Gangopádhjáj, Suníl: Ohromný svět

Gangopádhjáj, Suníl
Ohromný svět

studie beletrie zahraniční

Přes marnotratnost, s jakou Gangopádhjáj chrlí svá díla, má jeho práce řadu nesporných kvalit. Vedle už zmíněného vypravěčského umění je to sympatická bezprostřednost a upřímnost (mnoho jeho próz je psáno ich-formou), někdy – zvlášť v tématice milostné – zacházející dokonce do detailů v Indii neobvyklých.

Povídky ironie a lítosti
Suníl Gangopádhjáj: Ohromný svět, přel. Hana Preinhaelterová, ExOriente, Praha 2008, 227 stran

„Vím o svých slabinách lépe než mí kritici. Pochopil jsem, že nejsem schopný psát o závažných společenských proměnách či odhalovat podstatu třídních rozporů. Píši pouze o jednotlivém člověku – o jeho touhách, slabostech, choutkách a pokusech o osvobození. Jinak řečeno, pokouším se vytáhnout ze sebe na světlo sám sebe – a i to se mi zdá zatraceně obtížné."

Těmito slovy charakterizuje Suníl Gangopádhjáj vlastní tvorbu v předmluvě k čtyřsvazkovému výboru svých povídek. Avšak pročteme-li patnáct set stránek tohoto výboru a aspoň některé z několika desítek jeho románů a prolistujeme-li útlé, ale početné svazky jeho básní, dáme patrně jeho sebekritickým slovům zapravdu jen částečně – i když tento autor opravdu nikdy své dílo neopatřil programovou nálepkou literatury bojující. A nikdy také nedal najevo svou názorovou příslušnost k bengálské literární levici tím, že by přispíval do jejího měsíčníku Paričaj (Seznámení), třebaže levicoví umělci patřili v době jeho literárních počátků ke spisovatelským špičkám. S. Gangopádhjáj se vždy orientoval na jiný prestižní literárně-kulturní časopis Deš (Země), jehož proklamovaným cílem byla neangažovanost a nepolitičnost.

Časopis Deš také otiskl roku 1950 Sunílu Gangopádhjájovi, tehdy neznámému mladíkovi, první báseň. Roku 1966 požádal šéfredaktor Deše Gangopádhjáje, který se mezitím stal i úspěšným povídkářem, o napsání románu do výročního rozšířeného vydání časopisu. Gangopádhjáj do té doby žádný román nenapsal, a jak přiznává, cítil tehdy spíš trému než radost z vyznamenání, že může publikovat v slavnostním čísle. Nicméně po dlouhém počátečním otálení a bezradnosti ze sebe na poslední chvíli vychrlil prózu O sobě (Átmaprakáš), která mu svou bezprostředností rázem získala sympatie čtenářů a ocenění kritiky. Úspěšný básník a povídkář se stal i úspěšným romanopiscem. Vrcholu v tomto žánru dosáhl dvoudílnou románovou freskou Onen čas (Sei samaj) odměněnou západobengálskou vládou v r. 1983 cenou B. Čattopádhjáje, roku 1985 cenou všeindické Literární akademie v Dillí a hned nato přeloženou do angličtiny. V širokém záběru je tu líčena kolkatská společnost v bouřlivé době národního obrození v letech 1840–1870 – společnost bohatců i chudých literátů, reformátorů a celé řady význačných i neznámých postav a postaviček, strůjců i odpůrců tehdejších převratných společenských změn. Kniha se na dlouhá léta stala celoindickým bestsellerem a autor záhy pohotově vydal její volné pokračování První světlo (Pratham álo) a (opět dvoudílný) Východ – západ (Púrba – paščim). Ten na osudu tří generací ukazuje důsledky tragického rozdělení Bengálska mezi Indii a Pákistán v r. 1947. Obě tato díla byla přeložena do angličtiny a sklidila mnohá vyznamenání a celoindickou popularitu.

Gangopádhjáj hojně píše i pro děti, a přičteme-li reportáže z cest, bezpočet novinářských črt a esejů, nejrůznější apokryfy na staroindická témata (viz „Judhišthirovo nanebevzetí“ v naší sbírce) a množství knih publikovaných pod několika pseudonymy, máme obraz literárního díla, které svým záběrem i rozměrem přesahuje evropské představy a budí dokonce i pochybnosti o kvalitě. Překlady do angličtiny by nás neměly zmást. Nemusí znamenat Gangopádhjájův vstup na scénu světové literatury. Jsou pořizovány Bengálci (přesněji: několika bengálskými překladatelkami) především pro nebengálské Indy, ať už na indickém subkontinentu nebo v početných indických minoritách rozesetých po celém světě. Posuzovat Gangopádhjájovu „světovost“ či „lokálnost“ je ošidné. Nespornou překážkou přijetí jeho románů západními čtenáři je však to, že k jejich pochopení je třeba znát indické reálie: historické, společenské, náboženské.

Psavost Suníla Gangopádhjáje můžeme obhajovat dvěma argumenty. Předně se tu uplatňuje tradice nejen indické literatury, ale i mnoha jiných literatur Orientu. Psát mnoho a psát nejrůznější variace na jeden a týž motiv není nic odsouzeníhodného, je to naopak odedávna přijímaný úzus. Například spisy bengálského nositele Nobelovy ceny Rabíndranátha Thákura čítají čtrnáct svazků, víc než třináct a půl tisíce stránek. Samozřejmě, že se v tak rozsáhlém díle najdou místa slabá a velmi slabá, ale s tím bengálský čtenář počítá a nesoudí přísně.

Druhý důvod Gangopádhjájovy plodnosti je rázu osobního, ale v indickém prostředí opět spíš typický než výjimečný. Je to důvod ekonomický. Po nepříliš bohatém, i když ne zcela chudém dětství (narodil se roku 1934 ve východobengálském Faridpuru jako syn učitele) a po víceméně finančně zajištěných prvních letech studií v Kolkatě přišla náhle otcova smrt. Novopečený bakalář umění musel přerušit studia a jako nejstarší z několika dětí převzít odpovědnost za rodinu. Dva roky marně sháněl zaměstnání. Během této doby napsal podle vlastních slov několik set žádostí o místo, vesměs bezvýsledných, a přibližně stejný počet příspěvků do novin a časopisů, které byly spolu s kondicemi jediným zdrojem rodinné obživy. Jen jakoby mimochodem tehdy zakončil i studia a dosáhl titulu magistra, který mu ovšem pro praktické uplatnění nijak nepomohl. Když konečně získal zaměstnání ve státních službách, bylo tak bídně placené, že musel podržet nejen kondice, ale přibrat i noční službu v jednom kolkatském deníku. Tehdy získal zručnost v psaní prózy, která mu zůstala až do dnešní doby, kdy už k literární plodnosti nemá finanční důvody.

Přes marnotratnost, s jakou Gangopádhjáj chrlí svá díla, má jeho práce řadu nesporných kvalit. Vedle už zmíněného vypravěčského umění je to sympatická bezprostřednost a upřímnost (mnoho jeho próz je psáno ich-formou), někdy – zvlášť v tématice milostné – zacházející dokonce do detailů v Indii neobvyklých. Pro evropského čtenáře jsou to sice detaily poněkud naivní, ale Bengálec je patrně vychutnává jako chvályhodnou otevřenost.

Zcela neindické je jeho sebeironizování (v našem výběru např. v povídce „Viděno zdálky“ nebo „Na nebeské terase“), prolínání tragiky a komična („Ohromný svět“, „Božský posel“) a netradiční vtip, kterým koření i ty nejbanálnější příběhy.

Obdivuhodná je i znalost nejrůznějších prostředí, pramenící z vlastních životních zkušeností. Po rozdělení Bengálska mezi Indii a Pákistán Gangopádhjáj na vlastní kůži pocítil krutost ztráty domova. V době svých ekonomických těžkostí vystřídal nejrozličnější zaměstnání a později jako novinář a i z vlastního zájmu procestoval mnohé země světa, projezdil celou Indii a poznal každý kout Kolkaty. Puzen svým poněkud bohémským založením dostával se i do prostředí „spořádanými" lidmi opovrhovaných (doupata narkotiků, spalovací gháty, chudinské kolonie), tvořících však neoddělitelnou součást tak rozporuplného velkoměsta, jakým je bengálská metropole.

Nejpozoruhodnější je však Gangopádhjájova schopnost vcítit se do lidské bídy. Nejen do bídy hmotné (o té ostatně píše poměrně zřídka a jakoby nerad), ale do bídy ve všech jejích podobách, tedy spíš do všech běd tohoto světa. Lhostejno, zda jde o křeče hladového žaludku, mindrák neúspěšného milence, hrůzu dítěte z teroristy či teroristovu hrůzu z ublížení dítěti. To vše autor jakoby už někdy prožil na vlastní kůži či duši. Ba co víc: on tuto svoji podivuhodnou empatii dokáže čtenáři předat a přinutit ho, aby sám svůj prožitek zevšeobecnil. Z jednotlivých příhod se tak stávají exemplární případy dokumentující směřování naší doby. Čím toho spisovatel dociluje? Ukažme si to na dvou povídkách z naší sbírky.

„Viděno zdálky.“ Pár příhod nedůležitého chlapce, který „by se byl ani nenarodil, kdyby se u nás už před deseti lety užívala antikoncepce“, v sobě nese znaky základních problémů, jež ohrožují nejen dnešní Kolkatu, ale celý svět: přelidnění, chudoba, rozpad rodiny, ztráta upřímných lidských vztahů, mizení přirozeného životního prostředí. Žádné z těchto zel není ovšem v povídce formulováno jako problém, ba ani přímo pojmenováno. Čtenáři je pouze předloženo několik obyčejných každodenních výjevů a autor dává na srozuměnou, že je sleduje ne pro jejich zajímavost a už vůbec ne pro společenskou závažnost, ale proto, že se odehrávají přímo před jeho očima a že se jim nemůže vyhnout, i když by to udělal ze srdce rád.

Samotný název povídky je nejen přiléhavým titulem, ale snad i spisovatelovým tvůrčím krédem. Rozhodl se pozorovat věci zdálky, být nedobrovolným svědkem a všechny děje líčit s odstupem a jakoby z přinucení. Zásadně neprojevuje soucit se svými postavami. Ani by jim nevěnoval pozornost, kdyby nějakým rušivým způsobem nevstupovaly do jeho vlastního života. Vadí mu tím, že rozptylují jeho pracovní soustředění, že ho svými nářky budí ze spánku, že mu pohled na jejich vyhladovělá těla znechucuje jeho ranní topinky s vajíčkem, že ho provokují k nechtěným a potlačovaným úvahám, zda by se jich snad neměl zastat, a že v něm budí pocit zahanbení, že tak neučinil.

Čtenář velmi dobře cítí, že to všechno je póza, ale póza velice účinná. Autor její pomocí zaujímá k problémům tohoto světa postoj takový, jaký má každý řadový člověk: všímá si jich jen tehdy a potud, pokud vadí jemu samotnému. Čtenáři je to na jedné straně blízké a tudíž sympatické, na druhé straně to v něm vzbuzuje mírnou nechuť k osobě spisovatelově, neboť Gangopádhjáj se nechová tak, jak je v tradiční (a v Indii stále ještě oblíbené) literatuře zvykem. Nekritizuje, nementoruje, neřadí se do žádného ideového proudu. Píše za sebe a nezakrývá, že sám zdaleka není ideální. S chutí, v níž je opět možno vidět pózu, odhaluje své slabůstky a neřesti. Stává se tak vlastně postavou příběhu reprezentující diváky nejrůznějších křivd a tragédií, obyčejné lidičky naší doby, kteří pro své pobavení přihlížejí, ale současně křičí, pokud to jen jde: „Dejte mi s tím vším pokoj!“ V tom je právě síla autorova působení na čtenáře. Předváděje takto sebe předvádí vlastně jeho a nutí ho k zamyšlení nejen nad během tohoto světa, ale i nad svým postojem k němu.

Stejný zorný úhel – civilní, nementorující – nacházíme i v povídkách, kde osoba autora zůstává skryta. Bez sentimentu se v nich líčí věci a děje tak, jak jsou, a ani náznakem se neuvede, že to snad není v pořádku a že by se snad měly dít jinak. Čtenáři se tu předkládá obraz světa, který on sám zná. Lidé v něm berou svoji skutečnost, jak jim byla dána, a snaží se jí využít, ne ji měnit.

Povídka „Ohromný svět“ je zasazena na reálné místo v reálné době. Odehrává se na rozhraní dvou civilizačních oblastí i epoch, v kraji na východ od Kolkaty, zvaném Solné jezero. Ten si až do 60. let 20. století zachoval charakter typického bengálského venkova, jen snad s tím rozdílem, že se tu žilo nuzněji než jinde. Půda tu byla podmočena, prosolena, a tak hlavní obživou obyvatel nebylo zemědělství, ale rybolov v hojných vodních nádržích. V 60. letech byl vypracován projekt Solné jezero, podle kterého bylo území kultivováno a postupně připojeno k Velké Kolkatě. Půda byla vysušena a byla na ní postavena městská bytová zástavba a továrny. Byla vybudována i několikaproudová silnice, spojující Kolkatu s letištěm.

Pro život místních obyvatel to znamenalo převratnou změnu. Na jedné straně vysoušením rybníků a močálů ztratili obživu, na straně druhé jejich pozemky, do té doby téměř bezcenné, získaly náhle hodnotu jako stavební plochy v blízkosti velkoměsta. Prodat rodnou půdu znamenalo získat sumu peněz, s níž bylo možno vydat se do „světa“ za vidinou lepšího života. Skutečnost, která následovala, byla ovšem od vidiny diametrálně odlišná. Do velkoměsta přibyla armáda bezdomovců, kteří začali živořit na chodnících nebo v chudinských koloniích, ztrácejíce postupně vše, co patří nejen k lidské důstojnosti, ale vůbec k lidskému životu.

Vpád technické městské civilizace do tradičního rustikálního prostředí má všude na zeměkouli tragické následky, v zemích třetího světa o to citelnější, že tam nejde o proměny postupné, ale bleskově rychlé. S náhlou změnou životního stylu a s rozpadem přirozeného životního prostředí dochází i k zhroucení rodinných vztahů. Subalova rodina se tak stává dalším exemplárním příkladem vývoje naší doby.

Gangopádhjáj je ovšem příliš obratný spisovatel, než aby proces líčil tak, jak jsme to učinili my. Celou proměnu sleduje očima jejích obětí – a těm se jeví jako pohádková brána do „ohromného světa“. Zorný úhel se nezmění od začátku do konce a je až symbolické, že je to pohled zdola vzhůru: z dvorku hliněné chatrče, v monzunech zatopeného vodou, na silniční násep, který komunikaci vyvyšuje nad okolní krajinu, ze silničního příkopu k billboardu vysoko nad hlavami ležících. Jednotlivé scény jsou jen volně propojené obrázky ze života chudé rodiny, každodenní, nevýjimečné, gradované pouze závěrečnou erotickou scénou. Ta je však erotická jen pro chlapce. Pro dívku Kusí je vše překryto okouzlením z reklamního billboardu, jehož obraz ji láká do světa, který vypadá „jako nebe, jako příbytek bohů“.

Autorovým záměrem jistě nebylo podat prostinký příběh svedené dívky. Jde tu o daleko víc. Za drobnými příhodami řadových jednotlivců čtenář vytuší obecnou zákonitost. A neodvede-li jeho pozornost syrové vylíčení rodinného chování a mluvy, může si uvědomit proměnu hodnotového žebříčku tří generací žen v Subalově rodině: Pro babičku má tradice, odkaz předků a soudržnost celého rodu zásadní cenu, pro niž je ochotna obětovat nejen hmotný zisk (peníze za prodej domu), ale i mateřskou důstojnost (při prosbě za tulsí objímá proti všem hinduistickým zvyklostem synovy nohy) a snad – jak se zapřísahá – i život. Subalova žena se omezuje na generaci svou a svých dětí: obsluhuje živitele rodiny, v mezích možnosti dává jíst dětem a hlídá čest své dospívající dcery. Kusí, jejíž krátký život probíhal téměř celý za rozpadu všeho, co pro ni bylo základní (velkorodina, životní prostředí), a za permanentního hladu, už nemá chuť dbát o nic a nikoho jiného než o sebe.

Podobné generační rozpory, pouze ne tak existenciálně vyhrocené, známe ovšem i my. Nicméně termín „generační rozpory“, ba snad ani slovo generace, se v Gangopádhjájově tvorbě vůbec nevyskytuje. Autor trvá na tom, že vypráví příběhy jednotlivých lidí a že nehodnotí společnost. Nechává na čtenáři oněch příběhů, aby se pomocí vlastních životních zkušeností sám rozhodl, jaké stanovisko k nim zaujme. My můžeme jen dodat, že největší hodnota Gangopádhjájovy tvorby spočívá právě v této spolupráci se čtenářem. Spolupráci, již si svým umem vlastně vynutil.

Sledovali jsme jednu linii Gangopádhjájova literárního umění: tu, která je nám nejsympatičtější. Našli bychom ovšem i leckteré jiné: sentimentálně líbivou, rutinně komerční, ba i tu, od níž se autor tak vehementně distancuje: výmluvně soucitnou, prvoplánově sociálně kritickou. V jedné ze svých básní například říká:

Člověk z periférie 
          mluví v próze,
člověk z kolonek a fabrik
          mluví v próze,
město za dne
          mluví v próze,
všechna trápení naší doby
          mluví v próze,
suchá pole i onen vyschlý zarostlý mužík 
          mluví v próze,
veškerá tato civilizace nožů a nůžek
          mluví v próze.
O čem se tedy mají psát verše?

A v jiné dochází k závěru:

Nad vašimi bolestmi mohu uronit slzu, 
          ale to nebude báseň.
Mohu se rozkřičet na toho, kdo vám křivdí, 
          ale to nebude báseň.
Klamavé zrcadlo, 
          to je báseň.
Hra stranou ode všech.
Odpusťte mi to.

Je zajímavé, že poezii tu zavrhuje (a to prostřednictvím básně!) autor, který o sobě opakovaně prohlašuje, že se cítí být především básníkem.

Nezazlívejme mu však takové protimluvy. Řekl i napsal tolik slov, že si některá z nich protiřečit musí. Je naše chyba (a škoda), že se ten propletenec myšlenek a postojů snažíme rozplést. On sám ho s chutí a se všemi svými pózami zaplétá dál.

Suníl Gangopádhjáj je ve věku, kdy je zvykem bilancovat. Jeho bilance ovšem bezstarostně míří do budoucnosti. Na svých bengálských webových stránkách říká: „Co do popularity se dá říci, že jsem úspěšný. Ale jako spisovatele se cením na takových 45–46%. Ať napíšu cokoliv, nakonec si vždycky řeknu: ,To mělo být, hochu, trošku jinak. Mohlo to být lepší. Něco jsi nedořekl.‘ A sním o tom, jak jednou nad poslední stránkou rukopisu poklepu sám sobě na rameno a řeknu: ,No vidíš, fešáku, teď je to teprv ono.‘“

Sněme a těšme se tedy s ním.

 

© Hana Preinhaelterová
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatele

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2234x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce