Métro-boulot-dodo-métro-boulot-dodo-métro-boulot-dodo… Metro-rachota-postel…, lze volně přeložit pověstné trio, které se řetězí den za dnem ve stejném sledu a charakterizuje monotónní okleštěnost všedního život mnoha (nejen) Pařížanů. Strojkově stereotypní omílání jednoho každodenního úkonu za druhým je i motorkem knihy s názvem Principe de précaution (Protiriziková opatření) z roku 2009.

Principe de précaution je teprve druhý román mladého a zatím nepříliš známého francouzského spisovatele Matthieu Junga. První román La vague à l’âme (Vlna v duši) z roku 2007 zachycuje vlnu solidarity ve světě po katastrofické tsunami. Za zobrazování současné francouzské společnosti, posedlé rozvolňováním tradičních hodnot a zejména dobrých mravů, se již Jungovi dostalo přirovnání k enfant terrible současné francouzské literatury Michelu Houellebecqovi. Jak ale prohlásil Matthieu Jung v rozhovoru pro francouzský chronic´art, narážka na Houellebecqa v románu Principe de précaution je falešnou stopou - Jung totiž naznačuje, že o nepřímou poctu Houellebecqovi se tu rozhodně nejedná.

Podtitul knihy „Sebenepatrnější risk zůstává rizikem“ je zároveň mottem hlavního hrdiny románu Pascala Ébodoira. Pascal vůbec nic riskovat nechce, ve své podstatě je konzervativně laděný, zodpovědný a starostlivý otec od rodiny a rád by žil svým spořádaným životem v rytmu „métro-boulot-dodo“. Vlastně ani nepotřebuje víc, než má: velice dobře placené zaměstnání u prosperující francouzské banky, byt v lepší pařížské čtvrti, Peugeot 807, celkem ucházející rodinné vztahy a párkrát do roka dovolenou, jak se na dobře situovaného Pařížana sluší.

Přesto ale na Pascala dnes a denně jako smečka vyhládlých vlků útočí pochyby a nejistota. A přitom je tak opatrný a dává si pozor, aby sebe a své blízké nevystavoval potenciálním rizikům... Například i příliš emancipované články v časopise Marie-Claire hrozí narušit harmonii manželského soužití. Co se Houellebecqa týče, Pascal jeho knihu záhy odkládá, poté co zjistí, že četba o masakru způsobeném islamistickými fanatiky má „neblahý vliv“ na jeho náladu. Bezpečí domova zajišťuje Pascal každoročně technicky zdokonaleným alarmem. Více než návštěva veletrhu bezpečnosti a zabezpečovací techniky Pascala potěší snad jen kladný výsledek kardiologického testu pro domácí použití. Cévy své i svých blízkých chrání před nebezpečím rychlých cukrů, bedlivě totiž dbá doporučení nejen zdravotnických kampaní, ale také televizních spotů proti HIV, proti kouření či proti rasismu...

Každý den si Pascal přivstane a vymačká pro blaho a zdraví své rodiny přesně sedm pomerančů. Když jeho žena Cécile využije poklidné atmosféry na dovolené k tomu, aby mu položila otázku, která jí už dlouho vrtá hlavou, tedy proč je pomerančů vždy právě sedm a ne třeba šest či osm, což by se lépe dělilo čtyřmi členy domácnosti, je Pascal zcela vyveden z míry a ptá se sám sebe: „Neudělal jsem kolosální a neodčinitelnou chybu, když jsem si vzal tuto osobu ženského pohlaví, která celou mou osobu vytrvale zpochybňuje podobnými malichernostmi?“ Načež jde své rozhořčení z nedostatku uznání a ocenění zapít do nejbližšího baru. A přitom je Cécile v podstatě Pascalovou podporou.

Což teprve když si Pascala u oběda v kantýně vychutnává svými silně sexistickými, kariéristickými a cynickými poznámkami svobodný kolega Lionel Rusczyk. Právě Rusczyk, pověstný svým nevázaným způsobem života, Pascala přede všemi ostatními oslovuje ostentativně potupným a žoviálním "mon Pakal". Dandy Rusczyk, vyznačující se verbálním cynismem, pohrdající vším od žen přes tradice a mravy, podobný hrdinům Burgessova (a Kubrickova) Mechanického pomeranče, si Pascala pravidelně podává pro jeho „fotrovatost“, „zaprdlost“ a „připosranost“. Dělá to ovšem způsobem tak nakažlivě komickým, že ani jeho nejzarytější odpůrci a do hloubi duše dotčené odpůrkyně se při některých jeho urážlivě nevkusných invektivách neubrání tomu, aby smíchy nevyprskli právě pojídané "soufflé aux marrons" přes půl kantýny. Pascal samozřejmě jen stěží dokáže Rusczykovi oplácet stejnou mincí, a jeho vratké sebevědomí dostává pěkně na frak.

A do toho jsou tu všudypřítomná a všemocná média. Nemine téměř dne, aby v televizi a novinách nemluvili o dalším případu šíleného adolescenta, který zmasakroval alespoň půl rodiny včetně psa. Jako by nebylo dost na tom, že se Pascalovi zoufale vymyká výchova jeho šestnáctiletého syna, který sice má, nač si vzpomene, ale otcovská autorita je pro něj tak prázdným pojmem, že odpovídá sotva jednoslabičným zahučením.

Celá kniha je vystavěna na každodenních dialozích a konfrontacích doma, mezi příbuznými i na Pascalově pracovišti. Ty se odvíjejí na zcela reálném základě a odrážejí tak skutečnou Francii z let 2004 a 2005. Čtenář se nicméně ocitá uzavřen v Pascalově světě – sleduje s ním jen omezené pole jeho zájmů (předpovědi počasí Laurenta Romejka, televizní reklamy, incidenty v metru, lokální stávku učitelů). Říká se, že nezájem o okolní dění, narcisistní opojení vlastní kulturou a nezlomné přesvědčení o vlastní důležitosti jsou pro Francouze typické. Podobně i Pascalovo ponoření do věcí a událostí, které se ho bytostně týkají, způsobuje jeho nedostatek nadhledu. Hrdina Jungovy knihy se příkladně pinoží a plácá v rytmu „métro-dodo-boulot“, ve svém pohodlňoučkém, avšak nesmírně křehkém světě.

Postava Pascala ale není karikaturou vystavěnou na koncentraci zbabělosti a omezenosti; je věrohodná a snad i probouzí určité sympatie, protože ho vnímáme jako jakousi oběť doby. Mnohé jeho fobie, nejistoty a pochybnosti, ale také ideály, tužby a přání jsou na začátku jednadvacátého století v blahobytné Evropě mnohým důvěrně známé. Krom toho nelze pominout, že Pascal má i své světlé stránky. Kupříkladu jeho lpění na tradičních hodnotách a morálce sice hraničí s obsesí, ale ve světě, kde je čím dál více věcí a vztahů čistě virtuálních, kde média místo seriozních informací přinášejí povrchní zprávy s důrazem na zábavu a kde jsou všichni povinně free, probleskuje Pascalův konzervativní naturel jako maják v bouři.

Přesto, že se Pascalovy postoje zdají být ospravedlnitelné, románem čím dál více prosakuje podezření, že Pascalova opatrnost a starost o blaho rodiny nejsou žádným argumentem pro takový přístup ke světu. Vnucuje se otázka, kde končí opatrnost a kde už začíná zbabělost, co je jen pohodlné sobectví? Máme právo starat se „jen“ o své vlastní blaho v době, když denně sledujeme na obrazovce, co se odehrává na druhém konci zeměkoule? Anebo jen třeba v méně blahobytném koutě vlastní země?

Stylová lehkost textu, který nezatěžují ani delší popisné nebo filozofující pasáže, dobře dokreslují povrchnost světa, ve kterém Pascal žije. V podtextu je cítit důraz na sílu manipulace médií - kniha je tak svědectvím o „společnosti spektáklu“ (jak ji popisuje G. Debord) zcela propadlé konzumu, o společnosti, která si nechává vymývat mozky podle gusta a cílů mediálních a marketingových tvůrců.

Mathieu Jung ale nepopisuje jen dilemata jednotlivce smýkaného technologickými vymoženostmi a uspěchanou dobou. Lehce a svižně vykresluje i obrazy ze života kolektivů: román je prošpikovaný scénkami ze života „nadnárodky“, jejíž tým je sice stmelen team-buildingovými aktivitami, ale všem je jasné, že se tu hraje o kariéru a že přežívá pouze ten nejsilnější. Je tedy „metro-boulot-dodo“ opravdu jen nutný stereotyp? Nebo je kariéra-úspěch-peníze ten správný a jediný hnací motor?

Principe de précaution je společenským, snad by se dalo říci sociologickým románem. „Zuřivý“ reportér Egon Erwin Kisch tvrdil, že román s vymyšleným dějem nemá budoucnost a literárně nedožije do příští generace. Zdůrazňoval nadvládu románu, který popisuje společnost, tedy „románu reportérského“ nad románem zcela smyšleným. Podle Kische tak za povšimnutí z celé francouzské literatury druhé poloviny devatenáctého století stojí skoro jenom Balzac a Zola. Kisch vyzdvihoval právě tyto dva autory proto, že své století popisovali „reportérsky“, že užívali na své romány novinářské techniky. Možná by Kisch z autorů počátku století jednadvacátého vyzdvihoval právě Matthieu Junga.

Principe de précaution je dokonale vypozorovaným a přesně časově vymezeným literárním vzorkem s cennou výpovědí o stavu současné francouzské společnosti. Je to svědectví krutě vtipné, přesné a trefné. Škoda jen, že autor nepojal svůj román trochu úsporněji. Čtyři sta stránek sebevtipnějších a sebesvižnějších dialogů, scének a reálií se zdá být moc. Román by neztratil, ba spíše získal, bylo-li by ho méně. Takhle mu v závěru chybí švih a spád. Cynismus a ironie lehce vyčpí, co ze začátku překvapovalo a uchvacovalo, posléze může i nudit. Ještě že čtenářovu pozornost spolehlivě udržuje šarm Junga jako stylisty. Spisovatel nádherně zachází se současnou mluvenou francouzštinou, zejména s jazykem typickým pro pařížská předměstí a jeho hříčkami jako je pověstný „verlan“ (spočívající v obracení pořadí slabik ve slově). Jungovy neologismy vtipně dokreslují charaktery postav (Libertin Rusczyk například hovoří o „mes capacités baisatoires“ – tedy něco jako „moje přefikací schopnosti“). Román Principe de précaution je umně sešitý i ze živého jazyka reklamních sloganů, neonových bilboardů, televizních zpráv a show a z útržků konverzací u automatu na kávu. Knihu ozvláštňuje také jazyk nových interaktivních médií jako jsou mobily, ICQ, Skype, Facebook či Google, tedy komunikační kód plný zkomolenin, akronymů a zkratek.

I když se tedy situační komika může s ubývajícími stránkami románu trochu zajídat a čtenář zrovna nemusí mít náladu hroužit se do četby Principe de précaution jako ne vždy lichotivé a optimistické kritiky současné konzumní společnosti, díky Jungově jazykové virtuozitě a originalitě jistá rozkoš z četby přece přetrvá.

Kontrolní otázka k textu:
A co riziko nákazy klíštětem nebo sezonní, či dokonce prasečí chřipkou?! Už jste nechali sebe a své blízké naočkovat? V duchu Protirizikových opatření nezapomínejme, že i „Sebenepatrnější risk zůstává rizikem“.