Kenarov, Dimităr z tvorby

Kenarov, Dimităr z tvorby

ukázka beletrie zahraniční

v tu hodinu jsem se proměnil ve šneka / dříve než se svítání nachladí dříve dokonce / aby stihlo koupit si aspirin / ...

Dimităr Kenarov: Пътуване към кухнята (Výprava ke kuchyni), Жанет 45, Пловдив 2001, 64 c.
Dimităr Kenarov: Влакът на животните (Vlak zvířat), v tisku
Ukázky přeložil Marcel Černý

 

From: Dimiter Kenarov
To: extended family
Subject: lebensraum (132 g)
Date: 17. února 2000, 23.32

v tu hodinu jsem se proměnil ve šneka
dříve než se svítání nachladí dříve dokonce
aby stihlo koupit si aspirin
vyrazit si po nákupech
sebrat usušené stíny z balkonu
a vzbudit opilého Marina
v tu hodinu
jsem to nevydržel
a proměnil se ve šneka
v domě přeplněném příbuznými
na chodbě v koupelně posteli
v poklusu
dokonce v rajčatech šopského salátu
převalovaly se umývaly vřískaly nejpodivnější kukly
ústřice k večeři už nejsou (došly)

proměna všech
začíná od jednoho
proč
bez rozdělovacích znamének
jen podle instinktu
chytit poslední vagon pro sebe
odtáhnout s jablkem v týle

ve skrytém zášeří pokoje
jako dobře vychovaný brouk
spát v noci po stěnách a na stropě
prolistovat Kafku
s nadějí že si zítra natáhneš
dvě lidské nohy
ve vlastní posteli

v tu hodinu jsem to nevydržel a proměnil se ve šneka

 

výprava ke kuchyni (271 g)

1
když je mi vlaze a dorozpita nevysvětlitelně
když rajčata na talíři naleptává sůl (zmalátňují)
čalamáda v zavařovačkách dochází rakije stojí netknuta
po přípitku dalším v pořadí po česneku a kuřeti
s babiččinou petrželkou (po kuřeti především)
sundávám si pantofle nohy si narovnám
a obnažené paty namažu parafínem cesta bude nelehká
a zarostlá bezpochyby hlubší než měděná džezva
se lžičkou zelenající se v lijáku listím
alespoň takové jsou předpoklady soudě podle dna
šálku kávy

2
kročeje se stáčejí ve spirálách následují jeden za druhým
pak se opět rozdělují linou se přede mnou ústí ven
z kuchyně směrem k prastarému kopci nic nového příštího
jara se znovu vylíhnou housata řeka zamrzne
a naposledy poteče v týchž stopách k přehradě
zabitá děcka z vesnice vstanou z mrtvých v jiném domě
smutek rodičů prostoupí radostný pláč
nemluvňat a zahřáté obrysy mých nohou
pohltí nějaké jiné mého otce (snad)
cesta mezi vršky bude se vinout notněji ale vždy
od východu zatočí doleva potom opět dokud hvězdy
neobrátí chapadla zpět k západnímu půlměsíci
od mlhovin blízkého kopce za vsí k čemusi
tam v údolí s velebnou vůní pokolení a pokrmů
ve sklepě to voní kořeny

3
návrat do kuchyně je pomalý téměř nesouměřitelný
mezi těmi vršky mezi tisíci par a komínů
domy stárnou po taškách sklouzávají obrysy
mračen
zrají vydávají své plody tonou v travinách a v půdě
v bosých nohou a parafínu vybledlém dlouhým dnem
ošoupaném
znaven vracím se ještě stále bos a trošku vyhládlý
k věčnosti mě dělí kuře s petrželí
(kuře s petrželí především)
hlad je ukojen znovu u mne doma

 

Óda na obří mravenečníky

Nikdy jsem vás nespatřil, obří mravenečníci,
vysavače jihoamerických pamp,
tedy až na přírodovědné filmy, v nichž
touláte se mezi mrakodrapy termitišť, chutnáte
jazykem hlínu, lhostejno zda ve dne, lhostejno zda v noci
jazyk je holí slepců. Pomalými, bojácnými kroky,
hodinky bez ručiček, sbíráte vteřiny –
mravence, červené, černé, jaké najdete,
a potom, o samotě, je klidně trávíte
ozubenými kolečky svého žaludku, hodinku, dvě,
dokud se opět neroztiká bezčasí.
„Podivná zvířata,“ řekne máma, zdolávajíc
u televize žehličkou hromadu košil, „vzala bych si
jedno takové, aby mi doma vyčistilo koberce.“
Podivná, opravdu. Ale večer, schoulen v posteli,
přemýšlím zase o vás, obří mravenečníci,
červenavě-černí, huňatí, оbrovitánští,
Myrmecophaga tridactyla, vy, kteří pojídáte mravence
třemi prsty, což dokazuje, nejen že máte způsoby,
a dokonce rozumíte i poezii, ale hlavně –
zvědavě bažíte po slovech. Skloněni
nad zemí jako nad knihou, zažraní šprti,
studujete stránky a titulní listy a záhyby
a hltáte písmena, což je činnost nevysvětlitelná
pro tapíra, zcela nesmyslná pro lenochoda.

 

Svetřík pro psa

Už tisíc staletí nás provázejí bez reptání
z jeskyně do jeskyně, dům od domu
a dívají se na nás, jak se navlíkáme do kůží,
stažených z jejich bratranců – vlků,
nebo do vlny z ovcí, jež mají na starost,
anebo do drahých brokátů a hedvábí;
umí se dívat jako my, jejich bezsrstí páníčkové,
kupujeme si šály vždy podle poslední módy,
a poté je nutíme bičíkem a nejednou nadávkou,
aby táhli saně až na Severní pól.
Ani jedinkrát si nepostěžovali,
dokonce ani když by jediného z nich ven nevyhnal.

Sláva budiž babkám z mého sídliště,
které upletly svetříky svým pudlům,
osamoceným ženám, jež jsou zřejmě bez vnoučat,
anebo možná mají nadbytek vlny –
svět, myslím si, není až tak krutý,
když se ještě setkáš s láskou oblékající.
Namotaní jako rozžhavené spirálky teplometů,
tihle braši zahřejí každý strom a kořen,
a mrazivý vítr už je nepožahá,
a ten, kdo je hladí, bude popálen.

 

Lexikografie prasete

Krkovička
nožičky
kůže
žaludek
játra
ledviny
srdce
slanina
štětina
střeva:
slovník,
který řežeme
na stole
na kousky,

žvýkáme jeho slova
neznalí
jejich krvavé
etymologie. Jazyk

rozumí pouze
tomu, co je
sladké, oko
úkojně omakává
tvar
pokrmu,
a potom
ruka (němá, slepá, čistá)
píše básně
opěvující
večeři.

Říkáme: vše je otázkou
vkusu
. Kulinářská
pravda. Elegantní,
diamanty
vykládaná pochva
na nůž. Dobře režírovaná
televizní reklama
na salám. Televize
smontovaná hladovými,
v blátě se plahočícími
lidmi.

 

Tygr lidožrout

Z pusy mi visí lidské vnitřnosti. Jsem
člověk obrácený naruby. Srdce mi krvácí před očima,
mé kosti se bělají přede mnou na hromádce. A tak
se prohlížím jaksi z nadhledu, co ve mně nejšvarnější, na odiv
vystavím a pak se samopožírám. To proto

mě nazývají tygr lidožrout a tolik se mě
bojí? Dělají si trofeje z mé vyčiněné kůže,
aby dokázali, že jsem uvnitř zcela prázdný, zatímco
se kolem mě procházejí jako z kůže stažení tygři.

Nebo mě zavírají do klece, kde mě cpou
telecím v naději, že ve mně opět probudí bestii.
Neúspěšně. Ochutnav jednou křehké lidské maso,
zůstávám navždy člověkem. Za železnou
mříží jim mé mřížovité pruhy připomínají,

že zevnitř je vše stejné,
že mě brzy, velmi brzy, budou muset sníst.

 

Undergroundová báseň jednoho krtka

Dívám se do černého zrcadla. Korunám kořenů
se daří v kyprém vzduchu. V nebi černozemě si červi
volně plují a pějí červenavé písně.
Nádhera. Kamkoli pohlédneš,
nevidíš nic, a proto vidíš všude
a všechno: na dně kdejaké zablácené díry
stojím na střeše mrakodrapu.

Vše ostatní je klam: jakási řeka zapomnění,
převozník, mince, stíny
milovaných lidí, kteří se už nikdy
nevrátí. Slzy, slzy, slzy.
Nesmysl. Brečím jen proto, abych obměkčil
půdu a kopalo se mi snáz. Tunely
jsou pupeční šňůrou mého štěstí.

A smrti zde není, ona je vždy tam,
ve světě opačném tomu záhrobnímu, kde
lopaty nepřipadají v úvahu. Ona je dětmi,
které si hrají na schovku, ale najdou
krtka v otevřené rakvi světla
uprostřed louky se svícemi pampelišek.
Ach, mrtvý krtek praví mrtvé děti.

 

První kámen

Vyloupnuté oči, vyvržené do oceánu. Nádherná
průzračná těla z tekutého skla, přes něž spatříš
duši (anebo že duše chybí). Nic tu nezůstává
skryto. Žádná hluboká tajemství, žádné propastné
podvědomí. Jako otevřený hodinový strojek
tikají medúzy na povrchu, tepají
jejich rosolovitá srdce. Ve vodě voda.

Pro tohle se neboj. Pohlaď je něžně
svým pohledem. Oko v sebe pojme všechno,
co jest. Medúza je pouhá zkamenělina
na mlýnském kameni v tvé hlavě, zážitek,
který tě celý život topí. Vzpomínka na nestvůry.

A přece: vzpomínám si na ono léto na skalách
u Kaliakry. Větrné, matné nebe.
Rackové, kteří se marně rvali
s větrem; kormoráni se svěšenou hlavou, rozsazení
na okraji skaliska jak křivé zuby. A dole, ve chřtánu
Černého moře – medúzy. Strašné, beztvaré
bytosti. Vzpomínám si, jak jsem je pozoroval
chladnokrevně, jak sebral jsem ten největší kámen.

Exploze byla oslepující.

 


Elefant

Když je vedro a slunce se potí,
slunce se potí, ale bez jediné kapičky,
a v zoologické nejsou návštěvníci,
a vzduchem kráčí dusné parno
ztěžklé olovem a betonovým prachem,
a uši větru visí tak unyle,
a chladivý chobot večera je daleko,

válím se někde ve stínu a otevírám
Zelené pahorky africké,
a zavzpomínám na rodný dům,
který jsem nikdy neviděl:
stromy akácií, papyrová tráva,
sluncem zkamenělé bláto na březích řek,
dokonalá savana.

Mám rád Hemingwayovy popisy –
barevné fotografie dříve, než fotografie znala barvu,
kdy vzpomínky měly svůj význam
a chlapi pili whisky z plechového hrnku.
Mám rád jeho prózu, tu růži s trny,
krásu, která neustále krvácí.
Sdílím své dojmy

s nosorožkyní ze sousední klece,
ale ona si jen funí, občas pozvedne roh a praví,
že Hemingway jí prostě nesedí,
typický macho, říká, se sloní náturou.
Dělám, že mi ten osobní útok nedochází.
Dělám, že nechápu, co mi říká,
a pokračuji v četbě,

stejně jako si Hemingway četl
Sevastopolské povídky Lva Tolstého
a představoval si nekonečné ruské stepi:
Z knihy čišel mladistvý elán,
byl v ní velmi pěkný
popis boje,
když Francouzi dobývali redutu.

Narodil jsem se v Sofii, v Bulharsku,
ale to není moje vlast.
Po mé levé straně se pase nosorožkyně,
a po pravé – dva hroši,
a třebaže pocházíme z jednoho a téhož místa,
raději si na ně ani nevzpomenou.
Nemám jim to za zlé. Je těžké žít jinde,

dokonce i když jinde znamená doma.
Ale přesto, můžeme milovat
jednu jedinou zemi,
dokud náš vnitřní kompas funguje?
Chci odletět jako slůně Dumbo,
dříve než mě zabijí, stejně jako George Orwell
zabil šíleného indického slona.

Chci jen jediné – vrátit se do Afriky.

 

Moucha v letadle

Poprvé tak vysoko,
kam ještě žádná moucha
neletěla a kde, kdybys to nebyla ty,
by nikdo neuvěřil,

jak nenuceně lezeš
po nouzovém světle jako po vesnickém okně
s výhledem do nedostupné zahrady,
a vybavuješ si třeba

borůvkovou zavařeninu se smetanou
nebo další pozemské slasti
ze svého dětství,
kvetoucí švestky, bílý akát,

bzukot v jednom z líných odpolední
nad starcovou rakví,
kdy si ještě stále mohla vnímat
ozvěnu svých vlastních křídel

a bylas natolik důležitá,
že měli chuť tě na stole zabít.
Nyní jsi už rychlejší
než kdykoli předtím, v jedné sezóně

zvládneš několik světadílů
a tvé chaotické trajektorie
jsou narovnány v přímých letech
z místa A do místa B,

oči, ty fasetové rubíny
v klenotnici tvé hlavy,
jsou k nepoznání obroušené
jako hladká plexiskla,

z nichž je stále jeden
a tentýž pohled z jakéhokoliv úhlu:
nekonečné nebe, sem tam obláček,
nevysvětlitelná pavučina cest.

Která z tvých prababiček
si představovala podobnou budoucnost –
vyklápěcí stolky přeplněné
vakuovanými polotovary

a ty, bezútěšná, zády otočená
k tomuhle všemu, vychrtlá
upíjíš plachý ločík
jenom z oslazené kávy,

když poté znovu přilepíš nožky
k svému oválnému oknu,
které – tomu věř – nikdy
neotevřou pro tebe.

Drobný hmyz s neduživým chobůtkem
a zbytečnými křídly z křišťálu,
dokonce ani Jonáš se necítil
tak opuštěn v břiše velryby,

a zřítí-li se náhodou letadlo
doprostřed ohromného oceánu,
jen tvé tělo o šesti písmenech
nebude nalezeno, moucho.

 

Želva Šari

Pomalu, jako želva, obcházím
dutinu zemskou. Jsem bez vzdutých plachet
převrácenou lodí na cestě kolem světa
se čtyřma šupinatýma nohama místo stožárů.
Jsem drakem dávno bez žáru, který pomalu
obchází zemi. Nikde není k mání ani jedna
princezna. Krůček, dva a kroky tři.
Nevím, co pak následuje. Pomalu,
jako želva, obcházím dutinu
zemskou. Sofie, San Francisco.
Nerozumím zeměpisu. Naslouchám
jen hudbě jmen.
Do-re-mi-fa. La-la-la-la. Znám tisíce
písní. Pomůžou při dlouhém putování.
Tisíce staletí jsem na cestách. A nenadávám.
Obcházím pomalu zemi. Jako
želva. Opakuji si věci, které
znám. Cítím se doma pokaždé,
když dorazím na konec světa.
Když se loď se jmény potápí, zazpívám.

 

Politik

Svým ocasem tlučeš jak srdcem do zvonu. Jsi jedovatou
církví. Nejproradnější ze všech
polních šelem. Plazíš se po břiše jak bez stromu
kořen v potrestané pýše, jazyk bez úst, který hledá
kudy k jádru, aby argumenty přebil,
aby zabil. Po svém si grobiánsky užiješ,
ale pak, bez varování, začneš
škrtit. Tvá teplota
je rovna teplotě okolního vzduchu.

Proto tě potrestal Bůh? Poněvadž láska
vyžaduje víc než instinkt pohlavního obcování
s bezejmennými těly, víc než lži
prošedivělého penisu, který slibuje
božskou slast. Jen hleď, jak suneš se
bezmocně kupředu travou a hledáš
kam se schovat. Jako mrtvé sperma
poskvrňuješ jméno oné krásné
a něhyplné bytosti, hada hřímavého jména – chřestýše.

Překlad © Marcel Černý

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4079x

Inzerce
Inzerce