Gangopádhjáj, Suníl: Ohromný svět

Gangopádhjáj, Suníl
Ohromný svět

ukázka beletrie zahraniční

„Poslyš, kde bereš všechny ty kytky?" „Na trhu v Háuře. Brzo ráno je pod háurským mostem trh s kytkama." „A to tam chodíš brzo ráno? Vždyť jsi tady do půlnoci." „Kšeft je kšeft. Co se dá dělat." „A jak to, že ti vydrží do noci čerstvý, když je ráno koupíš?" „Ty taky vydržíš do noci čerstvá, ne? Chodíš sem načinčaná jako růžička."

Suníl Gangopádhjáj: Ohromný svět, přel. Hana Preinhaelterová, ExOriente, Praha 2008, 227 stran

KVĚTINY A ŽENA

„Poslyš, kde bereš všechny ty kytky?"
„Na trhu v Háuře. Brzo ráno je pod háurským mostem trh s kytkama."
„A to tam chodíš brzo ráno? Vždyť jsi tady do půlnoci."
„Kšeft je kšeft. Co se dá dělat."
„A jak to, že ti vydrží do noci čerstvý, když je ráno koupíš?"
„Ty taky vydržíš do noci čerstvá, ne? Chodíš sem načinčaná jako růžička."
„Nepindej a řekni, na co se ptám."
„No, večer si nosím kytky taky ze hřbitova."
„No tohle! Ty kradeš kytky na hřbitově?"
„To se ví. Koukej, tenhle puget růží jsem dnes přines ze hřbitova, co je na Park Circusu. Jsou prvotřídní."
„Že se nestydíš prodávat věci ze hřbitova. Lidi si tím vyzdobějí ložnici!"
„Hergot, ty jsi ňáká fajnová!"
Semafor na rohu kolkatské Park Street zazářil červenou a prodavač květin Dínu se rozběhl mezi auta, co zastavila, a před každým okénkem mával dvěma kyticemi.
V tuhle hodinu moc lidí květiny nekupuje. Několik manželských dvojic, vracejících se z kina, a pár opilců, natahujících nejistou ruku okénkem ven. A ještě se s nimi musí smlouvat.
Dínu na celé kolo vykřikoval ceny věnců tuberóz, jasmínu a svazků růží. Noc pokročila, teď už bude muset prodávat za jakoukoli cenu.
Auta se dala do pohybu a Dínu se vrátil pod přístřešek na stanici autobusu. Dívka Golápí, Růžička, tam seděla na lavičce a klátila nohama. Měla na sobě umolousané sárí z laciného hedvábí a blůzičku ne o moc čistší, na nohou gumové sandály.
„Tak co, prodal jsi něco?" pokračovala v hovoru.
„Jen pár věnců."
„Malý ryby taky ryby."
„Ještě tyhle dvoje růže a tři tucty tuberóz a měl bych to z krku."
Pod tímhle přístřeškem cestující obvykle nečekají. Bydlívaly tu dvě rodiny žebráků. Vařilo se tu a odehrával se tady veškerý rodinný život.
Nedávno je odtud vyhnal Raghúrám. Raghúrám se zmocnil vlády nad chodníkem od Park Street až po Dharmatalu. Rozhoduje o tom, kdo tady bude mít živnost a kdo tady bude spát. Dvě rodiny žebráků mu nic nedávaly, a tak je vyhodil a usadil tam prodavače čaje.
Jmenuje se Bhikhurám a je to mírný člověk. S nikým se nepřátelí. Kromě čaje a tvrdých sušenek prodává ještě moučné placky a čerstvé čili. Jeho zákazníky jsou převážně rikšáci.
Vaří v konvici vodu s čajovými lístky a sedí při tom na své jediné stoličce. Teď už mu voda vře hodně dlouho. V tuto hodinu je naděje na zákazníky malá.
Od Park Street sem přišli dva muži a kymácivě se rozhlíželi na všechny strany. Vypadali, jako by hledali taxi, ale spíš asi hledali něco jiného.
Dínu pokynul očima Golápí: „Jdi!"
„Houby, to není ono. Ty jsou ožralí."
„No a co? Aspoň spíš pustěj chlup."
„Ba ne. Já se ožralejch bojím."
„Čeho se bojíš, prosím tebe? Když zaplatěj, tak ať si jsou ožralí, no ne?"
Muži se několikrát zahleděli pod přístřešek, a tak se Golápí přece jen zvedla a volným houpavým krokem šla k nim blíž.
Byla to hubená bytůstka. Z neustálého hladu měla vystouplá žebra, ale dovedla leccos zakrýt nebo zveličit cípem sárí, který si koketně nařasila na hrudníku.
„Tak co, pudeš s náma?" zamumlal se skloněnou hlavou jeden z těch mužů.
„Proč bych nešla?" odpověděla Golápí dívajíc se opačným směrem.
„Za kolik?"
„Na jak dlouho?"
„Napřed řekni, kolik vemeš."
„To záleží na čase, ne? Celou noc, nebo hodinu?"
„A když celou noc?"
„Patnáct rupek. Máte kam jít?"
„Pudeš s náma na parník?"
„To tedy ne, na parník nechodím."
„Proč ne? Co je na tom?"
„Povídám, že nejdu, a hotovo."
„Proč bys nešla," vmísil se rozzlobeně druhý muž, zřejmě opilejší. „Když ti dáme prachy, tak pudeš."
„Nepudu ani za stováka. Na parníku by se jich na mně vystřídalo deset."
„Za stováka? Kdo ti dává stováka, ty vochechule jedna?"
„Tak si tedy táhněte, mrchy."
Golápí se vrátila k lavičce pleskajíc gumovými sandály. V obličeji neměla hněv, jen trošku rozmrzelý výraz.
„Tak z toho nic není?" zeptal se Dínu.
„Ať jdou všichni někam, jsou to samí podvodníci. Jen by smlouvali, potvory," ulevovala si Golápí. „A pusť mě na tu lavičku."
„Vždyť jsi seděla doteď."
„Jdi, svítí ti červená."
Auta zastavila. Dínu se zase rozběhl mezi ně. Golápí se rychle svezla na lavičku.
Prodavač čaje vedle tloukl špačky. Pokud tady byla Golápí a Dínu, neměl to srdce odejít. V konvici se mu vařil ještě zbytek čaje, nemohl si přece nechat ujít výdělek.
„Tak co, strejdo," zeptala se Golápí, „přijdou ti ještě zákazníci?"
Prodavač čaje ani neotevřel klímající oči, jen si mnohoznačně ťukl prstem do čela.
Byla už skoro půlnoc. Vrátil se Dínu. „Svinskej kšeft, neprodal jsem ani lupen."
„Dneska už nic neprodáš."
„A tobě se asi kunčafti pohrnou, co?"
„To se ví, že pohrnou. Vždyť ještě není nijak pozdě, noc teprve začla."
„Koukej, bude pršet."
„Nesejčkuj."
„Teď ale to jdi zkusit. Tohle vypadá na hotovou věc. Je to asi nějakej studentík."
Nedaleko se zastavil hubený mladíček, podle oděvu z lepší rodiny. Rozhlížel se na všechny strany.
Jakmile Golápí přišla blíž, hned spustil světáckým tónem: „Ale slečno, neznáme my se odněkud?"
Golápí se zazubila od ucha k uchu. „To se ví, že známe. Takovejch sem chodí!"
„Kolik vemeš?"
„Na tobě toho moc nenasmlouvám. Dej deset rupek."
„Deset? Za pět by to nešlo?"
„Za pět? Tak to si jdi tamhle k Pevnosti za teploušema."
„Dobrá, tak za deset."
„Máš cimru?"
„Cimru?"
„Vidim, že nemáš. A na taxika máš? Nebo pudem tamhle za křoví na Majdán?"
„Jo jo, pojď na Majdán."
„Tak jdem."
Golápí vykročila a s chlapcem po boku přešla hlavní třídu. Jakmile však přišli na Majdán, objevil se v dálce strážník. Mladík se vylekal. „Já nikam nejdu," jektal nerozhodně.
Golápí ho vzala za ruku. „Ale pojď, neboj se, ten nic neřekne."
Jenže chlapec jí ruku vytrhl a dlouhými skoky zmizel ve tmě.
Když se Golápí vrátila pod přístřešek, smál se Dínu na celé kolo.
„Copak, uplách?"
„Zas je to v háji."
„Ten ale mazal. Vodšustil jak krysa."
„Povídám mlč."
Dínu se přestal smát. „Teď sem ale jdou dva policajti."
„Tak ať jdou. Dneska ode mě nedostanou ani floka. Za celej den jsem vydělala akorát tři rupky. Co bych jim z toho mohla dát?"
Strážníci je však přešli a pustili se do řeči s řidičem náklaďáku.
„Hele, strejdo," obrátil se Dínu na prodavače čaje, „žádný zákazníci ti už nepřijdou, dej nám dva hrnky."
„Já čaj nechci," ozvala se Golápí, „takhle pozdě v noci čaj nepiju."
„Jen se napij. Čajem zaženeš hlad. Vždyť jsi dneska vydělala jen tři rupky."
„No jo. Jestli nelapnu žádnýho zákazníka…"
Dalo se do deště. Obloha se zatáhla od obzoru k obzoru. Bylo vidět, že pršet hned tak nepřestane. To v tuto dobu znamená konec obchodu.
Dínu párkrát vyběhl s květy do deště. Nikdo nekoupil.
I Golápí postávala chvíli na dešti opřená o sloup lucerny. Nikdo nepřišel. Šli kolem dva muži, ale když jim Golápí sama dala znamení, odbyli ji.
Ulice se zvolna úplně vyprázdnila. Ani auta už nejezdila. Nemělo smysl dál čekat.
Dínu vylízl poslední kapku čaje. „Zatracenej život, dneska jsem ale přišel zkrátka. Tři tucty kytek mi zůstaly."
„Když je máš ze hřbitova, zadarmo, tak jakejpak prodělek," popíchla ho Golápí.
„Tak proč ty se šklebíš, že jsi neměla zákazníka? Tebe ten tvůj podnik taky nic nestojí."
„Že mě nic nestojí? Když nedám dvakrát denně něco do žaludku, tak mi tělo vypoví službu."
„Vždyť jsi sehnala tři rupky!"
„A s třema rupkama mám vystačit? Copak jsem na to sama? Doma na mě čeká pět hladovejch krků. Zejtra prodávají poslední den na lístky. Kdybych bejvala vydělala aspoň sedmnáct rupek. Vždyť mi ty lístky propadnou."
„Pojď, jdem domů. Kašli na to, co bude zejtra."
Golápí si vzala od prodavače čaje uzlík a zašla do opuštěného polorozbořeného domu. Tam si ve tmě svlékla hedvábné sárí a oblékla se do špinavě bílého bavlněného sárí. V hedvábném sárí se doma nemůže ukázat. To si nechává schované u prodavače čaje. U nich v kolonce si všichni myslí, že pracuje jako chůva v jedné zámožné rodině, a chůvy hedvábné sárí nenosí.
Prodavač čaje se mezitím hádal s Dínuem. Chtěl, aby mu zaplatil vypitý čaj. – „Jakýpak placení," křičel Dínu. „Stejně bys ho byl vylil."
Prodavač je mírný člověk, ale přesto nastavuje dlaň: „Aspoň po pěti pajsech mi za něj dej."
„Jo, zejtra."
Golápí bydlí na Beleghátě, Dínu u Park Circusu. Kousek cesty mají společný.
Dínu má plné ruce květin.
„Co s těma kytkama budeš dělat?" zeptala se Golápí.
„Tuberózy vydržej do zejtřka. Ale růže zvadnou."
„Tak proč je neseš domů?"
„A co s nima mám dělat? Mám je vyhodit? Víš co, vem si je."
„A co s nima budu dělat já, ty troubo? Mám je přimíchat zejtra do zeleniny k obědu?"
„Zkus to, třeba by se daly jíst."
„Zkus to ty."
„Kdyby se to dalo jíst, tak bych je asi nevyhazoval, ne? Jed bych je každej den."
Když se jejich cesty rozdělily, Dínu vmáčkl svazek růží Golápí násilím do rukou. „Tak si je sakra dneska vem!"
„Co pořád blbneš? Řekni mi, co s nima budu dělat? Dám si je do postele a budu čekat na ženicha, ne, ty nádhero! Ty si ale děláš o mě starosti!"
„Dělej si s nima, co chceš. Když je chceš vyhodit, tak je o kus dál vyhoď." A Dínu nečekal na odpověď a pustil se k domovu.
Golápí vykročila se svazkem růží v ruce opačným směrem. Ovanula ji něžná vůně. Golápí se nadechla. Vyhodí je, samozřejmě, ale až těsně u domu.
Pršelo dál a v dešti měkly obrysy tohoto světa. Dalo se téměř říci:
Nocí tu kráčí mladá žena a vdechuje vůni růží, jež jí kdosi daroval.
A nebyla to snad mladá žena? A nebyly to snad růže?

 

 

© Hana Preinhaelterová
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2332x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce