Franczak, Jerzy: Převlékárna

Franczak, Jerzy
Převlékárna

ukázka beletrie zahraniční

Když mi bylo osmnáct let, podařil se mi husarský kousek. Napsal jsem Samoobsluhu, ze slov jsem stloukl věty, z vět verše, vytvořil jsem něco, co se mnou nemělo absolutně nic společného.

 

Jerzy Franczak: Převlékárna, přel. Soňa Filipová, Protimluv, 2009

 

Vyprávění o umělcích

Když mi bylo osmnáct let, podařil se mi husarský kousek. Napsal jsem Samoobsluhu, ze slov jsem stloukl věty, z vět verše, vytvořil jsem něco, co se mnou nemělo absolutně nic společného. Promlouval jsem v ní jako Milenec, deklamoval jako Myslitel a Revolucionář, rozmělňoval jsem se na sloky a verše, rozplýval se v pochybných tirádách a dvojsmyslných výkřicích nadšení. Byl jsem tím vším, ale nebyl jsem to já.

 

Autorské čtení vedl profesor Bosý, malý stařeček s profilem římského důstojníka. Představil mě veřejnosti, v tomto případě třem osobám sedícím v poslední řadě (- Je to mladý talent, který k nám promlouvá už ze školní lavice), a poté mi představil veřejnost (- To je básník Vřesk, vedle něho básnířka Zmijevská, a konečně - moje žena). Řekl pár otřepaných komplimentů a vyzval mě, abych přečetl úryvek z knihy. Přečetl jsem ho a on kouzelným způsobem otevřel diskusi (- Má někdo nějaké otázky?). Nastalo ticho. Vítr nadouval záclony v oknech. Profesor Bosý dával veřejnosti znamení – vraštil obočí a špulil rty. To povzbudilo nejvíce Vřeska, který s celou svou zachmuřenou zavalitostí vstal, šel k mikrofonu a zeptal se, jestli si pamatuju první báseň, kterou jsem napsal. Profesor Bosý stál okamžitě za ním a přísahal bych, že ho štípnul do zadku. - To už si bohužel nepamatuji – vykoktal jsem jako odpověď. To Zmijevské pomohlo se také osmělit; zvedla se s grácií, udělala pár lehkých krůčků a zazpívala: - Myslíš, že oneirismus je hodnotou samou o sobě? - Těžko říci, jestli skutečně samou o sobě... - odpovídal jsem a přitom jsem si všiml, že Bosý se nahýbá nad dívku a olizuje jí krk. Nehodilo se, aby Paní Profesorová mlčela, a tak už také slezla ze židle, přeplazila celý sál a velkomyslně vyfuněla: - Mladíku, píšeš raději ráno nebo večer? Po setkání jsme si dali víno a popovídali si o animozitách uměleckého prostředí. V jedné chvíli se ke mně Vresk přitočil a zašeptal mi do ucha: - Pojď, ukážu ti, jak to vypadá normálně. Společně se Zmijevskou, která celou cestu mlčela a jenom se koutkem oka prohlížela ve výlohách obchodů, jsme šli do klubu U Kalamáře. U spojených stolů sedělo hodně lidí, které bylo přes oblaka dýmu sotva vidět – seděli, pili a o něčem hovořili se zápalem nebo bez. - Tak, už jsou tady všichni – oznámil mi Vřesk. - Představím tě.

A za chvíli už sedím, piju povinné pivo, a kolem všichni ti kolegové – ale co to říkám! - zpřátelení autoři, blábolí nějakou tajemnou řečí – o úpadku paradigmatu, o novém idiomu, o druhé tradici – to blábolení se točí a vzmáhá kolem umění, originality a vlastního výrazu, a je protkané stížnostmi na rostoucí bídu a neporozumění. Ti mučedníci slova, ctitelé Querty a Azerty, hovoří jazyky vzájemně si cizími. Jedni žijí v rytmu vlastního dechu – svět se kolem nich rozprostírá jako široká řeka, po které se plaví dřevo. Druzí, zaposlouchaní do zvonů, do zpěvných campane suonano a morto, se každým slovem přibližují k esenci řeči. Ještě další, potomci jasnovidců, zdědili smutnou absurdní setrvačnost těla i duše, zničenou přírodu a le moi haïssable. Ach, nosí v sobě tu cizí krásu, a v krku jim nabobtnávají koule mokrého papíru. Na druhé straně stolu - vycházející hvězda mladé literární scény. Říká „u” místo „r” - říká „opuavdový umělec”, „učiněný houou”, „neoavantgauda”. Je tím pověstný. Vedle něho šéfredaktor „Písmen”, který nahrazuje „r” takovým hrdelním „h”. - Netuším, z čeho to zaplatím, kuhva – opakovaně se vraceje ke svým účtům za telefon. Třetí, celý v kůži se cvokama, je deathmetalem utužený nadčlověk. Pivo je jeho hnací motor. Popisuju lidi silné, rebelující, nekompromisní, bezohledné a veselé onanisty. Jsou tady i básnířky – ale je těžké o nich cokoli říci, kromě toho, že chodí v černém. Další si podepírají hlavu pěstí, poslouchají, významně křiví svou tvář. Těžko říct, co je spojuje... Jsou jejich vztahy řízeny principem nápodoby nebo pocitem sounáležitosti? Hm... nebo jde o řečové vady či sklony k přehánění? Nebo třeba zběhlost v pokládání rétorických otázek? Hm, hm...

Nebo že by v tom přece jen byla Poezie, která prozařuje jejich nitra, upírá je světu a šíří chaos v černobílém řádu skutečnosti? Protože, jak říká Pomazaný - Poezie je Světlo. Světlo, říkáš – já na to – tak to se na ni musíme dívat s přivřenýma očima. Říkáš, že je to jedna z mnoha možných definicí, která celou věc nutně zjednodušuje a trivializuje...

A o čem je ta tvoje poezie? O Lásce – šeptá Básník-milenec. Jestli je to Láska, tak ti říkám, že ten, kdo jí zůstává věrný, nezná jazyky lidské ani andělské. A možná, že je to Sen, vymyšlený od začátku do konce? Běda spáčům, lunatikům mší, které se odehrávají v absolutní prázdnotě! Poezie je Páčidlem Srdce, atestovaným příslušným ministerstvem. Poezie je Vlastí Vyděděnců – radujme se, že neexistuje! Král zemřel, ať žije král! Zůstala jenom Jeho suita, smečka lokajů bez Pána a komorníků bez Domu. Básník-voják je ten, v jehož očích se ještě koulejí lebky přes louky hořící krví. Básník-límec se zabývá jenom vlastní špínou. Básník-textilák přede tenkou nit průsvitné pružné a lehké tkaniny, z níž pečlivě vypárává příliš osobní nitky. Básník-slovíčkář si hraje se slovíčky v marné naději, že ho jednou sežerou. Básník-katecheta vede dvojí záhrobní život; v předtuše nesmrtelnosti, té nebeské a té papírové, svádí svůj boj o hodnoty. Básník-rebel pohrdá všemi ostatními bez rozdílu – v jeho „polibte mi” se hádá programový nesouhlas s potřebou něhy o to, kdo je lepší. A tak se přátelí a hádají, urážejí se a dělají si naschvály, píšou si a připíjejí si, a celou dobu se pod stolem hladí po kolenou a dotýkají se chodidly. Potřebují se navzájem, protože nikdo jiný je nechce. Čtenář už si vybral – Srdce jako terč a Příhody malého Wahoo v dračí zemi.

Samozřejmě, že nikdo nebude brát vážně to, co říkám. Mám status umělce, a ten mi dává právo na všelijaké žvanění a zlehčuje moje slova. Tím spíš, že už zřejmě delší chvíli mlčím, oči mi těkají a mnu si podbradek, jakobych skládal báseň. Tamti každou chvíli mrkají, jakoby si mysleli, že už tu báseň složili. S potížemi vstávám a potácím se na záchod, přičemž opětuji usměvy. Nesu svůj plný močový měchýř a těžkou hlavu labyrintem stolů, skrze šarádu rukou, nohou a kabelů.

Pánská toaleta je malá a smradlavá díra s kabinkou a pisoárem. Stojím nad pisoárem a prýštím do něho silným proudem moči – když tu náhle cítím, že se někdo pokouší stáhnout mi kalhoty a dotírá na mě zezadu svým ztopořeným údem. Obracím se – a on je to Havlát, autor Básnických poloostrovů!

- Jak se máš?

- Pořád stejně špatně – zašklebil se. Víš, připravuji takovou antologii poezie básníků narozených ve druhé polovině srpna, možná bys něco měl?

 

Od té noci uplynulo mnoho let. Moje básně se objevily v Antologii vnitrozemských básníků, v „Almanachu leváků” a v „Ročence brunetů. To mi zajistilo jisté uznání, pyšnil jsem se tím a zářil mezi začínajícími básníky jako hvězda první velikosti – něco jako superstřelec pralesní ligy. Sedím u piva se dvěma slibnými lyriky. Huba nepublikoval žádnou vlastní knihu, což mu nedá spát. Blánovský je na tom ještě hůř: na jeho Olihně nebyly vůbec žádné ohlasy. Prahnou po slávě, touží po věhlasu, ale nikdo kromě mě je nezná. Ve svých malých kompenzačních záchvatech pak formulují názory stále rozhodnější a kontroverznější. - Největší básník je Lech Piwowar! - mlaská Hnusák. - Kdo by se mohl rovnat mistrovství Malgorzaty Hillar...?[92] říká Blánovský zamyšleně po čtvrtém pivu. Jakoby chtěli říci: - Vidíš? Velikost, skutečná velikost, je (a teď to přijde!) na oficiálním žebříčku nezávislá.

Nebo jindy - sedím na pivu s intelektuálními esy. - Můžeš poblahopřát Mireckému – říká Havlát. - Za dva týdny vyhraje soutěž, kde sedím v porotě. Polanowski, který tam taky poslal soubor básní, deset básní ve čtyřech exemplářích, rychle dopíjí pivo a vybíhá s pláčem.

Ve snu za mnou přišel Manažér a říká: „Ty vlasy sis stříhat neměl – spisovatel vyholený jako mariňák se neprodá”. Přišel i Holič, nacpal mě do koupelny; sundal mi skalp a transplantoval mi dlouhé blonďaté háro. Něco se mi na té nové image nezdálo. Tak jsem se ostříhal a vlasy si nabarvil na černo. Jsem pekelně přirozený.

Dávám svou přirozenost na odiv komukoli a kdykoli, a zvláště tam, kde se to ode mě očekává. Beru svou přirozenost na nejrůznější Sjezdy, Slety, Setkání, Večery a Festivaly. A jéje, je tady září nebo listopad, všichni hodně a rychle mluví, máme sraz na nádraží. Cestou chytáme útržky vět a pozorujeme monotónně ubíhající krajinu za oknem, do které hážeme prázdné lahve. Na místě je zima a nevlídno, hotel stojí tak blízko nádražní budovy, že je oknem vidět kolejiště. Dvě patra prázdných pokojů nás dělí od recepce, kde se dva chlapi dívají na TV, a od baru, ve kterém nám naservírovali míchaná vajíčka, čaj s citrónem a čerstvé pečivo. - Co tady dělám? Opakuju si znovu a znovu.

Odcházíme z hotelu jako jeden muž, přecházíme koleje, Čtvrť Červených Šusťákovek a Distrikt Vybitých Oken. Před námi stanula Hala nebo Divadlo, kde už Všichni jsou. Noblesní divadlo, zrcadlový sál nebo rozlehlá tržnice. Jedna paní prodává pivo v plastu a dvě opodál nějaké knížky. Básníci jdou na pódium a čtou. Jedno čtení odpovídá jednomu pivu. Takže jsem už za chvíli samozřejmě napůl mimo a v náladě tak poetické, že mám chuť někoho praštit – Jeden ale nosí brýle, Druhý už leží pod stolem, a Třetí hovoří s Básníkem o Myším čumáčku. A z reproduktorů se linou básně, monotónně jako mantry – míchají se s útržky rozhovorů a vytvářejí podivuhodnou koláž – Nějaká Dryáda dokola opakuje „Zítra vystřízlivíme” a její Faun si otírá zamlžené brýle...

Vracíme se Temnou Čtvrtí, a když se nám do cesty postaví Místní, uhýbáme stranou. Na cestě z obchodu je dancing. Objednáváme si vodnaté pivo a paní Bufetová, velká ženská ve fialové halence, chytá jednoho Básníka, který se přitom chvěje od základů, za krk a ptá se: - Tak co to bude, synku? A na nás: - Čemu se smějete, tupci? A potom si ještě povídáme o překot, zbrkle i uhlazeně, budíme se v cizí posteli a vybavujeme si noční jízdu, máme celý den před sebou a chodíme bezcílně po městě, až dojde na chvíli návratu a znova se ocitáme na nádraží. Pokud si chcete koupit slevněnou jízdenku, musíte ukázat průkaz – paní za přepážkou říká nasupeně: „p r o k á z a t se průkazem, nikoli ukázat průkaz!”. Všechno to připomíná podivínský sen – cizí na počkání vymyšlený blud.

Zdá se mi báseň, dlouhá, moudrá a krásná, a v ní „pár kroků mezi rozchodem a rozloučením” a „nesnesitelná lehkost svitu, který bere dech” ... vzbudil mě telefon:

- Žiješ? Přijdeš večer? Celý prázdný den uplyne čekáním na večerní básnickou mši. Přejděme ho tedy mlčením: je tma, v Klubu je narváno, skřípavá hudba přehlušuje rozhovory. Nevím, kdo teď čte, ani kdo přinesl vodku. Naléváme si ji pod stolem a mrkáme přitom na známého barmana. - Šup ho tam. - Vřesk na mě spiklenecky – Jak dlouho už se známe? Vůbec se nezměnil. Vždycky chtěl působit jako znalec bontonu, ale dělal dojem chlápka, který sere do bidetu. Podstrkoval mi svoje básně a mlel dokola něco o svém „uměleckém přerodu” a „nové tvůrčí cestě”. Je jedním z těch, kteří onanují dokonce i ve spánku.

 

Přisedlo si k nám několik lidí, několik jiných vstalo. Něčí tváře ve světle svíček... Pár dívek ve stroboskopickém mihotání... Vidím pouze jejich šaty, modré jako nebe a černé jako dehet. Na stěně tančí sluneční žilky. Přisedám si a nabízím jedné cigaretu, jak se na gentlemana sluší a patří. Dívka potáhla z cigarety. - Noc reklamní prospekt prázdnoty. V atlasových šatech, dívá se na mě. - Jak tě napadají takové věci? - Ukážu ti to, chceš? – odpovídám a drapsnu ji za ruku. Potichu se smějeme. Hnusák se nade mě nahnul a šeptá mi do ucha: - Už je tvoje, má mrdochtivé oči. A z druhé strany zase Blánovský: - Dávej si na ni pozor, píše jedovaté recenze.

Bavíme se vypouštěním kroužků dýmu a modelováním kuliček z parafínu. Stále přibývá lidí s voskovými tvářemi - lidí, kteří věří v den bez konce, v promluvu bez tečky. Povídají si a smějou se na sebe, aby zapoměli na mrtvolnost svých tváří. Nedá se to popřít, mesdammes et messieurs, jsme mrtvoly a nicota se odráží v našich očích. Všechno, co jsme milovali, ladies and gentlemen, podlehlo rozkladu! Nezbývá nám nic jiného než psát o konci všeho – pochutnávat si na své prázdnotě jako na humrové pomazánce!

- Tak póóójď. - Táhne mě po schodech dolů. - Počkej tu na mě - řekla a zmizela. Nic mi tu z ní nezůstalo, najednou. Hlava se mi točí, tělo své na podlahu opatrně stočím. Pod umyvadlem leží plno smetí. Jak byli šťastní staří básníci ... jako děti. Takže čekat mám? S hlavou pod kohoutkem sehnutou. Vše minulo, vše je zapomenuto. V hrdle mi vyschlo. Je mi mdlo. Opakuji lidstva staré zaklínadlo.

Všechno se mi rýmuje – téměř slyším jak jedna věc souzní s druhou. Slova se párují, chytají se za ručky a formují bojové šiky nebo kolem mě tančí tanec kanibalů.

Nakonec vcházím dovnitř. Chvatně se svlékáme. Sedá si rozkročmo na mušli, a já klekám před ní. Jsem napůl mimo, opilý, unavený a usínám. Oči se mi klíží, její obrys se mi rozmazává a slévá v jedno s arabeskami na kachličkách.

Já zlíbal bych tvé tělo vznešené... Ale nechce mi stát. Ona slézá z mušle, kleká si a strká si můj ochablý úd do úst. Líbá ho, líže, saje, kouše, má přitom tak komický výraz, jakoby měla v ruce mikrofon a před sebou zástup obdivovatelů. Ale nic nepomáhá.

Vyprostili jsme se z kabinky a stojíme u umyvadla poněkud v rozpacích. Nevypadá to na vítání ani na loučení. Co budeme dělat? Jdeme nahoru – ale tam už nikdo není. Objednáváme si pivo – ale dostáváme ho horké, v měděné pokladničce. Prosím o normální pivní sklenici – bezvýsledně. Strkám si prsty do krku – marně. Jsem sám – jen já a tma. Není spát. Není dýchat. Žít není.

 

- Jak se jmenuješ? - ptá se mě ta holka v taxíku. Neodpovídám. Žluté, houpající se lampy jsou rozmáznuté po okně, na kterém jsem nalepený čelem.

- Hlavně, aby se mi tady nepozvracel – zavrčí řidič.

Zabíjím ho, bez rozmyslu, jediným úderem do zátylku. Ale on žije dál, zvedá se a štěká na mě. Zabíjím ho tedy znovu – on znovu ožívá – a tak to jde donekonečna.

© Soňa Filipová
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatelky a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3117x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce