Draaisma, Douwe: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme. O autobiografické paměti

Draaisma, Douwe
Proč život ubíhá rychleji, když stárneme. O autobiografické paměti

recenze přírodní vědy

Nizozemský psycholog Douwe Draaisma připomíná důležitou věc: ve věku grantů a scientometrie vykazuje každý obor tendenci pokládat si takové otázky, k jejichž zodpovězení existují vhodné nástroje a metody...

Pokud mě paměť neklame…
Douwe Draaisma: Proč život ubíhá rychleji, když stárneme. O autobiografické paměti, z nizozemského orig. Waarom het leven sneller gaat als je ouder wordt. Over het autobiografische geheugen přel. Ruben Pellar, Academia, Praha 2009, 304 s.

Nizozemský psycholog Douwe Draaisma připomíná důležitou věc: ve věku grantů a scientometrie vykazuje každý obor tendenci pokládat si takové otázky, k jejichž zodpovězení existují vhodné nástroje a metody; tichá výčitka míří k tomu, že často nejde o otázky zajímavé, natož zásadní. V knize Proč život ubíhá rychleji, když stárneme učinil Draaisma tento pokus: položit ty skutečně zajímavé otázky o lidské paměti, i když předem tušíme, že odpovědi na ně nebude možné získat kombinováním odkazů, pozorováním ani experimenty.

Pokládat si zajímavé otázky je dnes v sociálních vědách trochu luxus; běžná strategie sází spíše na to obléct rachitická témata do slušivého evropského kostýmku. Proto potěší už nápřah Draaismovy knihy: Co to je déjà vu? Skutečně se člověku promítne před smrtí film jeho života? Jak spolehlivé jsou traumatické vzpomínky? Proč naše paměť začíná až třetím rokem života? Jak funguje Proustův fenomén (tedy rozevírání paměti na základě čichového či chuťového vjemu)? Proč si vzpomínáme dopředu, a ne pozpátku?

Vědecké studie k těmto tématům jsou skoupé a velká část z nich pochází ještě z 19. století. Tam, kde se Draaisma nemůže opřít o tvrdá data, pomáhá si příběhy, literaturou, úvahou nebo introspekcí. Právě schopnost přiblížit se k tématu skrze konkrétní situaci nebo příklad činí z knihy místy vcelku dobrodružné čtení. Kapitola, jež rekonstruuje soudní proces s ukrajinským dozorcem ze Sobiboru Demjanjukem zakládá na detektivku. Krok za krokem ukazuje znepokojivou skutečnost, že ani očití svědci nejsou neomylní, a identifikace pachatele může být loterie. Paměť je nespolehlivá, ukazuje Draasima, v mezních i obyčejných případech, a „vzpomínka je jako pes, který si lehne, kam se mu zachce“.

Autor knihu doprovodil podtitulem O autobiografické paměti. Zní to lákavě, ale ve zpětném zrcátku čtenářské zkušenosti to není přesné. Ve výsledku jde spíše o kabinet kuriozit než ucelenou studii o způsobech, jakými si ukládáme a vyvoláváme sebe sama, pořádáme svůj příběh. Taková studie by přitom byla ještě zajímavější než autisté se zázračnými schopnostmi nebo lidé s absolutní pamětí, o nichž Draaisma pojednává. Doufejme, že po těchto povedených, ale přece jen spíše přípravných kapitolách obdrží autor grant na skutečnou knihu a autobiografické paměti.

© Jan Němec
Článek vyšel v Respektu 2009/52-53
Na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 128 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

50%čtenáři

zhlédnuto 5195x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce
Inzerce