Divocí detektivové – tísíc a jeden příběh o sexu, drogách a hlavně poezii
Roberto Bolaño: Divocí detektivové, přel. Anežka Charvátová, Argo, Praha 2009

Po krátkém románu Chilské nokturno se na českém knižním trhu objevuje další dílo chilského autora Roberta Bolaña. Divocí detektivové jsou tentokrát nepřehlédnutelným románem, a to zdaleka nejen svým objemem, který čítá více než šest set stran textu napěchovaného bezpočtem příběhů o lásce, o sexu, o vraždě, románem, kde se čtenáři před očima jako v deliriu míhá prostředí univerzity, literárních kaváren, blázince, mexické pouště či evropských velkoměst.

Děj nás nejprve zavede do Mexika poloviny sedmdesátých let, kde nám v labyrintu jednoho z největších hlavních měst světa autor představí široké, až encyklopedické spektrum literárního hemžení, od velikánů mexického písemnictví po naprosto bezvýznamné básníky, byť jsou mnozí z nich jen fiktivní postavy. Osou vyprávění jsou osudy dvojice básníků Artura Belana a Odyssea Limy, čelních představitelů tzv. žaludečního realismu či bludrealismu, který v Mexiku ve dvacátých letech minulého století údajně založila básnířka Cesárea Tinajerová. Tato postava je však zahalena tajemstvím a až na pár výjimek si na ni nikdo nepamatuje, neboť jako velmi mladá odešla na sever země a od té doby se po ní slehla zem. Belano s Limou se rozhodnou svůj idol vypátrat a za dramatických okolností vyrazí na pustý sever k hranicím Spojených států. Cestuje s nimi ještě další básník, Juan García Madero, a dívka Lupe, která se dříve živila prostitucí a která s básníky prchá před svým pasákem. Během celého takřka detektivního pátrání po ztracené básnířce je pasák se svým kumpánem skupině v patách. Jak tato poněkud absurdní „road movie“, kdy pronásledovatel je zároveň pronásledovaný, dopadne, dále nebudeme čtenáři prozrazovat. Můžeme jen prozradit, že stopy hlavních hrdinů v mexické poušti nemizí. Jejich životy román mapuje i v příštích dvaceti letech, tedy až do roku 1996. Toto období se nese ve znamení neustáleho boje o přežití, útěku, hledání ve světě bez iluzí. Hrdinové se protloukají, jak existenčně tak literárně, každý na vlastní pěst, i když tu a tam se jejich osudy protnou. Kromě Mexika s nimi cestujeme do Paříže, Tel Avivu, Barcelony, Vídně, Nikaraguy, a s Arturem Belanem až do Angoly a Libérie.

V další, nejrozsáhlejší části románu se vypravěčská perspektiva zcela změní, respektive objeví se jich několik desítek podle počtu postav vyprávějících vlastní příběhy, v nichž vždy vystupují Belano a Lima. Zjišťujeme, že tito hrdinové často až osudově zasáhli do spousty životů. Zde jako by autor aplikoval na literární text techniku dokumentárního filmu, v němž různé postavy románu vyprávějí do pomyslné kamery své zážitky. Tento textový „dokumentární film“ pak shromažďuje informace o hlavních hrdinech v následujících dvaceti letech po událostech v Mexiku roku 1976. Cílem je partně angažovat samotného čtenáře, na kterého postavy románu hovoří přímo, a staví jej tak do role jakéhosi investigativního žurnalisty či detektiva. Nutí jej, aby si z vyslechnutých příběhů sestavil celkový obraz sám.

Ve třetí části románu nás deníkovou formou básník Juan García Madero opět vrátí do Mexika sedmdesátých let, aby dokončil příběh hledání ztracené básnířky v mexické poušti. Poslední záznamy v deníku však tvoří jen názvy zapadlých severomexických vesnic či měst a pár obrázkových hádanek, které ponechají konec románu otevřený.

Román jako činná sopka
Při čtení Detektivů se vnucuje přirovnání Bolaña k sopce, která neúnavně, až vyčerpávajícím tempem chrlí jednu groteskní, tragikomickou či melodramatickou historku za druhou. A všechny zdánlivě nesourodé, občas banální anekdoty, příběhy, epizody se pak jako žhavá láva rozlévají po stránkách knihy do všech stran a postupně chladnou. Pod tenkou krustou však stále doutná něco, co bychom mohli nazvat neklidem, napjatým tichem, něčím (zlem?), co je pouze naznačeno a co zároveň odkazuje na jiný příběh v knize. Přirovnání k sopce v mexickém kontextu zdaleka není náhodné. Již moto na začátku, citát Malcolma Lowryho, autora slavného románu Pod sopkou odehrávajícího se právě pod slavným Popócatepetlem, naznačuje, že v Bolañovi jde o mnohem více než o pouhou detektivku, v níž je čtenář hnán dopředu iluzí, že bude uspokojen rozuzlením zápletky, nebo že si na posledních stránkách dosadí poslední střípky mozaiky osudů hlavních postav. Tak snadné to v Divokých detektivech mít nebude.

Celé vyprávění má ironický nádech a dokonce i nejtragičtější momenty jsou vykresleny jako groteska. Absurditu a ambivalenci grotesky podtrhuje i propojení násilí s výsostným uměním, jakým je poezie, neboť básníci se tu pohybují v kontaktu s podsvětím, na hraně zákona nebo uprostřed válečné vřavy. Svůj styl vypravěč vybrušuje jakoby za pochodu, stále hledá vhodná slova, koriguje, což umocňuje dynamiku vyprávění a je zároveň jedním z jeho komických prvků.

Závěrem dodejme, že ačkoli se tu a tam objevují pokusy o vyvolání mediální „bolañománie“, věřme, že Divocí detektivové zaznamenají skutečný úspěch u českých čtenářů i po jejím odeznění. Je to vskutku kniha strhující a zcela zaslouženě patří k tomu nejlepšímu, co bylo ze španělsky psané literatury u nás přeloženo.  

© Daniel Nemrava
ve zkrácené formě článek vyšel v Mf Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Hodnocení knihy: