Baltrušaitis, Jurgis: Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém umění

Baltrušaitis, Jurgis
Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém umění

recenze beletrie zahraniční

Když jsem ve druhé polovině padesátých let minulého století dostal do rukou knihu Le Moyen Âge fantastique (1955), kterou napsal litevský historik umění Jurgis Baltrušaitis (1903-1988) v pařížském exilu, byl jsem překvapen tématem i zpracováním.

Jurgis Baltrušaitis: Fantastický středověk. Antické a exotické prvky v gotickém umění, přel. Martina Turková-Sládková, Praha, Jitro 2008, 268 s., 188 ilustrací v textu.

Když jsem ve druhé polovině padesátých let minulého století dostal do rukou knihu Le Moyen Âge fantastique (1955), kterou napsal litevský historik umění Jurgis Baltrušaitis (1903-1988) v pařížském exilu, byl jsem překvapen tématem i zpracováním. Autor, syn básníka Jurgise Baltrušaitise (1873-1944), dlouholetého litevského vyslance v Moskvě (do roku 1939), měl široký kulturní rozhled. Z Paříže hleděl k Východu a zamýšlel se nad gotickým uměním a jeho repertoárem motivů, poznamenaném i asijskými tradicemi.

Tak široký kulturní rozhled nebyl tehdy běžný, protože propojování kultur (tzv. kulturní transfer) nebylo ještě v centru badatelské pozornosti. Vychován ještě profesory A. Matějčkem a J. Květem jsem byl konfrontován s myšlením, které evropskou gotiku spojovalo s fantaskními motivy pocházejícími nejen z helénistické antiky, ale především z islámu a výtvarné kultury Dálného východu, prosakujícími do Evropy nejen tatarskými (mongolskými) nájezdy, ale také různými, zejména františkánskými, misiemi především ve 14. století.

Český překlad přichází opožděně, ale přece plodně ovlivní úvahy českých medievalistů (jen titul Fantastický středověk bych raději překládal jako Fantaskní středověk). Kniha tak vstupuje do jiného kulturního kontextu než původní vydání, do doby, která již zkoumá vzájemné působení rozdílných historických kultur, používá moderních prostředků, zejména internetu. Nesmí proto překvapit až abundantní snaha autora kumulovat doklady, popisovat je. Ten sice pronikl za jejich kulisy, ale výsledky svých pozorování shrnuje ostýchavě. Pregnantněji formuluje teoretické závěry svých pozorování až ve stručném závěru své práce (s. 265-268).

Autor si uvědomuje schopnost západoevropské gotiky vstřebat a upravit různé, například ve vzdálených zemích zásadně jinak promlouvající podněty. Kromě vlastního („západního“) směřování k zákonitostem přírody a realismu posiluje gotické umění i vztah k nadpřirozeným vizím, smysl pro hříčky a tajemství exotismů. Kromě katolické a humanistické uměřenosti bují v pozdně středověkých představách i svět zalidněný příšerami a nadpřirozenými bytostmi.

Repertoár nadpřirozených bytostí vzniká synkretismem mnoha kultur. Zásobárnou, která se nejdříve nabízela, bylo objevení „druhé antiky“, jejíž dědictví vstoupilo do gotického umění prostřednictvím glyptiky a numismatiky, kde nevládnou antičtí bohové, ale podivná monstra, gryllové, tj. „hrozny hlav, zvířata a lidé s více tvářemi, hlavy na nohách a čtvernožci či dvounožci v lasturách“ (s. 265-266). Rodí se množina nestvůr, tvořených z různých částí lidských a zvířecích těl, které dráždily fantazii.

Jiným zdrojem neobvyklých motivů bylo islámské umění. Z něho středověká (zejména gotická) Evropa čerpala umění ornamentu, zprostředkovaného zejména tkaninami. Motivy však dotíraly z celého asijského kontinentu. Vlivem Východu se tříbila vize ďábla, za jehož netopýřími křídly se skrývají tradice Číny, země draků. Hrůzyplné symboly vyvolávaly strach z Tatarů, ohrožujících Evropu v prvé polovině 13. století; odtud také čerpaly představy pekla, konce světa a mongolského Antikrista. Motivy šířící se z Východu se cestou upravovaly a křížily. Nebylo zvláštností, že se čínský vliv mísil s muslimským uměním. Západ měl z čeho vybírat. Přitažlivost východních představ se mohla prosadit díky zájmu evropské gotiky o fantaskní repertoár reflektovaný v bestiářích a cestovních zprávách. Motivy šířící se z Dálného východu přicházely vhod, sytily potřebu nadpřirozena, tak blízkou mentalitě pozdního středověku. Vždy se však přizpůsobovaly a hledaly formu, která by přispívala k iluzi jednoty gotické obraznosti a morfologie.

Moderní badatelé, vybaveni skvělou digitální technikou, by asi při shromažďování dat dospěli k bohatšímu a přesněji utříděnému materiálu. Možná proto bude nutno leccos z Baltrušaitisových tezí revidovat. Přesto jeho práce i dnes udivuje odvahou a šíří pohledu. Nejde jen o pohled k Východu, ale také o jeho „protažené“ pojetí gotiky až do dalších staletí.

Knihu doprovázejí četné kresby a černobílé fotografie. Autor se opíral o bohatou literaturu a relativní znalost pramenů; v knize jen chybí úvodní studie, která by přiblížila osudy a dílo autora, ovlivňujícího moderní dějiny umění. Kniha dobře ilustruje zápas vyškoleného pozitivisty s tušenou potřebou syntézy a s úsilím hledat teoretickou odpověď na problémy prolínání kultur.

 

© Pavel Spunar
článek vyšel v Listech filologických č. 132, 3-4, 2009, str.434-436
na iliteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 130 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

56%čtenáři

zhlédnuto 2985x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce