Nollas, Dimitris: Dávný nepřítel 3

Nollas, Dimitris
Dávný nepřítel 3

ukázka beletrie zahraniční

Posadila se vedle něho, jako pokaždé, když dorazil a rozbalil svůj „krámek“ na jediné lavičce proti činžovnímu domu. Zvědavě si prohlížela nové zboží, obdivovala objevené poklady a veliké oči jako by pohltily celou její tvář, když nenasytně hladila krabičky s tajemným obsahem.

Za sny se platí
Dimitris Nollas
, Za sny se platí (I timi ton oniron), in Dávný nepřítel, přel. S. Sumelidu, N. Votavová Sumelidisová, Nakl. V. Brtníkové, Praha 2009, str. 8-11

(úryvek)

Posadila se vedle něho, jako pokaždé, když dorazil a rozbalil svůj „krámek“ na jediné lavičce proti činžovnímu domu. Zvědavě si prohlížela nové zboží, obdivovala objevené poklady a veliké oči jako by pohltily celou její tvář, když nenasytně hladila krabičky s tajemným obsahem. Toužila po nich tím spíš, že věděla, že nejsou pro ni. Následovala hra, při které ji starý muž plácal přes nenechavé ruce, aby na nic nesahala a nenarušila tak pořádek v tomto malém bezedném království, ze kterého se jako bez konce vynořovaly další a další tretky. Náhle, bezděčně a bez rozmyslu, se mu zachtělo chytit ji za ruku a jemně odstrčit. Tohle přání pocítil už vícekrát, dnes ale na okamžik podržel v dlani malou ručku a ta se zachvěla.

Prodavač v tu chvíli vnímal jen malého ptáčka lapeného ve své dlani a nevšiml si ženy, která se před ním objevila. Jejímu křiku nebylo rozumět. Prudce chytila Asmat za ruku, otočila se a pronesla významně: „Nesmíš mluvit s malá holka. Nesmíš. Ty zlý člověk.“ Za jejími slovy bylo cítit zuřivost.

„Co to meleš, ty huso?“ odpověděl. „Já snad mluvím s ní? To ona mluví se mnou...“ křičel, jako by jej bezpráví dusilo a zatímco matka táhla své dítě daleko od něj, přidal snůšku anglických nadávek, kterým nikdo nerozuměl. „A dones mi, co mi dlužíš. Jasný?“

Když osaměl, prošel si účty, zapsal si do růžového notýsku nové dluhy a staré smazal a schoval jej zpět do svého zboží mezi ostatní cetky. Chystal se sbalit svůj krámek. Obchody, co se měly uzavřít, byly uzavřeny a rodiny v činžovním domě se scházely kolem stolu k večernímu posezení. Objevila se před ním Asmat, vytrhla jej z propasti, do které se v poslední době čím dál častěji propadal, když myslel na vše, co měl kdysi udělat a neudělal. A proč to všechno, ptal se sám sebe, díval se na Asmat a nevnímal ji. Protože se celý život honím za něčím, co není a nebude, odpovídal si. „Jo, kamaráde, cena je příliš vysoká. Platí se tvrdě,“ řekl nahlas ve chvíli, kdy Asmat přistoupila k stále otevřenému kufříku, prstem ukázala na některý z pokladů a zaprosila: „Dej mi tohle.“ „Dáš mi to? Nemám peníze, ale taky ti něco dám,“ a podala mu větvičku šeříku, kterou schovávala za zády.

Obchodník, jako někdo, kdo po dlouhém bloudění pouští uvidí oázu, spontánně, ale s plným vědomím zvedl ruku a položil ji na hlavu dítěte. Nemohl jinak, stejně, jako Asmat před chvílí, když se dotýkala jeho zboží. Prohrábl vlasy a pohladil záhyb ucha toho malého človíčka, který se usmíval jako by se před ním otvíralo nebe. A on, člověk, který se navždy vzdal veškerého potěšení z pohlazení dítěte, dřel jako mezek někde v cizině a i tu nejmenší každodenní radost obětoval ve jménu absolutního, ale neskutečného štěstí, jí podal to, po čem tak toužila. Dříve než Asmat mohla dárek přijmout, zazněl z šedé budovy výkřik, rozzuřený řev, jako odpověď na jeho nabídku.

Jako temné moře, jako bezedná všestrhující vlna se z domu vyhrnuli, s matkou malé Asmat v čele, desítky rozzuřených lidí. Silver si narychlo sbalil svůj kufřík a ještě se stačil podivit nad tím, jak je možné, že se jich sem tolik vejde. Stále jich přibývalo a jejich řev byl jako pokřik sportovních fanoušků povzbuzujících svého hráče před osudovým výkopem. A když se výkop zdařil a kufřík se rozletěl ve vzduchu, rozeznělo se osvobozující „Góóól“. Ležel na zemi zkroucený a celý od krve, rvali mu vlasy, poskakovali kolem, kleli a nadávali v nesrozumitelných jazycích. Smích se mísil s rytmickým opakováním „buzerant, buzerant, buzerant“.

V tu chvíli, mezi kopanci a bitím, během tohoto nácviku lynčování, jehož konec se dal stěží odhadnout a o kterém by vzdálený pozorovatel nedovedl říct, zda jde o výbuch zběsilého vzteku nebo podivné, dlouho potlačované vášně, právě v tu chvíli John Silver pocítil zvláštní nostalgii. Usadila se mu na prsou a jeho vlastní existence se rázem stala nesnesitelnou. Přes slzy, hleny a krev, rány pěstí a ponižující facky nejenže viděl a jasně rozeznával tváře útočníků, ale dokázal by je vyjmenovat, sestavit seznam těch, co ještě před chvílí byli jeho zákazníky a dlužníky: Byli to: Ilir a Elinda, Bujar, kterému říkali „Spyros“, Moza, Tzichan se Zeinep, Meriem a Rechan. Byla to Eminem a Sinem. „Černý“ Mechdi, Arben neboli „Indián“ a „Blonďák“ Besim. Aisel, Emel a Aisun. Lela se Zenev a Chan s Fatmou, Viko s Alim. Leida a Ariola (co zní jako kariola), „opálená“ Burbuke a Klaidi, Anila a Etleva. Aizda a Vedat s Kiurtzanem a Tzevtetem. Jasas, Tamer, Erdal, Resat a Jizit. Aveva a Almaz a Tilachun. Taky Chaua se Zbeide - matkou malé Asmat. Mohamed, Aziz a Husein s rukou těžkou jako kámen.

Když za doprovodu sirény dorazila hlídka, vypadal jako opuštěný pes, co si líže rány, a kolem bylo prázdno. Zavládlo ticho, jako uprostřed hluboké noci. Všichni se při zvuku sirény rozprchli a jen odpolední závan vzduchu přinášející těžký zápach skládky umíněně připomínal, že tohle není žádné idylické místo.

 

Archiv Festivalu spisovatelů Praha

Překlad © Nicole Votavová Sumelidisová a Simone Sumelidu
text je ukázkou z knihy Dávný nepřítel
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2614x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce