Pynsent, Robert B.: Ďáblové, ženy a národ

Pynsent, Robert B.
Ďáblové, ženy a národ

recenze kultura

Britský bohemista Robert Pynsent je v českém prostředí vnímán jako enfant terrible literární vědy, provokující svými texty o autorech konstituujících národní kánon.

Kritik musí čtenáře bavit!
Ironické úvahy o české literatuř
e
Robert B. Pynsent: Ďáblové, ženy a národ. Výbor z úvah o české literatuře, přeložil Jan Pospíšil, Karolinum, Praha 2008, 643 stran.

Britský bohemista Robert Pynsent je v českém prostředí vnímán jako enfant terrible literární vědy, provokující svými texty o autorech konstituujících národní kánon. V novém souboru esejů problematizujících literární stereotypy a národní mýty lze opět nalézt množství pronikavých pohledů na naši literaturu a kulturu.

Recepce díla Roberta Pynsenta se obyčejně pohybuje mezi dvěma póly - pohoršením nad autorovou smělostí (například "znevážení" B. Němcové srovnáním její Babičky s Hitlerovým Mein Kampfem), doprovázeným odsouzením "nevědeckosti" takových pokusů, a oceněním jeho textů jakožto potřebného pohledu zvnějšku, přinášejícího nové impulsy, které je možné rozvíjet či korigovat.

Na Pynsentovu adresu často směřují výtky o "zkreslování obrazu české kultury v zahraničí", "zveličování bezvýznamných jevů" a opouštění pole čistě literárních analýz směrem ke kulturně-politickým kontextům. V autorově bibliografii dokonce nalezneme dvě zmínky o cenzurovaných studiích, které svědčí o jistém typu "vyrovnání se" s jinakostí. Aktuální výbor z Pynsentových úvah (jedná se o zhruba jednu třetinu jeho textů o české literatuře) tedy znamená potřebné zpřístupnění autorových tezí, umožňující hlubší čtenářskou reflexi.

Dráždivý pohled subjektivity
Povaha Pynsentových analýz vyplývá už z volby žánrového útvaru eseje. Při četbě se tak setkáme se subjektivními stanovisky odrážejícími individuální normy a hodnoty ("S ohledem na žurnalistický styl, antiromantickou úctu k maloměšťákům a zálibu v antiintelektuální útulnosti je nepravděpodobné, že by jej [K. Čapka] mnoho Čechů četlo ještě po prvním desetiletí 21. století.") a především stále implicitně přítomným vědomím nedefinitivnosti interpretace: "Mám dojem [a je to jen dojem, protože by to potřebovalo přečtení všech děl všech autorů i autorek tohoto období, než by si člověk mohl být jist]." Příznačná je zde role obsáhlého doslovu, v němž Pynsent dokresluje některé esejistické obrazy a ze zpětné perspektivy sám sebe znovu interpretuje.

Na několika místech se však autor uchyluje ke zkratkovitému vyjádření, které sugeruje finalitní perspektivu a dráždí kritiky: "tušil (T. G. Masaryk) pravdu, která je nám dnes nabíledni, že radikálním feminismem z konce 19. století začínal konec ideální lásky" (kurzíva LB). Jiným problémem jsou pak občasné nadinterpretace.

Boření stereotypů a legend
Předmětem Pynsentova zájmu jsou především jednotlivé autorské "koncepce světa" (z hlediska tematického a jazykového), které mnohdy objevným způsobem srovnává či klade do opozice (např. šaldovský kontrast K. Čapek x J. Durych nebo pojetí národní identity u L. Štúra x Š. Launera). Autor si nevšímá pouze "velkých děl", ale také "periferních" textů s nevalnou estetickou hodnotou, které však vyjadřují "unikátní hlas" doby.

V intencích "nového historismu" tak někdy cituje "trochu neobvyklé knihy" s cílem rozšířit spektrum zkoumaných textů, rekonstruovat daný kontext prostřednictvím interpretační praxe a formulovat spíše rozpory než potvrzovat dosavadní výklady.

Jeho styl je věcný, obohacený o ironický odstup od problematiky. Autoři jsou porovnáváni jejich vlastními kritérii, ohledává se etický dosah jednotlivých prohlášení vzhledem k horizontu doby. Pynsent se však nepokouší o laciné skandalizování a svými výklady směřuje k problematizaci stereotypů či legend a k ideologicky nepředpojatému pohledu.

V neposlední řadě se pak jedná o eseje zábavné; už první věta leckdy čtenáře šokuje a pobízí k další četbě: "V antisemitské hře K. Čapka RUR (1920) jsou kromě robotek dvě ženské postavy, tupá bojovnice za lidská práva, Helena, a její chůva Nána, hlas lidu."

James Bond je středověký potulný rytíř
Ukázkou Pynsentova funkčního induktivního postupu při interpretaci je studie o Máji. Autor určuje jednotlivé motivy, paralely (Jarmila - žena - příroda, Vilém - slavík - vypravěč), formuluje hypotézy a vztahuje je k celkovému ideovému vyznění básně (příroda je sarkastická, jde jí pouze o zachování druhu, člověk je pouhou loutkou). V doslovu jsou poté k těmto interpretacím přiřazeny pasáže zabývající se dešifrováním erotické symboliky a funkcí barokního lexika. Pynsentova perspektiva je diachronní, zaměřená na vývoj různých ideologémů nebo "tematických kontinuí" v kontextu díla jednoho autora nebo v kontextu české literatury od počátků k dnešku (tak je tomu v případě "barokního kontinua" tematizujícího víru v možnost nalezení ideálu uvnitř sebe sama). Na příběh a postavy nahlíží Pynsent jako na typizace. Kontinuita zápletek a postav v národních literaturách je v tomto podání viditelná především v triviální literatuře; proto je James Bond v podstatě moderní konkretizací středověkého hrdiny.

Pro literárněhistorickou typologizaci mohou být produktivní Pynsentovy konstrukce různých pomyslných komunit (či řad) autorů, které spojuje určitý způsob konceptualizace světa; tak se například vedle sebe ocitají J. Karásek, A. Sova a S. Bouška.

Ein Blut, Ein Körper, Ein Volk
Mýty a stereotypy, to je nejčastější objekt Pynsentova zájmu (ať už jde o obrozenské konstrukce Kollárovy nebo socialistické mýty Jarmily Glazarové). Stereotypy, které rozděluje na etnické, náboženské, politické a sexuální, podle něj představují "zásadní složky soustav věr a ideologií", které definují "já" a vymezují se vůči "cizímu". Zejména antisemitské stereotypy jsou podle Pynsenta v české literatuře živé už dlouhou řadu století a s výjimkou německé okupace se pravidelně objevují také v literatuře "vysoké". Z hlediska autorského výběru elementů příběhu jsou stereotypizace "nadbytečné", nemají v celku díla svou funkci a v podstatě tak slouží pouze jako dokument autorské (nevědomé) netolerance k "jinému".

Zde se zřetelně ukazuje, jak Pynsent pracuje s texty především jako s doklady mentality (ačkoli si je vědom rozdílů mezi autorem, vypravěčem a postavami; vyrovnává se s nimi prostřednictvím poukazů na svobodný autorský akt výběru, autorské stylizace v díle nebo pojem "implikovaného autora").

Značnou pozornost Pynsent věnuje také mýtu úpadku, který se formuje v Herderově filosofii dějin; jeho literární konkretizace představují specifické příspěvky k myšlenkové tradici: kromě textů dekadentních autorů, u nichž je daný obraz dominantní, může nabývat podob zobrazení Starého bělidla jako "ostrova českosti a zdravosti" nebo kritiky "úpadkového jazzu" ze strany českých meziválečných spisovatelek.

Pynsentovy teze mohou být prověřovány hned několika vědami. Historiografie by se mohla zaměřit na roli maďarofobie E. Beneše v jeho meziválečné politice, psychologie na touhu českých žen typu J. Glazarové po splynutí s kolektivem v totalitárním režimu, literární věda na vliv koncepce R. von Krafft-Ebinga na český naturalismus atd.

Pečlivě připravený výbor přináší mnohem více otázek než odpovědí a také to je důvodem, proč by měl být čten.

 

© Lukáš Borovička
článek vyšel v časopise A2 47/2008
na iLiteratura.cz se souhlasem autora a redakce A2

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 96 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

hodnocení knihy

56%čtenáři

zhlédnuto 2073x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce