Budil, Ivo T.: Jitro Árijců. Život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie 1

Budil, Ivo T.
Jitro Árijců. Život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie 1

ukázka literární věda

Mladý Gobineau obdivoval Orient jako místo moudrosti a sféru, která mu umožňovala se povznést nad deprimující strádání v Paříži. V této fascinaci Východem nebyl rozhodně osamocený.

Ivo T. Budil: Jitro Árijců. Život a dílo Arthura Gobineaua, zakladatele árijské ideologie, Triton, Praha 2009

Mladý Gobineau obdivoval Orient jako místo moudrosti a sféru, která mu umožňovala se povznést nad deprimující strádání v Paříži. V této fascinaci Východem nebyl rozhodně osamocený. Orientalismus byl v módě. V Paříži stále žili přímí účastníci „alexandrovského“ Napoleonova tažení do Egypta v roce 1798. I když skončilo fiaskem, učenci, kteří francouzské vojáky doprovázeli, vydali v letech 1809 až 1828 celkem třiadvacet svazků Description de l’Égypte.

Amédée Jaubert, kterého v roce 1804 vyslal Napoleon na tajnou a riskantní misi k perskému šáhovi, si byl vědom rozdílu mezi fantazií a realitou: „Orientalizovat bez znalosti Orientu, to je jako připravovat zaječí ragú bez zajíce.“ Maximu du Campovi kolem roku 1840 Jaubert doporučil: „Ve Francii postrádáme slunce, vše se stává krásným pouze díky světlu. … Kdybych byl svobodný a mladý jako vy, odešel bych, řekl bych sbohem této staré Evropě, kde je vše předvídatelné a myšlenky jsou přímé jako silnice. Vypravil bych se do Orientu, kráčel bych ve šlépějích Alexandrových. … Až dokončíte studia, běžte, překročte Středozemní moře a vyloďte se v Egyptě, Sýrii, Malé Asii…

Řada Francouzů jej již dříve vyslyšela. René Chateaubriand, který se po návratu z exilu nepohodl s Napoleonem a rezignoval na místo velvyslance v Římě, se v červenci 1806 vypravil z Benátek do Řecka a Konstantinopole, poté navštívil Jeruzalém a Egypt, meditoval nad troskami Karthága a přes Španělsko se vrátil do Francie. Na Peloponésu truchlil nad ztracenou svobodou „Periklových potomků“, v hlavním městě Osmanské říše pátral po zbytcích byzantství a údajnou perzekuci mnichů střežících Svatý hrob označil za projev „orientálního despotismu“. Jiný francouzský básník a politik v jedné osobě, Alphonse de Lamartine, který se po červencové revoluci vzdal diplomatické kariéry, přijel v roce 1832 do již svobodného Řecka, jež ale na něj neudělalo velký dojem. Naopak největší emoce v něm vyvolal Libanon, kde mu krajina připomínala „Alpy pod asijským sluncem“. Poté co byl svědkem malicherných hádek křesťanských komunit v Jeruzalémě, mu Turci připadali jako „jediní tolerantní lidé“, skutečný „filosofický národ“. Básník Gerard Nerval navštívil v roce 1843 Alexandrii, Bejrút a Konstantinopol, kde se cítil jako „barbarský syn Severu“.

Orientální témata ovládala literaturu, odbornou i uměleckou. Roku 1833 uveřejnil indolog Loiseleur-Deslongchamps první francouzský překlad proslulých Manuových zákonů. Oblibě se těšily i obskurní spisy jako Sémiramis, La grande journée de dieu en cinq coupes d’amertume, od jistého Desjardinse, který k vyjádření veškeré „moudrosti Východu“ použil fantastickou směs hebrejského, arabského, chaldejského, koptského, hieratického, egyptského a klínového písma. Pozornost Západu se obrátila k Východu také v důsledku podpory odboje Řeků proti osmanské nadvládě. V roce 1829 vydal Victor Hugo vlivnou sbírku básní Zpěvy východu (Les Orientales). Ze skromného francouzského filhelénství, reprezentovaného až doposud básníky typu Alphonse de Lamartina, Casimira Delavigneho a Delphine Gayové, vytvořil Victor Hugo sílu, která „sjednotila romantické hnutí“. Hugova syntéza Východu a Západu se sbíhala ve Španělsku, na troskách Andalusie, kde lze ve starobylých městech nalézt „velkolepou gotickou katedrálu“ a – „na opačném konci města zas, skrytou uprostřed smokvoní a palem, orientální mešitu s měděnými a cínovými báněmi … s veršíky koránu na každých dveřích, s oslnivými svatyněmi, honosícími se mozaikou dlažební i nástěnnou.

Orientalismus se šířil společně s podivným kultem smrti. „Nikdy nebyla smrt tak milována“, poznamenal velký kritik Sainte-Beuve. Vyprávělo se, že když Ulric Guttinguer přivedl mladého Alfreda de Musseta na své sídlo v Chalet uprostřed lesů v Trouville, odkud bylo vidět impozantní ústí Seiny, dvacetiletý básník zvolal: „Jak krásné místo pro sebevraždu!“ Tato morbidita měla v sobě cosi východního. Jak poznamenal Paul de Molènes, Orient nezná pochmurný Hamletův monolog. Orientálci si se smrtí hrají; představuje pro ně sen bez noční můry. Hřbitovy v Istanbulu jsou nádhernými zahradami plnými života a svěžesti.

Nezůstalo u poezie. Roku 1830 se francouzské jednotky vylodily v Alžírsku. Karel X. a jeho ministr zahraničí Jules de Polignac chtěli získáním válečné slávy zachránit neoblíbený režim. Dosáhli ovšem pravého opaku; vojáci bojující v severní Africe jim chyběli při potlačování červencové revoluce. V Alžírsku se navíc objevil Abd al-Qádir, „muslimský Cromwell“ – jak jej nazval Alexis de Tocqueville – kterému se podařilo sjednotit místní klany k účinnému odporu. Po sedmi letech bojů Francouzi ovládali pouze enklávy kolem Alžíru a Oranu. V roce 1840 jmenoval Adolphe Thiers generálním guvernérem v Alžírsku generála Thomase Roberta Bugeauda, jemuž se podařilo v roce 1846 Abd al- Qádira donutit ke složení zbraní. Francie nicméně dala najevo, že si své neúspěchy na evropském kontinentu hodlá vynahradit budováním „orientálního impéria“. Tato výstavba se stala stálicí francouzské politiky bez ohledu na změny režimu. Ludvík Bonaparte zdůraznil ve svém projevu 15. října 1849, že přímo naproti Marseille se rozkládá rozsáhlé království, které by bylo žádoucí připoutat k Francii. Třetí republika pak pacifikaci Alžírska ve jménu své „civilizační mise“ dokončila. Francouzský zájem o Egypt neskončil ani po neblahém roce 1840. Ferdinand de Lesseps, jehož otec byl francouzským konzulem v Egyptě, poprvé navštívil Zemi na Nilu již roku 1832. V roce 1846 jej ministr zahraničí Alphonse de Lamartine jmenoval velvyslancem v Madridu. Roku 1854 mu Saíd, syn a nástupce Muhammada Alího, udělil povolení k výstavbě Suezského průplavu. Britové – velmi dobře si vědomí strategické důležitosti stavby – úsilí svého spojence v krymské válce úspěšně sabotovali až do setkání mezi Napoleonem III. a osmanským velkým vezírem v Marseille v roce 1865. Za čtyři roky, 17. listopadu 1869, byl průplav slavnostně otevřen. Britská intervence z roku 1882 však defi nitivně ukončila francouzský vliv v Egyptě.

Dobrodruh, voják z přesvědčení a Gobineauův přítel z mládí, Paul de Molènes, popisoval své první dojmy z Turecka, kde se vylodil během cesty do krymské války: „Ocitl jsem se uprostřed krajiny, která neměla nic z africké nádhery, ale která přesto nepostrádala šarm. V záhybu cesty jsem spatřil jednu z oněch postav, kterými ještě oplývají východní země, do nichž nepronikla příšerná reforma tureckého odívání. Byl to stařec s dlouhým vousem, ozdoben jedním z obrovitých turbanů, tak drahých starým mistrům, který se vypravil mírumilovně si vyřídit své záležitosti dopřávaje si úžasného přepychu bambitek a dýk zastrčených za opaskem. ‚Co se stalo s časem, kdy jsem ve svých dětských snech viděl kráčet Ali Babu?‘ Vzpomněl jsem si na toto zvolání jednoho anglického spisovatele. Vznešenost člověka, která se zjevovala mému zraku, vypadala, jako by vystoupila zcela živoucí a ozbrojená ze stran oné okouzlující knihy, jíž dávám přednost před básněmi všech dob a národů: Tisíce a jedné noci. Seděl na bílé mule a vážně pokuřoval z dlouhé dýmky. Náležel k onomu šťastnému pokolení, které se obklopí oblakem, aby prošlo životem. Vůbec se neuráčil pohlédnout na dva vojáky ze Severu, kteří přišli pomoci jeho vládci.

Dilema, jemuž čelili návštěvníci ze Západu, výstižně shrnul Chateaubriand v cestopise Itinéraire de Paris à Jerusalem. Ze všech exotických zážitků jej nejvíce zaujal pohled na starého Turka, který kouřil dýmku sedě v dřepu na troskách. Kdo ví, zda tento člověk neztělesňoval pravdu? Evropan ovšem podle Evangelia věřil, že jediné vhodné místo ke spočinutí je u nohou Pána, zdroje života a duchovní aktivity, a nikoliv po vzoru onoho starého Turka na prahu smrti mezi zahálkou a sněním. Mezi francouzskými vzdělanci se tak rozšířila představa Orientu jako radikální antiteze západní civilizace, nyní již zcela ztotožněné s technickými pokrokem, který byl chápán jako jednostranný proces. V tomto smyslu Arthur Gobineau považoval snahu některých východních politiků imitovat Západ, pokud šlo o ekonomickou výkonnost, za tragický omyl, který orientální společnosti ohrožuje.

© Ivo T. Budil
text je ukázkou z knihy Jitro árijců
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a nakladatelství Triton

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.