Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch 1

Tučková, Kateřina
Vyhnání Gerty Schnirch 1

recenze beletrie česká

Přiznávám rovnou, že když jsem se před třemi lety se zaťatými zuby prokousával nesnesitelně adolescentní knížečkou Montespaniáda (Větrné mlýny, 2006), vůbec mě nenapadlo, že od téže autorky budu takřka jako u vytržení a na jeden zátah číst sugestivní román o vyhnání jedné z mnoha brněnských Němek.

Velký příběh odsunuté Němky
Kateřina Tučková: Vyhnání Gerty Schnirch, Host, Brno 2009, 416 stran

Přiznávám rovnou, že když jsem se před třemi lety se zaťatými zuby prokousával nesnesitelně adolescentní knížečkou Montespaniáda (Větrné mlýny, 2006), vůbec mě nenapadlo, že od téže autorky budu takřka jako u vytržení a na jeden zátah číst sugestivní román o vyhnání jedné z mnoha brněnských Němek. Kateřina Tučková (1980), o níž je řeč, ovšem není známa zdaleka jen jako prozaička, jisté renomé si tato doktorandka pražské kunsthistorie vydobyla jako kurátorka výstav a autorka několika monografií, mimo jiné o Michaelu Rittsteinovi, Radimu Malátovi či Dobroslavu Follovi. Pro nakladatelství Vltavín dále spolupracovala na beletrizovaném životopise Můj otec Kamil Lhoták (2008) a připravila knížku o díle brněnské prozaičky Věry Sládkové.

Možná právě při studiu Sládkové prozaického díla, které se vrací k období druhé světové války (její trilogie Malý muž a velká žena byla adaptována jako známý televizní seriál Vlak dětství a naděje), přišla Tučková na nápad umělecky zpracovat choulostivý námět. Totiž vrátit se prostřednictvím individuálního osudu jedné z (fiktivních) obětí k hrůzné události ze samého konce války, kdy Brňané živelně a nelegálně vyhnali ze svého města příslušníky německé národnosti, kteří se nemohli podílet na nucených pracích, tedy hlavně ženy, děti a staré lidi. V noci z 30. na 31. května, tedy na svátek Božího těla, jak protagonistka opakovaně připomíná, podstoupil několikatisícový průvod děsivou cestu k Pohořelicím. Pokud účastníci tohoto pochodu smrti nebyli zastřeleni, ubiti, nezemřeli vyčerpáním či na epidemii tyfu nebo úplavice, pokračovali většinou za hranice do Rakouska, kde je ovšem o mnoho lepší podmínky nečekaly, a rovněž tam se počet obětí počítal na stovky.

Protagonistku Gertu Schnirch, mladou svobodnou ženu, která byla vyhnána i s malou dceruškou Barborou, potkal poněkud jiný osud. S několika podobně postiženými ženami nalezla dočasný azyl ve vesnici Perná pod Pálavskými vrchy, kde se jich ujal dobrosrdečný sedlák Hubert Šenk a prozatímní domov nalezly u starousedlé Němky Zipfelové.

Tady ovšem Gertin příběh nezačíná. Román je uveden prologem a rozdělen do dalších pěti částí. V té první líčí vypravěčka typickou středostavovskou brněnskou rodinu, která byla národnostně smíšená (matka Češka, otec Němec), a jak se tato přirozená dualita začala pod vlivem rozpínající se fašistické moci hroutit. Otec vstoupil do nacistické strany, přijal její dogmata a jako správný Übermensch začal svou ženu ponižovat, fyzicky jí ubližovat, až ji nakonec (obrazně) utýral k smrti. Gerta se proti otci zatvrdila, považovala se za dědičku češství a o to víc nenáviděla svého bratra Friedricha, který koncem války narukoval na východní frontu a už se nevrátil. A právě v momentě, kdy Gerta zapudí v sobě svoje němectví, je za něj potrestána.

Od tohoto bodu odvíjí autorka z perspektivy protagonistky i jiných postav velmi bolestné a autentické úvahy o spravedlnosti, vině a trestu, pomstě a křivdě, které - i díky této multiperspektivnosti - naznačují obtížnost a nemožnost dostát těmto na první pohled jednoznačným hodnotám a aktům. Gerta si takový osud přirozeně nezasloužila, na druhou stranu patřila jako dcera hajlujícího nácka (a navíc jako znásilněná matka jeho dítěte) právě ona do cílové skupiny, na níž se ve válce a bezprostředně po ní uplatňoval princip kolektivní viny.

Druhá část románu se odehrává na perenském statku a popisuje těžké začátky odsunutých Němek, které byly na jihomoravském venkově trpěny jen jako levná pracovní síla, a každá obec se musela postavit za jejich nepostradatelnost, chtěla-li si je udržet. Autorka tu mimo jiné zachytila postupné pronikání zemědělské kolektivizace, která spolu s příchodem prokomunisticky smýšlejících Čechů, již neměli k tomuto kraji pražádný vztah, fatálně poznamenala ráz krajiny a nenávratně pohřbila duch místa, na němž před válkou žili v naprosté shodě vedle sebe Češi a Němci.

Ona nelidskost, jakou nastolily válečné poměry a komunisté ji ještě prohloubili, hraje důležitou úlohu i v kapitole třetí, příhodně nazvané Město Deutschfrei. Zásluhou Karla, za války svého milostného přítele a nyní komunistického aparátčíka, se Gerta s Barborkou dostane zpět do vysněného Brna. Vzápětí město však téměř nepoznává, neboť jeho šeď, proluky po vybombardovaných domech a odpuzující nová zástavba naprosto odporují jejím vzpomínkám i představám. Když navíc Karel záhadně zmizí poté, co se nemístně zajímal o skutečný počet obětí pohořelického pochodu, přijde hrdinka o kloudné životní podmínky a dostává se do naprosté izolace, jež se prohloubí Barbořiným odchodem z domu. Jako by ji život v poválečném Československu pronásledoval nejrůznějšími příkořími za to, že se nenechala odsunout fyzicky; proto musí trpět alespoň sociálně a duševně. Považuje svůj život za prohru, je zaměstnána na ponižujícím pracovním místě, kde dostává bídný plat, navíc krácený státními odvody, dcera jí nerozumí. Přitom na sklonku války, kdy byla tak blízko k sebevraždě a tak daleko k přežití, se snažila Gerta zachránit svůj život právě pro ni, pro svoji dceru.

Po srpnové okupaci Gerta nedovede pochopit, že Češi nejsou schopni postavit se spřáteleným vojskům byť symbolicky a má hrůzu z toho, že události se budou opakovat. Ona, která se snažila celý život v sobě udusit cokoliv německého, aby nevyčnívala z řady a nedráždila své okolí, se náhle začne Čecháčkům posmívat a sklidí tím od zetě jen tím větší nepochopení. Po dalším ponížení, které Gertu v podobě normalizace potká, se jí přece jen dostává jisté satisfakce a těsně před smrtí se s ní dcera usmíří a snad ji i pochopí. Tučkové se podařilo vytvořit velmi působivý obraz konfrontace individuálního života s dějinnými událostmi, které se nedají ovlivnit a semelou každého bez ohledu na jeho provinění, potrestání, pokání či omluvu, o přáních a touhách ani nemluvě. Chce-li Gerta alespoň nějak důstojně žít, nezbývá jí než se velkým dějinám podřídit a ve skrytu si nést svou bolest dál. Vše, co v ní kdy bylo přirozené, odvál nelítostný vítr do nenávratna („raus") a ona musí žít jakýsi dvojí život. Možná právě tato nepřirozenost, jež je v ní od konce války zakódována, je příčinou dceřina neporozumění. To Gertina kamarádka Johanna žije hluboko po válce doufajíc, že její muž se jednoho dne vrátí, a podle toho vychovává svoje děti dál německy, jako by se nic nedělo. Sice si tím přivodí značné problémy a svým dětem způsobí větší příkoří než Barboře, zato však neztratí víru a smysl života. Gerta nemůže pochopit ani další přítelkyni přeživší pohořelický pochod Hermínu, která zůstala na statku v Perné a obrnila se proti světovládným ideologiím v duchu tohoto přesvědčení: „Nenechat se rozšlápnout a těšit se sama ze svého. Ze svého prostého, krásného života, který bude tak malý, že už jim nebude stát za to ho znova lámat." (s. 352-353) Je toto krédo osobní výhrou jedince nad mocenskou mašinérií, anebo jde o přiznání zmanipulovaného člověka zahnaného do kouta?

Domnívám se, že i tento citát dokládá širokou škálu otázek, které téma autorce nabídlo a ona je dokázala vskutku bezezbytku využít. Nabídla tak pohled z poněkud jiné strany než Hana Andronikova (Zvuk slunečních hodin), Radka Denemarková (Peníze od Hitlera) a Magdalena Platzová (Aaronův skok), jež ve svých románech popisují osudy židovských hrdinů přeživších šoa. Stejně jako v některých vrstvách prozaických textů Jáchyma Topola se Tučkové podařilo problematiku kolektivní viny, jak ji známe ze slavného Jaspersova spisu, zpracovat mnohem komplexnějším a znepokojivějším způsobem. Oproti Topolovi k tomu ovšem zvolila nesrovnatelně tradičnější vypravěčskou metodu, která se mi zdá k tak závažnému tématu přiléhavější.

Aby nebylo mýlky: tento působivý příběh o vyhnané Němce je natolik svrchovanou uměleckou výpovědí, že jej mohu směle označit za jednoznačný literární úspěch. Jsem zvědav, jak se s ním napříště Kateřina Tučková vyrovná.

© Erik Gilk
článek vyšel v v Tvaru č. 20/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 300 čtenářů.

Diskuse

Vložil: František, 07.05.2013 19:49
Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch 1
Výborná kniha i Bohyně jsou skvělé. Obě knihy bych doporučil za povinnou četbu. Jenom ve slově rikša bych nepsal ypsilon. je to v obou knihách a jako když kůň kopne.
Vložil: Hedvika, 08.09.2012 19:22
Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch 1
Velmi čtivě napsáno, téma stále velmi aktuální...
Vložil: Ludmila, 21.06.2011 17:07
Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch 1
Knížka mě uchvátila. Náročné téma - skvěle napsané. Moc se těším, že autorka přijede do naší varské Městské knihovny.
Vložil: michal, 26.12.2009 18:38
Tučková, Kateřina: Vyhnání Gerty Schnirch 1
už v Montespaniádě se dal poznat talent, ale to se nepodaří kritikovi, který je v zajetí tématu.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

66%čtenáři

zhlédnuto 18734x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce