Jančar, Drago: Polární záře

Jančar, Drago
Polární záře

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z jednoho z románů nejznámějšího současného slovinského spisovatele Draga Jančara Polární záře, kteý vyšel letos také v českém překladu Libora Doležána.

Drago Jančar: Polární záře, překlad Libor Doležán, H+H 2009

46
Na východní straně Hlavního náměstí je úplně  v rohu schovaná úzká ulice, kterou ani místní měšťané všichni neznají. Kdyby šel do té ulice cizinec v noci v přesvědčení, že z Hlavního náměstí musí každá ulice někam vést, kdyby po ní v noci šel, všiml by si, že ta ulice není vůbec osvětlená. Kdyby byl cizinec ještě navíc opilý, tak jako je poslední dobou stále častěji opilý Josef Erdman, zaměstnanec podniku se speciálním laboratorním vybavením Šťastný & Co., vrazil by hlavou do zdi. Ta ulice totiž nemá žádný východ, ta ulice je tak bez východu a tak slepá, že dům prostě najednou vyroste před člověkem, postaví se tam v tom okamžiku, kdy už je pozdě. Tak v té ulici může člověk doslova hlavou narazit na židovskou otázku, neboť až se bude později zoufale ptát, jak se jmenuje ta podivná ulice, znalci mu odpoví, že se jmenuje Židovská a že nikam nevede.

Asi deset kroků pod Židovskou ulicí je židovská synagoga, jejíž okna jsou obrácena k Drávě. Celá městská část se jmenuje Židovská čtvrť. Byty v té čtvrti jsou z větší části ve velice špatném stavu, schodiště jsou vlhká a opadává z nich omítka. Také synagoga se pomalu, ale spolehlivě rozpadá. Židovská čtvrť je velice stará. Židé v ní už dávno nejsou. Roku 1497 je vyhnali z města, protože u nich měšťané byli příliš zadluženi. Židé se rozptýlili po celé Evropě a mnozí dostali slavné příjmení: Marpurgo. To ale byla určitě jen záminka. Příčiny byly, jak známo, hlubší a prastaré. Židovská čtvrť je tedy bez Židů a také ve městě bychom v roce 1938 nějakého Žida těžko našli. Alespoň doktor Bukovski ho nenašel. Se Židy se setká až o několik let později. Avšak ačkoli ve městě Židé nejsou, neznamená to, že neexistuje židovská otázka. Neboť v roce 1938 je židovská otázka ústřední otázkou Střední Evropy, od Baltu k Jaderskému moři.

47
Vyšel jsem z malé trafiky u Státního mostu a narazil přímo na doktora Bukovského. Pleš měl přikrytou velkou černou beranicí. Zeptal jsem se ho, jestli ho zebe, jestli je taková zima na hlavu, takhle bez vlasů. Šel beze slova pryč a já jsem za ním zavolal, ať všechny pozdravuje, Marjetku a Bussolina a inženýra a vůbec všechny. Vtom se na místě otočil a přišel ke mně.

- To vy vždycky, řekl, vy vždycky na ulici oslovujete lidi? Křičíte za nimi?
- Vždycky ne, řekl jsem, za každým ne. Jenom za známými.
- Také když jste střízlivý?

Zjevně chtěl říct, že nejsem střízlivý. Řekl jsem mu, že nejsem opilý. Jde jen o to, že se cítím velice špatně. Měl bych jít na vlak, ale nemůžu na vlak, a ať si v žádném případě nemyslí, že jsem nějaký mezinárodní podvodník. Myslím, že hlas se mi poněkud třásl. Doktor Bukovski najednou projevil zájem o můj případ. Přistoupil těsně ke mně a podíval se mi do očí. Viděl jsem jeho zorničky, jak se pohybují a něco zkoumají v mých očích.

- Před čtrnácti dny, řekl, jste byl jiný člověk. Co je to s vámi?

Potom poodstoupil a o něčem přemýšlel.

- Šel byste na chvilku se mnou?
- Co chcete?
- Ukážu vám něco, co vás dostane do vlaku.

Šli jsme sněhovou břečkou a já jsem cítil, jak si mě lékař zpod své beranice ze strany prohlíží. Snažil jsem se, abych nezakopnul nebo nezavrávoral. Zcela určitě na něco podobného čekal, proč by po mně jinak tolik pokukoval.

Nešli jsme daleko, nemocnice je velice blízko trafikantova domku s tím sedícím Turkem, téměř naproti mému příbytku ve Dvoře. Doktor Bukovski se zdravil napravo nalevo, potom mi otevřel dveře do malé budovy, do přístavku za velkým nemocničním blokem. Vešli jsme do jakési kanceláře a nějaký muž v kožené zástěře vstal. Doktor si mlčky oblékl bílý plášť a chvíli se prohraboval věšákem. Nic vhodného nenašel, nakonec mi nabídl modrou pracovní blůzu, jež snad mohla být majetkem muže v zástěře. Otevřel dveře do sousední místnosti a s vlídnou, jemnou, poněkud ironickou úklonou mě pustil dál.

Nejdříve jsem uviděl nahá chodidla, která trčela zpod bílého prostěradla. Tělo bylo přikryté bílým ubrusem. Na chvíli jsem zůstal stát a v očích jsem měl celou velkou místnost, do poloviny vymalovanou bílou olejovou barvou, každopádně už poněkud špinavě šedou. V místnosti bylo na hrubých dřevěných podstavcích ještě několik těl přikrytých prostěradly plnými hnědočervených skvrn. Dřevěné podstavce mi neodbytně připomínaly pult v řeznictví, vlastně to tam všechno bylo tak nějak jako v řeznictví. Ten člověk v kožené zástěře, jenž stál za námi, měl černou bradku a oči, které připomínaly nějakého černého ptáka, vránu nebo krkavce.

Lékař rychlým pohybem stáhl prostěradlo z nejbližšího těla. Nahé mužské tělo bylo uprostřed rozříznuté a zašité velkými švy a tlustou černou nití. Prsní kosti mu trčely vzhůru, hlava ležela úplně dozadu, břicho bylo propadlé skoro až na dřevěný podstavec, jen kůže ho zakrývala.

- Toho včera našli na Lentu, řekl lékař. Byl skoro bez jater. Cirhóza, pořádná, strašná cirhóza. Takhle to dopadá, když člověk propadne kořalce.

Potom chodil od těla k tělu, odkrýval je a něco říkal, já jsem však najednou už nic neviděl ani neslyšel. Ten s černými vousy a zástěrou mě podepřel. Asi byl zvyklý, že se tady lidé hroutí. Opřel jsem se o stěnu a zavřel oči. Opravdu se mi trochu zatočila hlava, snad také z divné vůně v této místnosti, z pachu desinfekce, lidí a chemikálií. Když jsem otevřel oči, lékař přikrýval tělo v koutě.

Potom přišel ke mně. Zase jsem viděl úplně zblízka jeho zorničky, jako předtím na ulici.

- Máte podivně rozšířené zorničky, řekl.

Cítil jsem své podivně rozšířené zorničky.

- Jinak ale vypadáte zdravě, řekl, jen ty vaše oči, s vaším pohledem není něco v pořádku.

Vzal mě za ruku a díval se na hodinky. Přikývl a vykročil do místnosti. Nechal mě stát u stěny spolu s tím člověkem, který se ani nehnul.

- Jednou jste říkal, zvolal potom najednou, že se zajímáte o antropologii. Prosektura, zvolal, je skvělé místo pro antropologa.

Jeho hlas se mi zdál nepřirozený. Jeho chůze po místnosti se mi zdála nervózní. Chtěl jsem pryč, protože se mi nechtělo poslouchat jeho hlas a protože jsem se nechtěl dívat na tuto místnost, na jeho chůzi mezi těly v této místnosti. A on mluvil a vykřikoval pořád dál.

- Víte, vykřikl, že jsem ještě v životě neviděl Žida? Ani živého, ani mrtvého. Celý svět se zabývá židovskou otázkou a já jsem pořád ještě neviděl Žida.

Chtěl ten člověk říct, když se díval na moje oči, že mám rozšířené zorničky, protože se tady bojím, protože mě ve velkých vlnách zalévá nevolnost, protože se snažím nikam se nedívat, vůbec nikam, nebo to snad chtěl říct tak, jako že ty rozšířené zorničky znamenají, že je s mou hlavou něco v nepořádku, s mými myšlenkami, chtěl říct, že jsem zdravý, přestože trochu blázním? Proč mě sem přivedl? Snad ne proto, že on není úplně zdravý, protože jeho myšlenky tápou, protože jeho nervózní chůze, jeho máchání rukama, jeho výkřiky znamenají, že s ním je něco v nepořádku? Nyní jsem podruhé v tomto městě ucítil, že se prostor skutečně sesouvá. Poprvé to bylo tehdy, když jsem stál na louce v hlubokém sněhu, tehdy prostor klouzal dolů k řece. Ne, já nesklouzávám, já nejsem ani nevyrovnaný, ani zmatený, ani blázen, i když mám rozšířené zorničky. Půda pode mnou však klouže, doktor klouže, tady ten člověk s černou bradkou a s koženou zástěrou, celý svět klouže k okraji nějaké šílené propasti. Doktor mluví a máchá rukama, mluví o rozumu, rozumu, říká rozumné věty, vykřikuje, stále hlasitěji vykřikuje, vejde do kanceláře a vrátí se s kusem papíru, který mi strčí pod nos, a teď, když je blízko, vidím jeho zorničky, už nemá žádné bělmo, celé bulvy jsou pokryté hnědými, nadrobno nasekanými zorničkami, jež se rychle obracejí a točí, točí se uvnitř lebky, zatímco celý svět klouže tam dolů.

© Libor Doležán

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2963x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce