Bečvářová, Martina: České kořeny bulharské matematiky

Bečvářová, Martina
České kořeny bulharské matematiky

ukázka přírodní vědy

Za takového pozorování přírody a lidí, cesta rychle míjela a brzo jsme zastavili v Kutlovicích. Zde proměňovali jsme koně. Vedle samé pošty rozbil stánek svůj kebabčija. Dovedně s plechovými kleštěmi (maša) obracel na skáře (roštu) nějaké kousky masa, jejichž libá vůně se šířila až k nosu mému.

Martina Bečvářová: České kořeny bulharské matematiky, MATFYZPRESS, Praha 2009, 482 stran
Ukázka pochází z bulharského cestopisu, jehož edice je v knize obsažena:
Antonín Václav Šourek: Vzpomínky na některé naše krajany, Чехословашки обзор – Československý obzor 2, Sofie 1922, č. 19–20, s. 146–148, 15. 8.
Ukázku poznámkami doplnil Marcel Černý.

I.

Po příjemné plavbě z Turn-Severinu přistáli jsme konečně na počátku srpna 1880 k večeru v Lom-Palance, 1 kterou nebylo lze dobře viděti pro nějakou hráz na břehu. Nastalo vystupování z lodi, prohlídka zavazadel a průvodních listů. Jeden za druhým jsme kráčeli k bariéře, rozevřeli a vyložili svá zavazadla, kteráž celní úředník prohlédl a blahosklonně křídou propouštějící znak udělal, vzdor námitkám finančního strážníka, jenž úředníka na můj nový budíček upozorňoval.

Sluha z blízkého hotelu Bellevue nato rychlostí velikou se uchopil mých vaků a běžel s nimi k hotelu na vršku ležícímu. Sotva jsem mu postačil. V hotelu vykázali mi pěkný pokoj s hezkou vyhlídkou a brzy nato mne doprovázel týž sluha do města, aby mi pomohl pana prof. H. Jiráska2 vyhledati, jemuž jsem měl odevzdati dopis od p. Vasila Atanasova3 z Prahy. Dotyčného pána našli jsme na stavbě gymnázia, vypadal jako zedník. Po přečtení dopisu šel hned se mnou na poštu, aby mi opatřil vůz (kočár), bych jím dále do Sofie jeti mohl. Též mi pomohl nakoupiti „proviant“ na cestu, v hotelu pak smluvil cenu pokoje a vyhledal tam i spolucestujícího, abych nemusel celé jízdné sám platiti. Ráno před odjezdem ještě přišel, aby mne viděl, některé rady dal a šťastnou cestu popřál. Za vše to jsem mu dosud díkem povinen.

Můj společník byl slušný syn Izraele, vypadal jako rabín a nosil cylindr. Zavazadla nám řádně vzadu za kočárem uvázali, druhé zpředu u kočího složili a menší ruční kufříky přivázali na protějším sedadle tak, že tam zbylo místo zrovna pro cylindr. Můj kompaňon brzy toho využil a skutečně tam svůj klobouk vstrčil, vzdor tomu, že jsem jej upozornil na nebezpečí. Nastalo loučení, za volání „добър път“, „сбогом4 hnula se naše trojka a rolničky počaly svou píseň „už jedem“, „už jedem“.

Den byl překrásný, slabá mlha na jihu věštila – pěkné počasí. Cesta nás vedla zprvu podél řeky Lomu a potom přímo na jih. Prachu bylo až po kolena, proto kde jsme mohli, jeli jsme po pastvinách. Vše, co jsem spatřil, vzbuzovalo ale moji pozornost.

Domečky, vesničky, sedláci a selky ve svých krojích, pole a luka, zvlášť ohromné lány kukuřice a „bostany“ 5 melounů a dyní se všemi těmi různobarevnými plody, vše bylo pro mne nové. Který pak Čech viděl modré patladžany, 6 bamie7 a ty pastviny „meri“, 8 po kterých náš kočár drnčel, nezdály se býti bez života. Co děr, to syslů, u nás v Čechách řídkých hlodavců. Někteří vyplašeni dusotem koňů rychle se kryli ve svých děrách, druzí syslové si hráli, předními nožkami se myli a své knírky hladili, jiní pak pozorně k nebesům hleděli, a zočili-li poštolku, do děr lezli. Nad těmi pastvinami se třepetalo poštolek až hrůza! Mnohá z nich střelhbitě se dolů snesla a některého neopatrného sysla uchopila a pěkným svým zobáčkem tělíčko mu cuchati počala. Ale nebylo tam jen poštolek – bylo tam všech dravých ptáků. Orlové, supové, krkavci a havrani dělili se o zdechlinu blízko cesty ležící. Nelekali se nás mnoho. Nadzvedli se líně a hned zase se pustili do zdechliny.

V tůních a blátech pozorovati bylo zase jiný život. Celé stádo buvolů si tam hovělo až po rohy v blátě zahrabané, silně si oddechovali; bylo parno veliké.

Za takového pozorování přírody a lidí, cesta rychle míjela a brzo jsme zastavili v Kutlovicích. Zde proměňovali jsme koně. Vedle samé pošty rozbil stánek svůj kebabčija. 9 Dovedně s plechovými kleštěmi (maša) obracel na skáře (roštu) nějaké kousky masa, jejichž libá vůně se šířila až k nosu mému. Konečně kebabčeta byla pečená, pěkný list ze zelí byl utržen, opláchnut, na něm složil kebabčija několik těch kebabčat, přinesl i teplou placku (pytu) z blízké furny (pekárny) a posypal kebabčeta ještě drobně rozkrájenou cibulkou a petrželí a složil to přede mnou. O, jaká to sladkosť, jaká to chuť! K tomu ještě sklenku dobrého nefalšovaného vínečka. Toť požitek přímo božský, jemuž rovného jsem dosud nezakusil. A ta láce! S tureckou kávou – dva groše! Považte! – Lira 143 grošů.

V Kutlovicích dohonil nás ruský kurýr a žádal nás, abychom mu dali přednost, by mohl s vážnými dokumenty brzo se dostat do Sofie. Nesouhlasili jsme. V Berkovicích opakoval zase prosbu svou. Jelikož tam nám bylo čekati, až si odpočinou z Petrohánu vrátivší se koně, tož jsme mu své „prvenství“ postoupili, ale vbrzku jsme zpozorovali, že jsme si uškodili a o celých dvanáct hodin cestování prodloužili. Vděku za to jsme neměli, neboť pan kurýr v Sofii už nás nechtěl znáti.

Z Berkovice do Petrohánu šlo to pomalu, do Petrohánu dostali jsme se pozdě večer. Zde jsme koňů nenalezli, naše si museli odpočinouti a my tam přenocovati. Náš vozka okupoval kočár a nám bylo vyhledati odpočinku v nízké krčmě. Vešli jsme do ohromné místnosti, temné a začazené. Ve středu protější stěny byl hodžak (komín), tam blikal oheň pod kotlem na železu zavěšeném, okolo ohně se hřálo několik černých osob – podobných lupičům. Po zemi – na podlaze, ležely, jak se zdálo, pytle. Hostinský nás uvedl do místnosti sousední, na dlouhé nečisté mindery. 10 Na cestě kopl jsem do jednoho z těch pytlů, ale ulekl jsem se, když z něho hrubý hlas se ozval. V těch pytlech spali uhlíři, kteří v blízkém dubovém lese uhlí vyráběli. Nám nezbylo než usednouti na jeden z těch minderů, sedě dřímati a štěnice ze sebe odhazovati. S netrpělivostí očekávali jsme, až se rozední. Konečně slunko se ukázalo. Byl to velkolepý pohled! Nad námi šuměly staré borovice a pod námi hoch pásl stádo ovcí a pískal na kaval, nástroj nám Čechům tehdáž neznámý. Opodál v „mandře“ 11 dojili kozy a ovce. Donesli nám mléka, posnídali jsme a okolo šesté ráno počali jsme sestupovati po serpentinách ke Ginci. Rozkošný byl při tom pohled na tu balkánskou květenu, na dolinu a protější hory, za kterými vystupovali zasněžení velikáni. Při tomto sestupování ubohý cylindr vzal za své: zmačkal se, takže majitel byl nucen od jednoho hocha si koupiti bílou čepičku, kterou potom i v Sofii nosil. Sestup děl se pomalu, koně byli vysíleni, unaveni a též i hladovi. Jeden z nich povážlivě klopýtal. U Beledihanu konečně musili jsme koně vypřáhnouti a je pást. Uchýlili jsme se do stínu kočárem na vyschlou louku vrženého. Po čtyrhodinovém odpočinku, hladoví a žízniví, pokračovali jsme ve svém putování a po osmé večer dorazili jsme teprve do Sofie, která na mne neudělala nijaký dojem. Brali jsme se starou lomskou ulicí ke kostelu sv. Krále, u kterého v hotelu Laki nalezli jsme přístřeší!

Druhého dne ráno počal jsem si prohlížeti město. Nejprve vešel jsem do kostela sv. Krále, který na vršku se nalézal, a okolo byly ještě hřbitovy, které později kmet Dimitr Petkov12 zrušil a kostelíku a okolí dal nynější podobu. Z kostela nešel jsem daleko. Brzo zočil jsem knihkupectví a ve výkladní skříni – mohu-li ji tak zváti – několik aritmetik. To mě lákalo; rychle jsem vstoupil, knihy prohlížel, na stranu dával, aniž jsem pozoroval, že si mne prohlíží starší muž, typický Bulhar. Když k vybraným knihám jsem připojil Бaщин език a Bogorovův13 Slovník bulharsko-francouzský, tož muž ten sluhovi poručil, aby mi přidal i jeho „Slovnici“.

Tak jsem se seznámil se samým autorem dr. Bogorovem, s kterým potom do jeho smrti udržoval jsem přátelství a který nerad viděl, že nezůstanu v Sofii a dále do Rumelie jedu. Po delším rozhovoru o školství a školních knihách jsme se rozešli; hezký balíček knih zanesl mi sluha do hotelu a já, vyptav se kudy se jde ke „Konaku“, ubíral jsem se k rezidenci bulharského knížete. Vedle nalevo od „Konaku“, v malém domku, v těch místech, co je nyní dvorní tiskárna, bydlel inženýr Jiří Prošek, 14 jemuž jsem měl odevzdati dopis od p. Jiráska. Vstoupil jsem do malého dvorku, kdež pod střechou točil mašinu bratr Jiřího Bogdan. Tiskli právě „Bulharský glas“, který redigoval náš krajan dr. Jireček15 a jemuž pomáhali D. Agura a jiní. Bogdan nedal se dlouho vytrhovati v práci, řekl mi, abych po schůdkách vstoupil do chodby, kde mne očekávala již mladá hezká paní, choť Jiřího, zvaná Aninka, s malým děvčátkem na ruce. Uvedla mne do salonu, skromně zařízeného, v němž nejdražším nábytkem bylo pěkné piano u dveří vpravo postavené. Paní Aninka velice vřele mne uvítala, na poměry doma se mne vyptávala, mimo to mi sdělila, že jest učitelkou kreslení v dívčím gymnáziu, že též vydala jakési Rukovodstvo 16 kreslení. Brzo na to přišel Jiří, statný, vysoký a příjemný muž, pravý český konzul, jak Jirásek v Lomu tvrdil. Jiří po delším rozhovoru mi předložil, bych s ním do městského úřadu šel, že mne s českými inženýry seznámí.

Kmetstvo 17 nebylo daleko, asi tam, kde jsou nyní vykopané základy proti zahradě vedle Národního muzea. Tam mne představil různým krajanům, mezi kterými byl p. Krásný a p. Emler. 18 Kanceláře inženýrské byly v přízemí a tam v jednom rohu seděl náš krajan a třásl se zimnicí, která tehdá dosti byla rozšířena v Bulharsku. S inženýry šel jsem k obědu. Obědvali v hospůdce „u posledního groše“, asi v těch místech, kde bylo gradonačalstvo19 svou dobou, v ulici Lege. Tam mi různé „manži“ 20 odporučili a po obědě spěchal jsem do hotelu, bych si odpočinul, a k večeru rodák písecký, p. Emler, mne provedl městem a okolím. Zavedl mne i k místu, kde Levski21 byl popraven, různé reduty mi ukázal, načež po společné večeři jsme se rozloučili a se zase spatřili až po dvaceti šesti letech v Ruščuku, 22 kamž jsem byl poslán jako ministerský delegát k maturitním zkouškám, kde p. Emler působil jako učitel deskriptivní geometrie.

S rodinou Proškovic rozloučil jsem se druhého dne. Jiří mi povídal, že neměl jsem odpoledne odjížděti, dnes, kdy bude pršeti. Usmál jsem se. Byl parný den a na nebi žádného obláčku. „Dle čeho soudíte, že bude pršeti?“ ptám se udiveně. „Pohlédněte na Vitošu, tam u toho sněhového pole vidíte mráček.“ „Ach, z toho mráčku přece nebude déšť!“ zasmál jsem se upřímně. „Jen dejte pozor,“ soudil Jiří chladně, „abyste nepromokl až do kůže,“ a dal mi doporučující list na inženýra K. Trnku, 23 který stavěl silnici z Ichtimanu do Tatar-Pazardžiku a byl svým sídlem ve Vetren Palance. Odpoledne po druhé opouštěl jsem Sofii. Nebe počalo se ale mraky pokrývati, a než jsme dojeli k Iskru, tu a tam to zarachotilo. Vozka-Turčín ohlížel se po Vitoši, práskal do koňů, kteří táhli prostou arabu24 se sedadlem už na „jajove“, 25 tj. na perách – na čtyřech řemínkách upevněnou desku, na které jsem seděl. A než jsme dojeli k Novému hanu, spustil se takový déšť, jako by z konve lilo, a nás zachytil, než jsme vjeli do Jeny hanu. Měl tedy pan Jiří pravdu – byl dobrým meteorologem!

 

 

Poznámky:

1. Cesta vedla z dnešního Lomu na Dunaji (na bulharsko-rumunské hranici) přes Montanu (do roku 1891 Kutlovica), Berkovici, průsmyk Petrochan a ves Ginci do Sofie. zpět
2. Nic bližšího o působení „prof. H. Jiráska“ či jiných Čechů v Lomu není známo, snad jde o bratra Jaroslava Jiráska, který žil v letech 1869–1873 v Bulharsku u své sestry Bogdany Chitevové-Jiráskové a spolupracoval s revuí Světozor, na jejíchž stránkách publikoval články a kresby ze svých cest.zpět
3. Vasil Atanasov Ivanov (1857–1942) – bulharský kulturní pracovník, studoval na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 19. století v Praze, byl prvním předsedou zdejšího bulharského akademického spolku Българска седянка; od roku 1882 byl ředitelem bulharského gymnázia ve Slivenu, kam pozval i několik českých profesorů.zpět
4. Добър път – šťastnou cestu, сбогом – sbohem.zpět
5. Бостан – melounové pole.zpět
6. Патладжан – baklažán, lilek.zpět
7. Бамя – slézovitá rostlina používaná jako přílohová zelenina, tvarem podobná zelené papričce, ale bez výrazné chuti, česky ibišek jedlý.zpět
8. Мера, pl. мери – obecní pastviště.zpět
9. Кебабчия – výrobce a prodavač čevapčiči (bulharsky кебабче, pl. кебабчета).zpět
10. Миндер – úzká turecká pohovka, přistavená ke stěně.zpět
11. Мандра – salaš s výrobou sýra; též sýrárna obecně. zpět
12. Dimităr Petkov (1858–1907) – významný bulharský politik, v letech 1888–1893 starosta Sofie, 1892–1893 předseda parlamentu.zpět
13. Ivan Andreev Bogorov (1818–1892) – bulharský obrozenský jazykovědec a publicista; v textu je zmíněn Българско-френски речник (1871) а Словница за изучване народния наш язик (Mluvnice ke studiu našeho národního jazyka, 1879, rozšířené vydání 1880; šlo o přepracovanou verzi jeho mluvnice Първичка българска грамматика (1844; 2. vyd. Първичка българска словница, 1848).zpět
14. Bratří Jiří (1847–1905) a Teodor (Bohdan) (1858–1905) Proškovi – čeští podnikatelé, domestikovaní v Bulharsku; mj. financovali architektonické projekty (Orlí a Lví most v Sofii) a vlastnili ve své době slavnou sofijskou tiskárnu (zal. 1879) a pivovar (zal. 1884).zpět
15. Konstantin Josef Jireček (1854–1918) – český historik a balkanista, mj. autor prvních syntetických Dějin národa bulharského (1876), v letech 1879–1884 žil v Bulharsku, kde působil ve vysokých státních funkcích na ministerstvu národní osvěty (v letech 1881–1882 jako ministr).zpět
16. Ръководство – příručka, rukověť. zpět
17. Кметство – radnice.zpět
18. Václav Emler a Václav Krásný, dva z mnoha českých inženýrů, kteří na Balkáně stavěli silniční a železniční komunikace a zasloužili se o vybudování moderní infrastruktury bulharských měst; V. Emler působil v osmdesátých letech 19. století též jako gymnaziální profesor matematiky a fyziky v Ruse.zpět
19. Градоначалство – městské policejní ředitelství, prefektura.zpět
20. Манджа, pl. манджи – jídlo.zpět
21. Vasil Levski, vlastním jménem Vasil Ivanov Kunčev (1837–1873) – bulharský revolucionář a národní hrdina, Turky odsouzený k smrti oběšením.zpět
22. Dnes Ruse.zpět
23. Karel A. Trnka (1853–1923) – český inženýr působící v Bulharsku.zpět
24. Jednoduchý vůz se dvěma koly.zpět
25. Яй, pl. яйове – pružina, péro.zpět

 

© Martina Bečvářová, poznámky Marcel Černý
na iLiteratura.cz se souhlasem autorů

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4948x

katalogy

Inzerce