Echenoz, Jean: Běhat (in HN)

Echenoz, Jean
Běhat (in HN)

recenze beletrie zahraniční

Jaký vlastně ten Échenozův Zátopek je, když tak rozčeřil prázdninově stojaté vody české sportovní a literární scény?

 

Sáhlo se nám na Zátopka
Jean Echenoz: Běhat, přel. Jovanka Šotolová, Mladá fronta, 102 stran

V posledních letech se bohudíky často nestává, aby se někdo pokoušel z vlastní iniciativy zamezit vydání knihy, obzvlášť je-li to kniha uznávaného francouzského romanopisce. V případě knihy Běhat (francouzsky Courir, 2008), která právě vychází v překladu Jovanky Šotolové (Mladá fronta), se ovšem stalo, že manželka reálné hlavní postavy a také první vedlejší postava románu, paní Dana Zátopková, cítila potřebu se k textu vyjádřit, ba co víc, jak sama píše v dovětku ke knize, měla „přání, aby se kniha vůbec nedostala do tisku, protože nemá dokumentační, literární, metodickou, odbornou a ani zábavnou hodnotu.“ (blog.aktualne.centrum.cz) Aniž bych se chtěl pouštět do polemiky s autorkou citátu, přeci jen si myslím, že by bylo dobré se autora zastat alespoň, co se týče literární hodnoty jeho textu. O ostatní rozměry se ve svém románě (sic), troufám si tvrdit, ani ve snu nepokoušel.

Protože měl český čtenář už několikrát možnost se s romány Jeana Échenoze setkat (Cherokee, Jdu, U piána, Ravel), nemá smysl jej proto dlouze představovat. Co ovšem za zmínku rozhodně stojí, je změna kurzu, kterou počínaje Ravelem jeho tvorba nabrala. Jakkoli se už i do předchozích románů, které jsou typické svou žánrovou, formální i příběhovou hravostí, dostávají postavy se jmény jako Byron či Chopin, teprve vydáním Ravela se jeho texty otevřeně hlásí k tzv. „biofikci“, tedy literární životopisné fikci, která obvykle čerpá námět ze života skutečné postavy, jež se díky tomuto svému životu stala význačnou, ovšem nikoli proto, aby sepsala životopis postavy od narození, pokud ne rovnou dřív, až po její poslední vydechnutí, ale proto, aby si z něj něco vzala, o něčem pomlčela, jiné záležitosti zapojila do nových souvislostí, ale hlavně aby se z tohoto života stal příběh vyprávěný literárním jazykem. Po příkladu dnes již současného francouzského klasika Pierra Michona, který ve svých kratičkých textech zachycuje velké postavy jako Faulkner, Balzac či Beckett v jejich nerozhodnosti spíš než v období úspěchu, i Jean Échenoz si tak dovolil vylíčit Maurice Ravela jako protivného a nemocí stíhaného člověka, který zapomíná a své okolí dostává do nepříjemných situací. Dokumentární hodnota takových románů je samozřejmě na nejvyšší míru sporná, i když Échenozovi nelze upřít nemalou péči věnovanou rešerším v dobovém tisku i odborné historické literatuře. Čtenář románu Běhat tak může žasnout nad tím, jak dokonale se romanopisec informoval o technickém vybavení obou intervenčních armád, které na území Československa během 20. století vstoupily. Ovšem to hlavní, oč tu autorovi jde, je příběh, který vypráví, byť má reálný základ. A k tomu je potřeba imaginace a umění vyprávět. To vše by bylo v pořádku, pokud by se nám nesahalo na národního hrdinu, který měl navíc, jak se v románě dočítáme, oplétačky s francouzskými úřady, při běhu se neuvěřitelně „ksichtil“ a doma měl portrét Gottwalda se Stalinem.

Jaký vlastně ten Échenozův Zátopek je, když tak rozčeřil prázdninově stojaté vody české sportovní a literární scény? Jmenuje se Emil a vylíčen je jako moderní hrdina, prvně románový, poté národní. Románový proto, že jeho cesta, nebo spíš běžecká dráha stoupá strmě nahoru, ačkoli se podle počátečních vyhlídek dal čekat pravý opak. Chlapec z chudé rodiny, který z finančních důvodů nemohl studovat, začíná u Bati coby učeň, rodiče chtějí, aby šel studovat na kantora, ale to nejde, poněvadž neumí zpívat, tak alespoň chodí do večerní školy, když přijedou Němci. Emil dokonce o běhání nechce ani slyšet, ale pak mu přijde na chuť a z běhu se tak stane jeho droga. Od té chvíle stoupá nahoru a jedno úskalí za druhým, jež mu stojí v cestě, překonává jako drobné nerovnosti na běžecké dráze. Échenoz si dal tu práci a Zátopka vykreslil jako člověka, který dokáže dřít jako mezek, který rád trpí a hlavně který si jde vždy svojí vlastní cestou, byť se mu proto téměř všichni ostatní smějí. Obraz není ale jen heroický, proces legendarizace snese občas i lehký náznak stinných stránek, byť je jich jen tolik, aby čtenář nabyl dojmu určité objektivity. Při běhání se bolestí šklebí a mává neuměle rukama, od soudruhů si občas zase nechá ledasco nabulíkovat a rudoarmějce vítá jako své bratry, ale v srpnu 1968 se postaví na správnou stranu barikády, tedy proti intervenci sbratřených armád. Však zato také musí pykat v uranových dolech. Emil Zátopek je tak v Échenozových rukou literární postavou, již moderní doba formovala a vynesla na vrchol slávy a zároveň s ním stejně rychle i zametla.

Tak jako Ravel je vylíčen coby prostý člověk, který ke stáru trpí všelijakými neduhy, i Emil občas lavíruje mezi svérázností horala, který nedbá rad doktorů a jiných renomovaných odborníků na sport, a prostotou hocha z venkova, který na příkazy shora reaguje lakonickým „Tož, když na tom trváte…“ Échenozův Emil se stal románovým hrdinou se vším všudy (však se také v originále jmenuje Émile Zatopek), a tak je třeba jej také číst. Koneckonců i ten nejpečlivější životopisec vytvoří jen vlastní příběh Emila Zátopka, kde stejně nebude nikdy vše tak, jak to opravdu bylo. Ostatně, kdo dnes může říct, jak to opravdu bylo? Dobový tisk ani historik to rozhodně nejsou. A Jean Échenoz to pochopil, stejně jako celá řada dalších autorů, kteří píší tyto své vlastní příběhy slavných.

 

 

© Petr Dytrt
Článek vyšel pod názvem Jak Echenoz doběhl Zátopka v HN
Na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem autora a redakce HN

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 188 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 3420x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce