Manguel, Alberto: Knihovna v noci

Manguel, Alberto
Knihovna v noci

ukázka literární věda

Během dne je knihovna říší řádu. Pohybuji se nahoru a dolů i podél potištěných chodbiček se zřejmým cílem, hledám jisté jméno nebo hlas, knihy poutají můj zájem podle svého určeného místa nebo zařazení.

Knihovna jako mýtus
Alberto Manguel: Knihovna v noci, přeložila Olga Trávníčková, Brno, Host 2009

Během dne je knihovna říší řádu. Pohybuji se nahoru a dolů i podél potištěných chodbiček se zřejmým cílem, hledám jisté jméno nebo hlas, knihy poutají můj zájem podle svého určeného místa nebo zařazení. Struktura místa je viditelná: bludiště rovných řad, nikoli aby se člověk ztratil, ale aby nalezl; místnost rozčleněná podle zjevně logické posloupnosti třídění; místopis řídící se předem určeným obsahem a zapamatovatelným pořadím písmen a číslic.

Ale v noci se atmosféra mění. Zvuky se ztiší, myšlenky znějí hlasitěji. „Sova Minervina létá až v noci,“ poznamenal Walter Benjamin, když citoval Hegela. Čas se zdá být blíž tomu okamžiku na půl cesty mezi bděním a spánkem, kdy je možné znovu snadno stvořit svět. Mé pohyby nevědomky nabývají na kradmosti, moje činnost se stává tajnou. Měním se v jakéhosi ducha. Skutečnou přítomností jsou nyní knihy, zatímco já, jejich čtenář, jsem kabalistickými rituály letmo zahlédnutých písmen váben a lákán k jistému svazku a na jistou stránku. Řád ustanovený knihovními katalogy je v noci pouhou konvencí; ve stínu postrádá veškerou svou důležitost. Ačkoliv moje vlastní knihovna nemá žádný autoritářský katalog, dokonce i takové mírnější pořádky, jako je abecední uspořádání podle autorů nebo rozdělení do sekcí podle jazyků, se náhle oslabují. Moje oči i ruce, které jsou v pozdních hodinách osvobozeny od obvyklých zábran, nepozorovaně bloumají po vyrovnaných řadách a znovunastolují chaos. Jedna kniha nečekaně volá na druhou a spolu utvářejí spojenectví napříč různými kulturami a staletími. Polozapomenutá řádka zní ozvěnou jiné řádky z důvodů, které se za denního světla zdají být nejasné. Jestliže knihovna dopoledne připomíná přísný a uvážlivě prosazovaný řád světa, pak knihovna v noci se zjevně těší z radostného zmatku, jaký ve světě v základě panuje.

V prvním století po Kristu Lucanus ve své knize o římské občanské válce, která proběhla o sto let dříve, popisuje Julia Caesara, jak prochází troskami Tróje a poznamenává, že mu každá jeskyně a každý holý strom připomíná hrdinu starobylých homérských příběhů. „Zde každičký kámen je slavný,“ vysvětlil Lucanus, popisuje přitom jak Caesarovu cestu bohatou na vyprávění, tak daleko v budoucnosti i knihovnu, ve které právě sedím. Moje knihy mezi svými deskami uchovávají všechny příběhy, které jsem kdy poznal a stále si je pamatuji, které jsem zapomněl nebo které si jednoho dne můžu přečíst; zaplňují prostor kolem mě starými i novými hlasy. Tyto příběhy nepochybně existují na stránkách knih i během dne, ale snad kvůli tomu, že v nočním čase se mohou objevit přízraky a promlouvat sny, oživuje se jejich přítomnost až po západu slunce. Procházím uličkami s očima upřenýma na Voltairovy knihy a v temnotě zaslechnu orientální příběh o Zadigovi; někde v dálce navazuje nit příběhu Vathek Williama Beckforda a předává ji klaunům Salmana Rushdieho za modrou obálkou jeho Satanských veršů; jiný orientální příběh se ozývá v kouzelné vesnici z dvanáctého století Zahiri v Samarkandu, která následně popouští vyprávění Naguibu Mahfouzovi a těm, kdo smutně přežívají v současném Egyptě. Lucanus o Caesarovi říká, že procházel trójskou krajinou opatrně ze strachu, aby nepošlapal duchy. Zde v knihovně v noci duchové dostávají hlasy.

A přesto není knihovna v noci vhodná pro každého čtenáře. Například Michel de Montaigne by s mým upřednostňováním temnoty nesouhlasil. Jeho knihovna (nazýval ji librairie, nikoli bibliothèque, neboť používání těchto slov se začínalo měnit teprve právě v rozvířeném šestnáctém století) se nacházela ve třetím patře jeho věže ve starobylém skladišti. „Trávím tam i většinu dní svého života a většinu hodin dne. V noci tam nejsem nikdy,“5 vyznal se. V noci Montaigne spal, neboť se domníval, že tělo se už dost unavilo během dne, kdy je mysl zaujata čtením. „Knihy mají mnoho příjemných vlastností pro ty, kdo je umějí volit; ale nic dobrého není bez stínu: je to potěšení, které není čiré a naprosté, stejně jako ta ostatní; má svoje nevýhody, a to značně tíživé. Duše se jimi cvičí, ale tělo, o něž jsem rovněž nezapomněl pečovat, zůstává zatím v nečinnosti, vadne a smutní.“

Moje nikoli. Ledacos z toho, co jsem právě četl, proniká každým mým svalem, takže když se konečně rozhodnu zhasnout v knihovně světlo, přináším si do spánku hlasy a pohyby knih, které jsem právě zavřel. Po letech zkušeností jsem se naučil, že když chci ráno psát o určitém tématu, pak to, co si o tom v noci přečtu, zaplní moje sny nejen argumenty, ale také konkrétními událostmi onoho příběhu. Při čtení o boeuf en daube paní Ramsayové dostávám hlad, po četbě o Petrarkově výstupu na Mont Ventoux sotva popadám dech, Keatsův popis koupání mě osvěží, poslední stránky Kiplingova Kima mě naplní vroucím přátelstvím, při prvních zmínkách o psu baskervillském se neklidně rozhlížím kolem sebe. Podle Coleridge takové vzpomínky ve čtenáři vyvolávají ten nejušlechtilejší ze všech pocitů, pocit vznešenosti, který, jak říká, „roste nikoli z pohledu na nějaký vnější předmět, ale z toho, jak si jej vnímatel uvědomuje; nikoli ze smyslového vjemu, ale z jeho odrazu v představivosti“. Coleridge odmítá „smyslový vjem“ příliš snadno; aby se tyto noční představy mohly rozvinout, musím dovolit ostatním svým smyslům, aby se probudily — dívat se na stránky a dotýkat se jich, slyšet šustění papíru, obracení stránek i hrozivé zapraskání hřbetu, čichat vůni dřevěných polic, pižmový pach kožených vazeb, štiplavý odér zažloutlých kapesních vydání. Pak můžu usnout.

Alexandrijská knihovna byla střediskem vědění, které založili ptolemaiovští králové koncem třetího století př. Kr., aby se mohlo lépe rozvíjet Aristotelovo učení. Podle řeckého geografa Strabóna, který byl činný v prvním století př. Kr., mohla knihovna obsahovat filozofovy vlastní knihy, které přenechal jednomu ze svých žáků, Theofrastovi, jenž je následně zanechal jinému žákovi, Néleovi ze Skepsis, který se konečně podílel na zřízení knihovny. Až do založení Alexandrijské knihovny byly starověké knihovny buď soukromými sbírkami četby jednoho člověka, nebo vládními sklady, kde se ukládaly právní a literární dokumenty pro úřední potřeby. Impulsem pro zřízení těchto dřívějších knihoven nebyla ani tak zvídavost, jako spíše nutnost bezpečně dokumenty uložit, a pramenila spíše z konkrétní potřeby nahlížet do dokumentů než z touhy obsáhnout všechno. Alexandrijská knihovna odhalila novou představivost, která předčila všechny existující knihovny svými ambicemi i rozsahem. Attalovští králové v Pergamonu v severozápadní Malé Asii se s Alexandrií pokoušeli soutěžit a postavili svou vlastní knihovnu, ta však nikdy nedosáhla velkoleposti Alexandrijské knihovny. Aby zabránili svým soupeřům ve vyrábění rukopisů pro svou knihovnu, zakázali Ptolemaiovci vývoz papyru, na což pergamští knihovníci odpověděli vynálezem nového psacího materiálu, který dostal jméno města: pergamenon čili pergamen.

Pozoruhodný dokument ze druhého století př. Kr., zřejmě apokryfní List Aristeův, zaznamenává příběh o počátcích Alexandrijské knihovny, jež je symbolem jejího gigantického snu. Aby král Ptolemaios I. shromáždil univerzální knihovnu (píše se v listě), napsal „všem panovníkům a vládcům na zemi“ a prosil je, aby mu poslali všechny druhy knih od všech druhů autorů, „básníků i autorů prózy, řečníků i sofistů, lékařů i věštců, historiků a také ode všech ostatních“. Královi učenci spočetli, že pokud se mají v Alexandrii shromáždit „všechny knihy všech národů světa“, bude k tomu zapotřebí pět set tisíc svitků. (Čas naše ambice násobí; v roce 1988 jen samotná Kongresová knihovna ve Washingtonu získala tento počet svazků za rok a od té doby se střídmě držela na čtyřech stech tisících.). Dnes Alexandrijská knihovna díky egyptské vládě opět stojí, byla postavena podle vítězného návrhu norského architektonického studia Snøhetta. Nová Alexandrijská knihovna stála 220 milionů dolarů, dosahuje do výšky třiceti dvou metrů, její obvod měří sto šedesát metrů a má dostatek skladovacího prostoru nejen pro více než osm milionů svazků, ale do svých rozlehlých místností pojme také sbírku audiovizuálního materiálu a virtuální sbírku.

Babylonská věž stála (dokud stála) coby důkaz naší víry v jednotu vesmíru. V narůstajícím stínu Bábelu lidstvo podle legendy obydlelo svět bez jakýchkoliv jazykových bariér a věřilo, že stejně jako na pevnou zem mají právo i na ovládnutí nebes. Alexandrijská knihovna (postavená snad na pevnějších základech než Bábel) povstala proto, aby dokázala opak, totiž že svět je ohromující různost a že v této různosti se skrývá tajný řád. Za prvé vyjádřila naše podvědomé tušení jediného, nepřetržitého jednojazyčného božstva, jehož slovy mluvili všichni na zemi i na nebi; za druhé vyjádřila přesvědčení, že každá z knih, utvořených z těchto slov, je svým vlastním složitým vesmírem, každá z nich si troufá ve své jedinečnosti oslovit celé stvoření. Babylonská věž se zřítila v době prehistorie vyprávění příběhů; Alexandrijská knihovna vznikla tehdy, když příběhy získávaly podobu knih a pokoušely se najít syntax, která by každému slovu, každé tabulce, každému svitku propůjčila jejich osvětlující a nezbytné místo. Neurčitá, velkolepá, všudypřítomná a mlčenlivá architektura této nedokončené knihovny stále obchází v našich snech o univerzálním řádu. Ničeho takového už nikdy poté nebylo dosaženo, ačkoliv jiní knihovníci (včetně webu) se pokoušeli tuto ohromující snahu napodobit. Stojí osamoceně v dějinách světa jako jediné místo, které chtělo zaznamenat všechno, minulost i budoucnost, mohlo též předvídat a uchovávat kroniku své vlastní zkázy a opětovného vzkříšení.

Alexandrijská knihovna, rozdělená do tematických oblastí podle kategorií, jak je vymysleli její knihovníci, se stala množstvím knihoven, z nichž každá zhmotňuje jeden aspekt různosti světa. Zde (chlubili se Alexandrijští) bylo místo, kde se uchovávala živá paměť, kde každá zapsaná myšlenka měla svůj výklenek, kde každý čtenář mohl nalézt svoji vlastní trasu vyznačenou řádek po řádku v knihách možná ještě neotevřených, kde sám vesmír našel svůj odraz oblečený do slov. Jako další prostředek k dosažení svého cíle král Ptolemaios vyhlásil, že všechny knihy připlouvající na lodích do alexandrijského přístavu budou zabaveny a opsány, a slavnostně se zavázal, že poté bude originál vrácen (podobně jako u mnoha jiných slavnostních královských slibů nebylo ani tomuto vždy dostáto a majiteli byla mnohdy vrácena kopie). Podle tohoto despotického opatření se knihám shromážděným v knihovně začalo říkat „lodní sbírka“….

Skladováním co největšího množství knih pod jednou střechou se alexandrijští knihovníci rovněž snažili chránit je před rizikem zničení, k němuž mohlo dojít, kdyby knihy zůstaly v rukou těch, které považovali za méně starostlivé (kterýžto argument dnes přejalo mnoho západních muzeí a knihoven). A tak stejně jako se knihovna stala symbolem moci jednat prostřednictvím myšlení, stala se i pomníkem, jehož účelem je vítězství nad smrtí, která, jak nám říkají básníci, skoncuje s pamětí.

A přesto Alexandrijská knihovna, navzdory všemožné péči svých vládců i knihovníků, zanikla. Podobně jako nevíme téměř nic o tom, jak vypadala, když byla postavena, nevíme nic jistého ani o tom, jak zmizela, ať už se to stalo náhle nebo pozvolna. Podle Plútarcha se během pobytu Julia Caesara v Alexandrii roku 47 př. Kr. rozšířil ze skladu zbraní oheň a „učinil konec velké knihovně“, avšak jeho zpráva je mylná. Jiní historikové (Dio Cassius a Orosius, kteří své informace přebírali z Livia a z Caesarova vlastního spisu De bello alexandrino) tvrdí, že Caesarův oheň nezničil samotnou knihovnu, nýbrž asi čtyřicet tisíc svazků uložených poblíž skladu zbraní, kde možná čekaly na nalodění do Říma. O téměř sedm století později se objevila jiná informace o možném konci knihovny. Křesťanská kronika, odvozená z Tárika al-Hakúma neboli Kroniky mudrců od Ibn al Kiftího a nyní zpochybňovaná, vinila ze zkázy knihovny muslimského generála Amr ibn al-Áse, o němž se říkalo, že po vstupu do Alexandrie roku 642 po Kr. dal rozkaz kalifovi Omaru I., aby obsah knihovny spálil. Knihy, jak psal autor křesťanského spisu, sloužily jako palivo do kamen ve veřejných lázních; ušetřena byla pouze díla Aristotelova.

Historicky, ve světle současnosti, zůstává zánik knihovny stejně mlhavý jako její pravdivý aspekt; historicky nebyla Babylonská věž, pokud vůbec existovala, ničím jiným než neúspěšným, byť ctižádostivým stavebním podnikem. Avšak jako mýtus, v představivosti noci, obě budovy pevně a spolehlivě stojí. Můžeme obdivovat mytickou věž, která se viditelně zvedá, aby dokázala, že stojí za to pokoušet se o nemožné, bez ohledu na případné ničivé následky; můžeme se dívat, jak si razí cestu vzhůru coby plod jednomyslné, všepronikající, hemžící se společnosti; můžeme být svědky jejího konce v rozprášení jejích příslušníků, z nichž každý zůstane odloučen od ostatních ve svém vlastním jazykovém okruhu. Můžeme bloudit mezi přecpanými regály Alexandrijské knihovny, kde je shromážděna veškerá představivost a vědění; v jejím zničení můžeme rozpoznat varování, že vše, co sbíráme, bude ztraceno, ale také že mnohé z toho může být shromážděno znovu; můžeme se z této ohromující ctižádosti poučit, že to, co zažil jeden člověk, může se prostřednictvím alchymie slov stát zkušeností všech, a jak tato zkušenost, znovu zasazená do slov, může sloužit každému jednotlivému čtenáři k určitému důvěrnému, jedinečnému účelu.

Alexandrijská knihovna, implicitně přítomná ve vzpomínkách cestovatelů a v historických kronikách a znovu se objevující v prozaických dílech a v legendách, se stala symbolem tajemství lidské identity, kladouc jeden regál za druhým otázku „Kdo jsem?“. Hlavní postava románu Eliase Canettiho z roku 1935 Zaslepení, profesor Petr Kien, který na posledních stránkách pocítí, že vnější svět se stal nesnesitelně rušivý, a tak zapálí sebe i své knihy, ztělesňuje každého dědice Alexandrijské knihovny coby čtenáře, jehož nejvlastnější já je polapeno do svých vlastních knih a který se sám, stejně jako některý ze starověkých alexandrijských knihovníků, musí stát prachem, když už knihovna dále neexistuje. Skutečným prachem, jak poznamenal básník Francisco de Quevedo na počátku sedmnáctého století. A pak dodal, se stejnou vírou v to, že duch, jehož Alexandrijská knihovna ztělesňovala, žije dále: „Prach budou, leč milující prach.“

 

Překlad © Olga Trávníčková
ukázka z knihy Knihovna v noci
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3433x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce