Současná švýcarská německy psaná literatura

přehled beletrie zahraniční

Současné švýcarské autory píšící německy lze zhruba rozdělit do tří generací. Nejprve je tu pomalu vymírající generace zasloužilých literátů, kteří publikovali svá první díla v šedesátých letech. K nejznámějším zástupcům této skupiny patří Peter Bichsel, Adolf Muschg, Jörg Steiner.

Přehled: Současná švýcarská německy psaná literatura

Současné švýcarské autory píšící německy lze zhruba rozdělit do tří generací. Nejprve je tu pomalu vymírající generace zasloužilých literátů, kteří publikovali svá první díla v šedesátých letech. K nejznámějším zástupcům této skupiny patří Peter Bichsel, Adolf Muschg, Jörg Steiner – a k tomuto okruhu patřil i Hugo Loetscher, který publikoval až do své smrti (srpen 2009 – pozn. překl.). Druhá generace čítá dnes padesáti- a šedesátileté spisovatele, kteří veřejně vystupují od osmdesátých let: mimo jiné Martin R. Dean, Ilma Rakusa a Mariella Mehr. Do nejmladší skupiny patří autoři narození v šedesátých a sedmdesátých letech jako Peter Stamm, Peter Weber a Zoë Jenny, kteří v devadesátých letech zaznamenali dílem úctyhodný úspěch. Zda lze v tuto chvíli hovořit o čtvrté „úplně nejmladší“ generaci, se mi jeví jako sporné. Jsou tu sice mladí jednotlivci, kteří píší, jako spisovatelka Lea Gottheil, lyrik a rapper Jürg Halter nebo dramatička Laura de Weck; ovšem hovořit o aktivní nastupující generaci by bylo jistě přehnané.

Výše uvedené tři generace se přirozeně výrazně odlišují svým stylem i tématy, a spolu s tím i svým vztahem ke Švýcarsku. Autoři jako Bichsel, Steiner či Muschg jsou příslušníky generace, která se v šedesátých letech politicky angažovala po boku Maxe Frische a Friedricha Dürenmatta. Turbulence kolem roku 1968 byly ve Švýcarsku méně dramatické než v Německu nebo ve Francii, a tudíž i literární odezva byla patřičně mírnější. Přesto se však dají v těchto letech vysledovat jisté náznaky v duchu „littérature engagée“ – spisovatelé pociťovali povinnost zaujmout k věci postoj. Dobové události byly podány v kritickém světle: v podobě přístupu k protestním hnutím proti válce ve Vietmanu a národnostní prezentaci na politické scéně. Byla tematizována a literárně zpracovávána identita vlastní i identita a situace rodné země. Touto dobou vznikala díla jako například Die Hinterlassenschaft (česky Pozůstalost, 1970, v překladu Antonína Hendrycha, pozn. překl.) – román Waltera Matthiase Diggelmanna, který se poprvé diferencovaně zabýval švýcarskou uprchlickou politikou za druhé světové války. Nastolení takových témat, která byla dosud tabu, vyvolalo silné kontroverze a v neposlední řadě vedlo i k „curyšskému literárnímu sporu“ mezi profesorem germanistiky Emilem Staigerem a táborem spisovatelů kolem Maxe Frische. Stručně řečeno, generace dnešních sedmdesátníků a osmdesátníků se ve své době živě podílela na utváření vlasteneckého diskursu a přispívala k formování veřejného mínění. Ještě dnes se příležitostně kriticky vyslovuje k aktuálním politickým tématům, její hlasy však postupně utichají.

Jinam směřovali a směřují spisovatelé z následující generace. S postupným vystřídáním staré gardy řadou nových autorů na konci osmdesátých a na počátku devadesátých let nastoupil ve švýcarské literatuře proces depolitizace. Mladí literáti se zajímali o politické debaty a o funkci literatury coby sociálního svědomí národa jen minimálně – a koneckonců po převratu a po skončení studené války se změnila i situace ve světě. Místo toho do centra pozornosti výrazně proniká zkoumání vlastního já, autobiografie a osobní rozvoj. Na místo angažované literatury orientované na veřejné dění nastupuje zamyšlení a introspekce, tvrdá fakta kontrastují s fantastickou fikcí. Jako příklad může posloužit „deník“ Ausser mir Martina R. Deana, který se intenzivně zabývá individuálním vnímáním vlastní osoby a okolního prostředí.

Ještě zřetelněji se od národního diskursu emancipovala další generace – nezaujímá ke Švýcarsku ani pozitivní, ani negativní postoj, vlast je jí prostě lhostejná. Politické či státní hranice už ve světě těchto mladých lidí, kteří píšou, nehrají roli; spíš sondují, kam až sahají hranice osobní a hranice jazyka. Postavy těchto autorů se pohybují v autonomních, zčásti fantasticky-bizarních světech, jejichž středobod tvoří většinou jejich nestálé já. Láska, sex, komplikované vztahy a dospívání, to jsou témata, která tuto generaci poutají a jsou zpracovávána v jejich literárních prvotinách. Jde o univerzální problémy, jak je znají všichni mladí, a právě to může být i důvodem přesvědčivého mezinárodního úspěchu některých z těchto debutů. Jednoznačně mezi nimi vyniká román Zoë Jenny Blütenstaubzimmer, kterého se prodalo přes čtvrt milionu exemplářů a byl přeložen do 26 jazyků (česky knižně dosud nevydán, jen ukázka v překladu Milana Tvrdíka – pozn. překl.). Je nápadné, že s výjimkou Petera Stamma – který před nedávnem vydal opět respektovanou knihu (román Sieben Jahre – pozn. překl.) – se už nikomu z těchto autorů nepodařilo napsat další, kvalitativně hodnotné literární dílo.

Nezbývá než podotknout, že pochopitelně nelze do takto zjednodušeného třígeneračního modelu zařadit všechny švýcarské autory. Za zmínku by stáli například Thomas Hürlimann a Lukas Bärfuss, příslušníci prostřední, resp. mladší generace – jsou to ve srovnání se svými vrstevníky „zbloudilé střely“, alespoň pokud jde o jejich kritickou konfrontaci na společenské i politické rovině s prostředím, ve kterém se pohybují, Švýcarsko nevyjímaje.

Překlad © Jitka Kolářová
text je zkrácenou verzí příspěvku na workshop Literární kritika v evropském srovnání
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a překladatelky

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3544x

Inzerce
Inzerce
Inzerce