žánrem filmové grotesky, stojí na krátkých větách, četných opakováních, pseudofilosofických úvahách a nekonečné řadě bonmotů. V jeho rané tvorbě zaujímá ústřední místo zápas mezi matkou a synem. Vystupují tu mladí ambiciozní muži, kteří před sebou vidí velkou budoucnost. V raných románech tito mladíci připomínají samotného Grunberga. Změna nastala v románu De geschiedenis van mijn kaalheid (2000, Dějiny mé plešatosti), což byl první titul, který napsal pod pseudonymem. Spisovatel byl výplod fantazie a Grunberg tu už nefiguroval jako literární postava. Další zvrat v Grunbergově tvorbě znamenal román De asielzoeker (2003, Uprchlík). Poprvé je tu ústřední postavou starší muž. Fiasko, které měli předchozí hrdinové teprve před sebou, už tenhle vypravěč zažil. O ambice už přišel a konec života plného zklamání předznamenává konfrontace s ženinou smrtelnou chorobou.

Grunbergův poslední román Tirza (2006, č. 2009, pozn. překl.: v roce 2009 přibyl román Onze oomNáš strýček), oceněný mnoha významnými cenami, je příběh staršího muže, bývalého nakladatelského redaktora zahraniční literatury. Od té doby, co mu dali na srozuměnou, že do nakladatelství už nemusí chodit, se potuluje po letišti, jako by na někoho čekal nebo někoho vyprovázel. Manželka ho opustila před lety, a tak bydlí s dcerou Tirzou. Žije jen pro ni a dělá všechno pro to, aby z něj byl vzorný otec. Od dětství jí chtěl vštípit všechno, co považuje za důležité. Díky promyšleným investicím žije na úrovni. Svobodu považuje za příliš nespoutanou a nespoutanost vede k pohromám. Za podmínku lásky a štěstí považuje stabilitu a nehybnost. Péče o Tirzu mu pomáhá zvládnout nejen to, že ho manželka vyměnila za lásku z mládí žijící na obytném člunu, ale i skutečnost, že část jeho jmění se následkem zpronevěry vytratila.

Kniha začíná ve chvíli, kdy se bývalá manželka z ničeho nic, v předvečer dceřina maturitního večírku vrací. Tragédie, která se odehraje v následujících týdnech, je vylíčena mistrovsky, pevným a přesným tahem. Otcovský strach ze ztráty dcery je stále hmatatelnější: Tirza má jet s přítelem (který jako by z oka vypadl známému teroristovi) do Afriky. Ve spořádaném, slušném hrdinovi se neúprosně probudí zvíře – zvíře, které se skrývá v každém z nás a čeká jen na příhodné podmínky. Grunberg tak ilustruje své nihilistické přesvědčení, i když na závěr přidá i moralistický prvek.

Kromě rozkvětu románu – bohatou žeň rodinných a autobiografických románů tu nechávám stranou – lze v současné nizozemské literatuře vystopovat ještě něco, totiž růst a stále větší popularitu literatury faktu. Autoři jako Geert Mak, Annejet van der Zijlová, Frank Westerman, Christine Ottenová, Joris Luyendijk a Judith Koelemeijerová patří v tomto žánru k nejlepším.

Geert Mak (1946) publikoval mimo jiné De eeuw van mijn vader (1999, Století mého otce), biografii Nizozemska 20. století v podobě rodinné historie, v níž si klade otázku, co nás pojí s těmi, kdo žili v uplynulém století. V roce 2004 vyšla kniha In Europa (V Evropě), objemný svazek, který už zaznamenal úspěch i v Anglii a Francii (pozn. překl.: vznikla i televizní verze, která se v podobě seriálu vysílala v Nizozemsku, Belgii a dalších zemích). Kniha vychází z cesty, kterou Geert Mak v roce 1999 podnikl napříč Evropou. Jeho cílem bylo provést jakousi závěrečnou inspekci: jak to s tímto světadílem na konci dvacátého století vypadá? Současně to byla i „historická pouť”, Mak sledoval pokud možno běh dějin a hledal stopy, které tu zbyly. Cestoval po všech koutech Evropy, mluvil s nesčetnými Evropany, poslouchal příběhy o tom, jak ovlivnily velké dějiny jejich životy, a poskládal tak obrovskou mozaiku, ze které vysvítá historická provázanost celé oblasti. Z knihy se stal evropský bestseler.

Tomuto žánru se věnují s nemenším zdarem také mladší autoři jako Annejet van der Zijlová (Sonny Boy) a Frank Westerman (De graanrepubliekObilná republika, El negro en ik – č. El Negro 2007). Tito autoři popisují skutečnost literárními prostředky. Jejich knihy vycházejí z pečlivých novinářských nebo historických rešerší, ale čtou se jako román. Není to ovšem nijak nový žánr – už v devatenáctém století se z nedostatku vizuálních médií psalo obrazně –, ale oživení tohoto žánru v posledním desetiletí je pozoruhodné. V podstatě to začalo v roce 1996, když vyšla kniha Geerta Maka Toen God verdween uit Jorwerd (Když z Jorwerdu zmizel Bůh), životopis vesničky ve Frísku během tiché revoluce v letech 1945 až 1995. Je to příběh sedláků a peněz, drobných živnostníků a rozrůstajícího se města, příběh o zániku venkova.

Možná ten úspěch souvisí se změnami v nizozemské společnosti. Zhroucení náboženských pilířů v 60. letech, druhá feministická vlna a sexuální revoluce přispěly k tomu, že lidé ztratili opěrné body a vydali se hledat materiál k porovnání jinam, do životů druhých. K tomu samozřejmě sloužily jako dobrý pramen životopisy. Úspěch literatury faktu lze považovat za logický důsledek tohoto vývoje.

Svou úlohu tu hraje i to, že generace poválečné populační exploze, která kdysi chtěla nastolit vládu imaginace, jako by se teď zamýšlela nad tím, co ve společnosti způsobila, k čemu to všechno vedlo, jaké jsou konkrétní následky změny mentality v šedesátých a sedmdesátých letech, jejímž motorem tato generace byla. Je to uvědomění, je to potřeba zúčtovat s dávnými akcemi, vynořují se pochybnosti? Nebo je to prostě nostalgie? Literatura faktu v tomto procesu hraje vůdčí roli. Literatura ukazuje, jak složitá, nejednoznačná a neprůhledná skutečnost je. I literatuře faktu svědčí nejistoty, ironie a paradoxy.

Nizozemskou literaturu obohatili v průběhu minulého století autoři z Indonésie a Nizozemských Antil a díla, v nichž bývalé kolonie hrají roli. Zhruba před deseti lety se v nizozemské literatuře navíc začaly vynořovat nové hlasy z jiných částí světa. Pocházejí z Íránu, Iráku, Somálska, Libanonu nebo odjinud, ale zdaleka nejčastěji se v nich ozývá marocký původ.

Nejprve je označovali za marocko-nizozemské autory: mladí Nizozemci, kteří se narodili v Maroku a do Nizozemska přišli v raném věku. Platí to například pro autory jako Abdelkader Benali, Naima El Bezazová, Hafid Bouazza a Mustafa Stitou, kteří v uplynulých letech potvrdili své místo v nizozemské literatuře. Také původně francouzsky píšící Fouad Laroui získal už v nizozemském literárním světě určité jméno.

Jak Benali, tak Bouazza debutovali v roce 1996, první románem Bruiloft aan zee (Svatba u moře), druhý povídkovou sbírkou Abduláhovy nohy (De voeten van Abdullah, č. 2002). U obou kritika oceňuje živý, novátorský styl. U Benaliho se různé tradice a rozličné literární žánry promísily v působivé a obrazné universum. Východní představivost jde ruku v ruce se západní románovou tradicí. Bouazza byl vyzdvihován pro květnatý jazyk odkazující k hnutí Osmdesátníků (pozn. překl.: Tachtigers, nizozemský literární směr z konce 19. století), jazyk plný smyslových vjemů a původních, mnohdy bizarních nizozemských slov a obratů pocházejících někdy až z 18. století. V roce 1994 publikoval tehdy devatenáctiletý Mustafa Stitou básnickou sbírku Mijn vormen (Moje formy – pozn. překl.: čeští čtenáři měli příležitost se s tímto básníkem seznámit např. v listopadu 2007, kdy vystoupil v Divadle Archa v rámci literárního festivalu Café Amsterdam). Jeho talent okamžitě vzbudil pozornost.

Nizozemské písemnictví se dočkalo nového, neochabujícího povzbuzení. Benali zatím vydal další romány, několik divadelních her, psal zpravodajství z války v Libanonu, sloupky a působil jako hostující spisovatel na amsterodamské Vrije Universiteit. Bouazza se věnoval překladům arabské poezie, sestavil několik sborníků, i on napsal několik divadelních her a vydal další romány. Ani Mustafa Stitou nepřestal publikovat poezii.

Tato nová generace nizozemských autorů byla nejprve označována za marockou nebo marocko-nizozemskou. Byli považováni za „alochtonní autory” a často dostávali pozvání na literární večery na téma „alochtonní literatura”. Jak podivné je použití slova „alochton” vůbec, o to nevhodnější je v umění a v literatuře (pozn. překl.: toto slovo sice znamená „člověk odjinud”, ale v praxi se vztahuje na přistěhovalce z neevropských zemí, často jiné barvy pleti; postupem času získalo toto označení pejorativní přídech s podtónem „cizinci, se kterými jsou potíže”, proto jsou k jeho použití v Nizozemsku výhrady). V eseji Een beer in bontjas (2001, Medvěd v kožichu) se Bouazza vysmívá přidělování nálepek zavedením zkratky NSMANN (Nederlandse schrijver van Marokkaanse afkomst met Nederlandse nationaliteit, tedy nizozemský spisovatel marockého původu s nizozemským občanstvím). Zesměšňuje sklon vyzdvihovat „exotičnost” migrantských autorů a zařazovat je navíc do jasně vymezené škatulky. Ve své obhajobě obraznosti tvrdí, že cílem literatury psané migrantskými autory vůbec nemusí být přenos kultury: jsou prostě spisovatelé, „jejich identitou je jazyk, jejich pasem styl”. Ať už při psaní čerpají ze země, odkud pocházejí, nebo ze země, kam přišli, literatura vychází z obraznosti, z vykořenění, z určité formy bezdomovectví a vyloučenosti, které nelze definovat nebo opatřit nálepkou, ale jsou vlastní každému spisovateli.

„Nizozemská kultura”, píše Bouazza v témže eseji, „je statná, starostlivá matka klokanice. Spisovatel byl mohl skončit i v méně pohodlném vaku.” Totéž konstatoval Fouad Laroui v eseji Vreemdeling: aangenaam (Cizinec, těší mě, 2001). Laroui se narodil v Maroku, částečně vyrůstal ve Francii, žije a pracuje v Nizozemsku, romány píše ve francouzštině, ale verše (Verbannen woordenVyhnaná slova) publikuje v nizozemštině. V eseji Cizinec, těší mě popisuje svou pouť „cizinectvím” v různých zemích a konstatuje, že objevil aspoň jedno místo, kde je příjemné být cizincem: Amsterodam.

Tato nová generace nizozemských autorů dodává – každý z autorů po svém – nizozemské literatuře mimořádný podnět, novou barvu a jinou příchuť. Nejde tu o přistěhovaleckou problematiku, o život mezi dvěma nebo více kulturami, o zemi původu nebo příchodu: jde tu o fantazii, o rej příběhů, o skutečnost obalenou jiskřícími slovy, o styl, hojnost a rozlet.

Pokusit se pochopit život – už jen to románu dodává důvod k existenci. Jak jednou řekla Hella S. Haasseová: „Tam, kde vyjádření slovy nedostačuje, se v literatuře děje něco, čím se celý náš pohled na skutečnost rozšíří. Jde tu o rozšíření. Najednou zjistíme, že k tomu patří zážitky, které, abych tak řekla, nepatří k naší každodenní skutečnosti a které fakticky nelze popsat. Nejvyšší hodnota literatury spočívá v tom, že ačkoliv něco popsat nelze, dá se to naznačit.”

Stále znovu si literatura klade otázku „Odkud pocházíme?” a „Kam směřujeme?” – otázky, které si denně klade i Evropa. Spisovatel vypráví příběhy, které čtenáři otevírají oči, které ho seznamují se světy, o nichž nic nevěděl nebo které zná je ve stereotypech. V literatuře nejsme jen sami sebou, ale i tím druhým. Literatura může přispět k poznání minulosti, k pochopení pro toho druhého, pro (nové) sousedy. Je totiž důležité, aby se i nový Evropan, přistěhovalec z Evropy i mimo ni, chopil pera. Tak jako se to děje všude ve světové literatuře, dochází k tomu i v té nizozemské.

 

Margot Dijkgraafová (1960) je nizozemská literární kritička. Studovala francouzštinu v Amsterodamu a Paříži. Orientuje se především na francouzskou a evropskou literaturu. Píše pro deník NRC Handelsblad. Od roku 2007 vede akademické kulturní středisko Spui25 v Amsterodamu. Tento článek napsala v roce 2007 pro Eurozine jako součást cyklu Literární perspektivy a v překladu z angličtiny byl publikován v časopise Host 8/2009

Bibliografie českých překladů v textu zmíněných nizozemských autorů:

Hafid Bouazza: Abduláhovy nohy (De voeten van Abdullah), přel. Veronika Havlíková, Labyrint, Praha 2002
Anne Franková: Deník (Het Achterhuis, Dagboekbrieven 12 juni 1942 – 1 augustus 1944), přel. Miroslav Drápal (1992) a Michaela Jacobsenová (2004, 2006), Triáda, Praha 2004
Arnon Grunberg: Modré pondělky (Blauwe maandagen), přel. Veronika Havlíková, Aurora, Praha 1999
Arnon Grunberg: Statisté (Figuranten), přel. Veronika Havlíková, Aurora, Praha 2000
Arnon Grunberg: Fantomová bolest (Fantoompijn), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Argo, Praha 2006
Arnon Grunberg: Tirza (Tirza), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Argo, Praha 2009
Hella S. Haasse: Páni čajových plantáží (Heren van de thee), přel. Petra Schürová, Brána, Praha 2003
Geert Mak: Malé dějiny Amsterodamu (Een kleine geschiedenis van Amsterdam), přel. Veronika Havlíková, Cinemax, Praha 1999
Harry Mulisch: Atentát (De aanslag), přel. Olga Krijtová, Nakladatelství Svoboda, Praha 1986
Harry Mulisch: Dvě ženy (Twee vrouwen), přel. Olga Krijtová, Ivo Železný, Praha 1993
Harry Mulisch: Procedura (De procedure), přel. Veronika Havlíková, Mladá fronta, Praha 2001
Harry Mulisch: Siegfried (Siegfried. De zwarte idylle), přel. Veronika Havlíková, Mladá fronta, Praha 2003
Cees Nooteboom: Následující příběh (Het volgende verhaal), přel. Olga Krijtová, Mladá fronta, Praha 1999
Cees Nooteboom: Rituály (Rituelen), přel. Veronika Havlíková, Prostor, Praha 1999
Cees Nooteboom: Ráj ztracený (Paradijs verlore), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Paseka, Praha 2008
Frank Westerman: El negro (El negro en ik), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Pistorius & Olšanská, Příbram 2007
Leon de Winter: Hoffmanův hlad (Hoffman´s honger<), přel. Ruben Pellar, Rybka Publishers, Praha 2000

Tituly dostupné pouze ve slovenštině:
Hella S. Haasse: Nebezpečná známosť alebo daalenberské listy (Een gevaarlijke verhouding of Daal-en-Bergse brieven), přel. Adam Bžoch, Aspekt, 2001
Harry Mulisch: Objavenie neba (De ontdekking van de hemel), přel. Adam Bžoch, Slovart, 2006
Cees Nooteboom: V holandských horách (In Nederland), přel. Adam Bžoch, Slovenský spisovatel´, 1999
Gerard Reve: Večery (De avonden), přel. Adam Bžoch, Európa, 2007

Připravuje se:
W. F. Hermans: Temná komora Damoklova (De donkere kamer van Damokles), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Host, Brno
W. F. Hermans: Už nikdy spát (Nooit meer slapen), přel. Magda de Bruin-Hüblová, Host, Brno
Harry Mulisch: Objevení nebe (De ontdekking van de hemel), přel. Veronika ter Harmsel-Havlíková, Euromedia Odeon, Praha
Annejet van der Zeijl: Sonny Boy (Sonny Boy), přel. Pavla Marková, Barrister & Principal, Brno

 

© Margot Dijkgraaf
Na iLiteratura.cz se souhlasem autorky
Z nizozemského originálu přeložila Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2954x

Inzerce