Šámal, Petr: Soustružníci lidských duší

Šámal, Petr
Soustružníci lidských duší

recenze literární věda

Nad Šámalovou knihou čtenáře mohou napadat jednak chmurné úvahy nad tím, jak katastrofálně komunisté poškodili kulturní život v naší zemi, ale současně se čtenáře může zmocňovat i jistá nostalgie nad dobou, kdy na knihách záleželo natolik, že stálo zato je zakazovat, zatímco dnes už je to podle A. Zacha "každému fuk".

Petr Šámal: Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století (s edicí seznamů zakázaných knih), Praha, Academia 2009

Titul knihy literárního vědce P. Šámala Soustružníci lidských duší: lidové knihovny a jejich cenzura na počátku padesátých let 20. století je parafrází Stalinova výroku o spisovatelích coby „inženýrech lidských duší“. Autor v ní chtěl na bázi dobové metafory kulturní práce jako industriální výroby pojmenovat smysl cenzurních aktivit a celé reformy knihoven a knihovnictví. Jde přitom o knihu nejen poučnou, ale místy i velmi zábavnou.

Autor v ní například ukazuje, jak byly v 50. letech nedopatřením či z neznalosti z knihoven vyřazovány „jako brak“ dvě knihy od jednoho ze zakladatelů českého socialistického písemnictví S.K. Neumanna, díla těchto autorit přitom byla jinak absolutně nedotknutelná. Důvodem bylo jedině to, že obě knihy vyšly pod pseudonymy; vyřazena z knihoven naopak být neměla publikace s názvem Dějiny ženy, která však byla pouze přepracovanou verzí jedné ze zakázaných knih. Rozdíl tkvěl pouze v tom, že tento titul již Neumann publikoval pod svým skutečným jménem. Opomenutím naopak nebylo to, že i když knihovnická cenzura soustavně potlačovala psychologickou a introspektivní linii protektorátní prózy, na žádném z dochovaných indexů se neobjevily knihy Václava Řezáče, čelného představitele tohoto žánru, v 50. letech ovšem autora Nástupu, vzorového díla nové literatury. Na indexu se neobjevila ani žádná z knih F. Halase, vůči němuž L. Štoll nasměroval svých neblaze proslulých Třicet let bojů za českou socialistickou poezii.

Nechtělé omyly ale asi nebyly úplně řídké: komunističtí cenzoři kupříkladu zakázali antiutopický román Nad televox z roku 1930, který byl označen za „baťovštinu“. Přitom však byla pominuta skutečnost, že autor kritizuje automatizaci výroby ze socialistických pozic. O zákaz knihy usilovala ve třicátých letech i firma Baťa, a komunisté tak pouze neplánovaně dovedli záměry Baťových cenzorů ke zdárnému konci. S předválečnou státní cenzurou se komunisté dojemně shodli v případě knihy Obratník Raka, ten byl po vydání roku 1938 označen za pornografii a úředně zakázán; na počátku padesátých let knihu stihl stejný osud, ovšem cenzurní hodnocení ji teď klasifikovalo jako „existencionalismus“. I cenzura je tedy v tomto smyslu specifickým druhem interpretace uměleckého díla, zvláště, když se zakazováním určitých knih byla vždycky úzce propojena snaha předepisovat, jaké knihy by se naopak měly číst, a jak tato vybraná díla správně chápat (vždyť i vykřičený P. Antonín Koniáš knihy nejen pálil, ale vlastníkům je nahrazoval jinými, „správnými“). Šámal ve své knize píše, že na stránkách knihovnického časopisu Čtenář vycházely detailní scénáře předepisující, jak agitačně pracovat s konkrétním titulem, případně návody, jak vést nad určitým tématem debatu. Cílem podle něj bylo ukázat, „co vše z dané knihy můžeme politicky vytěžit“. Za účelem ideologické kontroly komunisté pořádali dokonce kolektivní hlasité čtení: akt čtení, svou podstatou činnost individuální, nebylo možné vystavit totální kontrole; proto se takto hledaly možnosti, jak do onoho intimního prostoru vstoupit a podřídit ho Celku. Čtenáři i proto na schůzích veřejně referovali, jak jim daná kniha pomohla k ještě vyššímu nadšení pro budování socialismu, protože právě to byla ta nejlepší interpretace literárního díla: „úderník soudruh Hliňák například vzpomínal, že se rozhodl následovat příklad svářeče Umary z Ažajevova románu, a proto opustil původní práci v pouhém textilním průmyslu a začal pracovat v průmyslu těžkém“. A z Jiráskova románu F. L. Věk si čtenáři měli odnést to, že „v jeho ději přichází poprvé v českých dějinách na českou půdu ruská armáda, v níž náš lid vítá bratrský národ“.

Šámal ve své knize referuje také o tzv. tuchlovickém hnutí, jež tvořilo jakési knihovnické úderky. Jejich cílem bylo získat co nejvíce čtenářů, ty pak dovést ke knize „stále hodnotnější“, jež měla být prostředkem k tomu, aby i nový čtenář prozřel a zapojil se do společného budovatelského díla. Těžko bylo podle autora lze očekávat, že by komunistický tisk počátku 50. let zmiňoval možnou návaznost tuchlovického hnutí na jinou formu kolportáže: dlouhou tradici křesťanské knižní evangelizace. Ostatně v té době si mohli ještě živě pamatovat návštěvy Svědků Jehovových. I jejich nabízení knih vycházelo z vnitřního přesvědčení a rovněž bylo postaveno na „ryze nekomerčních osvětových základech“ - dodává Šámal ironicky.

Nad Šámalovou knihou čtenáře mohou napadat jednak chmurné úvahy nad tím, jak katastrofálně komunisté poškodili kulturní život v naší zemi, ale současně se čtenáře může zmocňovat i jistá nostalgie nad dobou, kdy na knihách záleželo natolik, že stálo zato je zakazovat, zatímco dnes už je to podle A. Zacha „každému fuk“. Každopádně já bych se do oné Šámalem skvěle vylíčené doby určitě vracet nechtěl.

© Jan Lukavec
recenze byla odvysílána na ČR 3 - Vltavě v pořadu Mozaika
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce ČR 3

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 209 čtenářů.

Diskuse

Vložil: jovanka, 21.12.2009 21:57
Šámal, Petr: Soustružníci lidských duší
to "mruk" - omlouvám se, váš příspěvek jsem smazala, toto je místo pro diskusi, nikoli pro laciné, bezduché výpady
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

55%čtenáři

zhlédnuto 4542x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce