Beran, Stanislav: Hliněné dny 2

Beran, Stanislav
Hliněné dny 2

recenze beletrie česká

Druhá autorova beletristická kniha nás opět zavádí do bezvýchodné každodennosti postav vláčených rozmoklou hlínou života, které ze své chandry dokážou načas uniknout pouze prostřednictvím piva a rumu.

Od samoty k beznaději
Stanislav Beran: Hliněné dny, Host, Brno 2009, 164 stran

 

Druhá autorova beletristická kniha nás opět zavádí do bezvýchodné každodennosti postav vláčených rozmoklou hlínou života, které ze své chandry dokážou načas uniknout pouze prostřednictvím piva a rumu.

Stanislav Beran (nar. 1977) se jako prozaik uvedl před třemi roky povídkovou prvotinou s nepřehlédnutelným názvem Až umřeš, nikdo už ti nebude chtít sahat na prsa (viz A2 č. 38/2007). Jeho krátké, ostře řezané texty oplývaly jistotou výrazu a vypravěčským umem. Na malou plochu klasicky působících, dějově poměrně chudých črt dokázal koncentrovat syrové výseky zdánlivě všedních situací, které překvapily svými tíživými přesahy.

Příběh složený ze zlomků
Beranova druhá prozaická kniha Hliněné dny je novela, ovšem s předchozím svazkem má mnoho společného po obsahové, ale i formální stránce – je totiž opět postavena na krátkých útvarech. Každá z jejích jedenadvaceti kapitol je kromě názvu označena také letopočtem děje. Jsme tak postaveni před různá období v životě hlavního hrdiny, starého mládence Jana Švarce, mizerného obvodního doktora v „ďáblově prdeli“, ve vesnici u uranového dolu. Ale hlavně „chlapa notoricky posedlého beznadějí a alkoholika“. První dvě kapitoly od sebe dělí téměř šedesát let. Vše začíná na samém konci příběhu, v březnu 2005, když se starý Johan třese zimou během deštivé noci v bezdomovecké boudě u skládky za městem. Následující kapitola čtenáře přenese do roku 1946, kdy jde Jeník poprvé do školy. To, že jde o jednu a tutéž osobu, pochopíme záhy. Chronologie následujících kapitol přeskakuje o celé dekády tam a zpět a na konci knihy se opět vracíme k výchozí scéně, do plechové boudy druhý den po noční vichřici.

Forma rozsypané mozaiky s potlačenou kauzalitou předpokládá, že zde nepůjde o „velký“ příběh se silnou fabulí a překvapivými pointami. Jednotlivé fasety dějů ale nejsou seskládány nahodile. Díky jejich zručnému spojování se začnou mimoděk osvětlovat detaily i zásadnější události, které postupně vytvářejí působivý portrét jednoho tragicky prázdného života.

Slaboch lapený v beznaději
Jak již naznačeno, klíčovým pocitem knihy je beznaděj. Ta sice vyplývá z různých traumat, ale u jejich zdroje je vždy samota, kterou najdeme u všech výraznějších postav – u hrdinových rodičů, u jeho soka Petra Brůny i jeho ženy. Švarcův život troskotá na apatii a nedostatku odhodlání, v bezvýchodné situaci, v níž nejen že nelze jakoukoliv změnu uskutečnit, ale není ani možné se o ni jen pokusit. Jediné řešení je alkohol a dočasný útlum či zapomnění. Celé to autor shrnuje epigramatickými slovy psychiatra, který Švarce přijme před nástupem do protialkoholního léčení: „Vaším hlavním problémem není alkohol. Je to beznaděj. Alkohol vám jen pomáhal přenést problém někam jinam. Pokud přestanete pít, zůstane vám beznaděj.“

Osamění plyne i z nemožnosti přiblížit se svým nejbližším, sdílet s nimi svou bolest. S tím souvisí nejistota a především nemožnost lásky, která se ve Švarcově příběhu vyskytuje ve třech podobách – jako platonická láska k dívce Marii, kterou mu přebere svazácký spolužák Brůna, trapný pokus o erotické sblížení se sestrou v nemocnici a vyděděnecký vztah k bezdomovkyni Jozině. Podobně jsou na tom i ostatní postavy včetně Švarcova kontrapunktu, straníka Brůny, který se vypracoval z dělníka do funkce okresního tajemníka strany, v níž rozhodoval o osudech svých bývalých, nenáviděných spolužáků. Jeho zdánlivé úspěchy ve vztazích i kariéře však nakonec skrývají podobně bahnité dno, jen své zoufalství nezapíjí alkoholem, ale přebíjí nevěrami.

Neschopnost dostat se blíž, dál nebo pryč, kamkoliv, a začít nový, lepší život je završena v kapitole Ambit (1986). Švarc se v ní po smrti své matky vydává na statek u Sázavy, v němž trávil prázdninové dny svého dětství. „Odtud jedu. Z klece. Kam? Nevím. Vracím se na místo, co jsem na něj už skoro zapomněl, protože jsem tam byl šťastnej. Asi abych znovu zažil ten pocit. Abych věděl, co mi vlastně celou dobu chybí.“ Cesta za vzpomínkami však končí deziluzí, stvrzením beznaděje, protože na místě stavení Švarc nachází zarostlé ruiny, trosky svého mládí, nad nimiž konstatuje, že „z toho všeho, co lidi může v životě potkat“, se nedá „vyjít s čistým štítem“. Jistý náznak zbytků naděje najdeme až na samém konci příběhu; navzdory tomu, že je to naděje viděná ze dna, z něhož už se lze sotva dostat.

Beran je z těch, kteří mají co říct, a navíc to říká tak, že mu věříme. Hlína, z níž jsou uhněteny naše dny, je všední, neforemná a měkká hmota. Jak v první kapitole konstatuje hlavní hrdina: „Skládkový bahno je zrádný. (…) nikdy nevíš, jak hluboká měkkota vlastně je a co je pod ní.“ Avšak té hlíně uniknout nelze.

© Karel Kouba
článek vyšel v A2 24/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 111 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

54%čtenáři

zhlédnuto 3385x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce