Haslinger, Josef

Haslinger, Josef

rozhovor beletrie zahraniční

Já vlastně nejsem literární vědec; po studiu jsem se ještě nějakou dobu zabýval filozofií a v osmdesátých letech jsem na vysoké škole v Kasselu začal psát habilitaci o Ernstu Blochovi. Pak do toho přišla moje novela Smrt chalupníka Ignáce Hájka...

V USA jsem se stal Evropanem

JK: Působíte jako autor, esejista a literární vědec. Která z těchto rolí je pro vás nejdůležitější? Nebo je od sebe nelze oddělovat?
JH: Já vlastně nejsem literární vědec; po studiu jsem se ještě nějakou dobu zabýval filozofií a v osmdesátých letech jsem na vysoké škole v Kasselu začal psát habilitaci o Ernstu Blochovi. Pak do toho přišla moje novela Smrt chalupníka Ignáce Hájka (Der Tod des Kleinhäuslers Ignaz Hajek) a od té doby jsem byl zase více spisovatelem. Než jsem napsal knihu Politika pocitů (Politik der Gefühle), která ze mě udělala esejistu. Následně jsem neustále dostával nabídky k napsání esejů. Ples v opeře (Opernball) mě zase proměnil v romanopisce. Pak jsem se stal univerzitním profesorem. Co tím chci říci: Nikdy jsem ve stejnou dobu nebyl ve stejné míře vším. Jde o fáze, v nichž je vždy jedna z činností v popředí, a díky tomu je i můj život napínavý a rozmanitý.

- Jako autor jste se poprvé veřejně prezentoval přibližně ve stejnou dobu, kdy jste obhajoval svou disertaci. Byla to náhoda, nebo záměr?
- Byl to záměr, a navíc – také notná dávka štěstí. Člověk si sice může naplánovat, kdy napíše svou první knihu, ale nenaplánuje si už její vydání. Díky kolegům kolem časopisu „Wespennest“ (Vosí hnízdo), především díky Gustavu Ernstovi, jsem se dostal do kontaktu s nakladatelstvím AutorenEdition z Mnichova. Bylo to takříkajíc „autorské nakladatelství“, které vedli jakožto vydavatelé sami autoři. Tento model sice neměl dlouhého trvání, ale vyšla tu má první kniha.

- Od roku 1996 působíte na Německém literárním institutu na univerzitě v Lipsku, kde se vyučuje literární tvorba. Jak se člověk naučí psát?
- Tím, že psaní trénuje. Nesmíte si to představovat, že mladým autorům říkáme, co by měli psát. V průběhu let, kdy u nás studují, se snažíme, aby získali co nejintenzivnější literární zkušenost. Četbou, psaním, diskusemi nad texty ostatních a úvahami o významu umění a literatury. Mladé autory ale pochopitelně v prvé řadě vybízíme, aby neustále psali nové texty a odevzdávali je na seminářích, kde se nad nimi společně diskutuje. Hlas kolegů má přitom být důležitější než hlas vedoucího semináře.

- Máte mezi absolventy literárního institutu své favority?
- Mám, samozřejmě. Vždycky jsem byl spřízněn s literaturou, v níž se život neodehrává ve vzduchoprázdnu, ale uprostřed společenských konfliktů. V tomto ohledu bych mohl z našich absolventů jmenovat především Juli Zeh a Clemense Meyera.

- Více než deset let žijete střídavě ve Vídni a v Lipsku, předtím jste pobýval ve Spojených státech. Do jaké míry to souvisí s vaším kritickým postojem vůči vaší vlasti, vůči Rakousku?
- Život v zahraničí tříbí pohled na vlastní zemi. Může ho i zamlžovat, ale to zřejmě jen tehdy, pokud člověk žije v jiné zemi nedobrovolně. Zvláštní skupinou emigrantů jsou lidé, kteří byli odsunuti, ale to už je nyní, doufejme, konečně minulostí. Se mnou to každopádně bylo tak, že jsem se v zahraničí občas za Rakousko styděl. V USA jsem se ovšem stal Evropanem, kterým jsem se předtím v Evropě necítil. Možná by měl být v Evropské unii spuštěn nějaký program, který by vysílal všechny Evropany alespoň na půl roku na jiný kontinent, aby se konečně stali tím, čím jsou, tedy Evropany.

- Letos se ve střední a východní Evropě bilancuje uplynulé dvacetiletí svobody. Jak se za tuto dobu z vašeho pohledu změnila – již předtím svobodná – rakouská společnost?
- Je zajímavé, že se při oslavách 20. výročí od pádu režimu hovořilo a hovoří především o změnách ve východní a střední Evropě, a ne o tom, že tyto události samozřejmě změnily také Západ. Za zmínku zde stojí zejména dva aspekty. Pád železné opony byl na jedné straně startovním signálem turbokapitalismu. Jediná svoboda, která měla najednou váhu, byla svoboda hospodářského obchodu. Odbory zničehonic působily jako folklorní spolky z dob dávno minulých. Státní kontrola těžkého průmyslu, která byla do té doby v Rakousku samozřejmostí, získala najednou punc komunistického balastu, kterého bylo třeba se co nejrychleji zbavit. Stát pustil z ruky všechny možnosti, jak ovlivňovat ekonomické dění. Dnes z toho musí skládat účty.
Druhým aspektem byl prudký nárůst pravicového populismu a jeho emocionálního motoru – xenofobie. Rok 1989 byl v Rakousku také začátkem vítězného tažení Jörga Haidera. Přestože nakonec neobsadil žádnou vyšší pozici, než je post korutanského zemského hejtmana, stal se celosvětově jedním z nejznámějších politiků, jaké kdy země měla. Jeho následovníci sklízejí ještě dnes plody, které zasel. Myslím tím, že pocit ztráty sociální jistoty po roce 1989 určoval vývoj nejen ve východní, ale i v západní Evropě.

- Českému publiku nejste jako autor neznámý, několikrát jste četl ze svých knih v Praze, Olomouci, Brně nebo v Ústí nad Labem, některé vaše povídky stejně jako esej Politika pocitů byly přeloženy, ale přesto dosud v češtině nevyšla žádná vaše kniha. Často býváte označován za politického autora. Napadá mě v této souvislosti, zda by možným důvodem nemohl být nezájem Čechů o aktivní účast na společenském a politickém životě. Sdílíte tento názor, nebo to vidíte jinak?
- Na tuto otázku nemohu s dobrým svědomí odpovědět, protože kvůli nedostatečným jazykovým znalostem nejsem schopen porozumět české společnosti. Již čtrnáct let skoro každý týden projíždím Českou republikou a navštívil jsem bezpočet měst, hradů a klášterů a snědl spoustu svíčkové, ale stěží jsem měl příležitost bavit se s místními o politice. Zdá se mi, že většina lidí v Česku má politiky až po krk. Starají se především o svůj vlastní život. A kdo by jim to chtěl mít za zlé?

- V povídce fiona a ferdinand ze svazku nazvaného tažní ptáci (zugvögel) líčí vypravěč v ich-formě střízlivým, civilním tónem smutný, mrazivý příběh lidských dějin. Tento vypravěč vykazuje jisté autobiografické prvky, např. když jede z Lipska do Rakouska za svou matkou. Takové elementy pro čtenáře znejisťují hranici mezi fikcí a realitou. Je pro vás literatura nástrojem, jak se vyrovnat s historií?
- Literatura podává obraz života. A život má vždy historickou a společenskou dimenzi. Není třeba na to bezpodmínečně klást důraz, ale mě to zajímá. Zmíněná povídka skutečně mísí fikci s autobiografickými stopami. České a moravské vesnice ve mně ještě dnes evokují vzpomínky na mé dětství v rakouské vsi ve Waldviertelu. Lidé neměli dost peněz, aby domům vzali jejich někdejší tvář. A navíc moje babička pocházela z Brna. Jako malému mi zpívala české písničky. Když šla v neděli po mši nakupovat, nosila mi „Pomeranschen“, jak říkávala, žádné „Orangen“, jak by to bylo správně německy.

- Nese jisté autobiografické prvky také román Hra s otcem (Das Vaterspiel), jehož filmová adaptace (Kill Daddy Goodnight) vstoupila koncem listopadu do kin?
- Das Vaterspiel nemá autobiografické pozadí. Ale člověk samozřejmě musí s látkou zacházet vždy tak, aby našel osobní přístup, který se opírá o zkušenost. Jinak zůstane příběh slepý. Ale ze všeho nejdřív je třeba ho nahlédnout vlastníma očima.

- Na rok 2010 jste získal tvůrčí pobytové stipendium v Mohuči. Jaké máte plány?
- To je naprosto jednoduché. Napsat nový román.

 

© Jitka Kolářová
Foto © Tom Langdon/Visual Support

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2225x

Inzerce
Inzerce