Ugrešić, Dubravka: Ministarstvo boli

Ugrešić, Dubravka
Ministarstvo boli

recenze beletrie zahraniční

Zajímavý román chorvatské spisovatelky Dubravky Ugrešić, který se soustřeďuje na problematiku vykořenění poslední "jugo" generace, která válku prožila v emigraci.

Poválečné syndromy a traumata
Dubravka Ugrešić: Ministarstvo boli (Ministerstvo bolesti), 90 stupnjeva, Zagreb 2004, 295 stran

Asi nejdůležitější součástí této knihy je hned úvodní autorčina poznámka, v níž jasně sděluje, že všechny postavy a situace jsou jen autorskou fikcí a nemají nic společného s reálnými lidmi. Nicméně nakolik známe Dubravku Ugrešić, je zcela evidentní, že celá řada situací je naprosto reálných a vycházejících z autorčina dlouhodobého pobytu v zahraničí. Naštěstí! O čem tedy Ministerstvo bolesti vlastně je?

V románu se nám prolínají dvě základní vrstvy vyprávění. Vypravěčkou je chorvatská profesorka Lucić, která se svým srbským manželem ve středním věku opustila rozpadávající se Jugoslávii. Odstěhovali se do Amsterodamu, neboť Holandsko poskytovalo poměrně širokou podporu válečným běžencům ze zemí bývalé Jugoslávie. Manželství se nicméně rozpadlo a profesorka zůstala v Amsterodamu sama. Na přímluvu své dávné kamarádky se dostala jako vyučující na vysokou školu, kde měla dvousemestrální kurs o literatuře zemí bývalé vlasti. Mezi studenty byli především její bývalí spoluobčané, přičemž každý z nich si nesl nějaké svoje trauma. Výjimkou je jen mladá Holanďanka, která se o exjugoslávský prostor zajímala kvůli svým pobytům na Jadranu v dětství a levicovým rodičům. Dubravka Ugrešić nám tu prostřednictvím poznámek a komentářů hlavní postavy a dialogů mezi ní a studenty umně konstruuje celou řadu základních emigrantských -dalo by se snad klidně říci- archetypů. Tak např. student Mario se do Holandska oženil kvůli dokladům, Boban utekl před mobilizací z Bělehradu, Laki se do Amsterodamu přestěhoval ze Záhřebu ještě před válkou kvůli marihuaně, Darko utekl z Opatie kvůli své sexuální orientaci, Zole se kvůli dokladům nechal registrovat s holandským partnerem, ač nebyl gay. Byla tu i dívka Meliha, která utekla z ostřelovaného Sarajeva, Selim, jemuž bosenští Srbové zabili celou rodinu a zároveň bosenští Srbové Uroš a Nevena, kteří utekli z Bosny před válkou a strádáním, a navrch zmíněná Holanďanka Johanneke. Tato první vlna se tedy nese v duchu výuky a mimoškolních setkání, kterých se kromě profesorky Lucić často účastní většina kurzu. Prostřednictvím rozhovorů učitelky se studenty se Dubravka Ugrešić v podstatě vyrovnává s problematikou rozpadlé vlasti, kdy během pár měsíců zmizelo to, v co věřili nejméně dvě generace lidí. Jak se s tím vyrovnat? Rozhovory jsou ostré, studenti si neberou servítky a leckdy končí hádkou.

Druhou vlnu tvoří osobní život a jistá krize, kterou profesorka Lucić prochází. Problémy jí způsobil rozchod s mužem, podivné poměry na amsterodamské slavistice, jistá naivita vůči studentům, která se jí vymstí, když si někdo anonymně stěžuje na nízkou úroveň jejích přednášek, ale hlavně jakési totální vykořenění. To nám dává Dubravka Ugrešić pocítit hlavně při hrdinčině cestě k matce a rodičům bývalého manžela. Deprese, která z jejich -teď již ne „jugo“, ale chorvatských- životů čiší, je přímo hmatatelná. Profesorka je nakonec paradoxně ráda, když se vrací do Amsterodamu mezi své studenty, s nimiž se snaží udržovat stále pocit jakési nadčasové Jugoslávie. Teprve na konci románu začíná chápat, že její starý svět už opravdu zmizel a že je před ní zásadní výzva, aby přehodnotila sama sebe a našla si nové místo pro novou etapu života, a to nejspíše v emigraci.

Jediným falešným tónem, který se v podstatě vymyká charakteru románu je pokus o profesorčino znásilnění, který učiní jeden z jejich studentů – Igor. Poměrně krátká příhoda působí naprosto neorganicky a poněkud rozbíjí tón celého příběhu.

Nicméně když výše zmíněné vybočení pomineme, neboť přeci jen není nijak zvlášť důležité, vidíme před sebou román přeplněný myšlenkami a postřehy až po okraj. Při jeho četbě se i nám v hlavě doslova rojí další úvahy a reflexe napsaných výzev. Byť je kniha pro běžného českého čtenáře, který není tak ponořen do exjugoslávských a emigrantských vod, asi poměrně těžká, zážitek z její četby je hluboký a dlouhodobý. Ostatně, to je u Dubravky Ugrešić (a opět naštěstí) obvyklé.

Ugrešič Ugrešic Ugresic

© Jaroslav Otčenášek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 92 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 2552x

katalogy

Inzerce
Inzerce