Jak bude přivítán Gergely, hlavní protagonista románu Buď vítán Krisztiána Grecsó, který se po jisté době odloučení vrací ze svého poklidného maloměstského přežívání zpět do rodné vesnice? Začínat děj návratem, cestou zpět k prožitému, je osvědčená kompoziční figura časové inverze, která umožňuje pohled zpět. Výhodou může být nezaujatý odstup, což Grecsóův případ není, anebo příležitost k završení děje, který zůstal na původním místě „nedožitý“: takový konec může být a bývá vlastně novým začátkem, neboť zda k završení dojde či nedojde a pokud ano, pak zda se tak stane i v nitru postavy, či nikoli, zůstává plně v rukou autorského záměru a čtenářské interpretace.

Proud, který posouvá děj románu Buď vítán, představuje v tomto případě kronika událostí na vesnici zaznamenávaná z úhlu pohledu party dospívajících chlapců, kteří se v jednu chvíli stanou středoškoláky, což má zničující vliv na jejich vzájemné vztahy až po jejich celkovou erozi a „velkou roztržku“, po níž Gergely z vesnice utíká. Doba mezi „velkou roztržkou“ a Gergelyovým návratem je navíc významná tím, že v ní došlo k pádu komunistického režimu, vesnice se vzpamatovává z tohoto otřesu, trochu přešlapuje na místě, a ještě ke všemu se objevil „Kleinův deník“.

To si samozřejmě zaslouží vysvětlení. Dějištěm je mikrokosmos vesnice kdesi na východě Maďarska, vesnice zřejmě velká a zalidněná, což autorovi umožňuje kreslit velmi plastický a rozmanitý obraz; k tomu mu neslouží tradiční líčení, ale popisy jsou prokomponované s dějem, což je vzhledem k jejich podrobnosti a složitosti heroický výkon. Tahle partitura má hodně not a výsledný „zvuk“ je při své přirozenosti velmi přesvědčivý, takže se od počátku čtenář cítí být součástí prostředí se všemi těmi venkovskými pachy nepraných pracovních kabátů, hnijících brambor, kuchyňskými výpary, nepořádkem, cigaretovým kouřem v hospodě – abychom jmenovali jen několik střípků z celkové mozaiky. Výsledný obraz je na mnoha místech přibarvený, obrysy manýristicky přihnuté či přifouklé, groteskně zdeformované, ale postup je natolik sugestivní, že autorovi věříme i zdánlivé absurdity. Dodejme ještě, že pochvalu si rozhodně zaslouží i zdařilé převedení všech těchto složitostí do češtiny, při kterém překladatelka Ana Okrouhlá lovila i v hlubších vrstvách české slovní zásoby; zároveň je bohužel třeba říct, že tato náročnost se zřejmě podepsala i na redakci, při které už nezbyla energie na vychytání několika nehezkých hrubek.

A co je „Kleinův deník“? Záhadná kniha, kterou prý sepsala teta Aninka, o níž se říkají podivné věci ohledně jejího vztahu k Židům. Co je jejím obsahem, nikdo neví: nejdříve ji soudruzi zavřeli do trezoru, ale vesničané se celkem snadno dobrali k závěru, že je to umrlčí kniha, ve které je zapsán vyměřený život každého člověka. Jejich první reakce na to, že mají v ruce klíč k životu a smrti, celkem odpovídá představě protibožské vzpouře rajských rozměrů. Motiv záhadné knihy je téměř topos, známý od období romantismu. Především může odkazovat ke knize samotné, problematizovat výpověď románu, v němž hraje ústřední roli. V rámci celého tematického rámce však vyvstávají další otázky: Je Kleinův deník jen změť slov nadatlovaných na stroji, anebo se jedná o jakýsi Nový zákon života vesnické pospolitosti, seslaný jí do dalšího dějinného aiónu? Stejně záhadná je postava samotného Kleina, Žida, který unikl kdysi z vesnice za záhadných okolností, a zlí jazykové tvrdí, že jeho odchod nějak souvisel se zločinem. Také tato postava nenáviděného, obávaného cizince je romantizující postup: spojuje v sobě spasitele a pokušitele, svou jinakostí, dokonce přeludností znepokojuje přátele starých pořádků, stává se anti-postavou.

Vedle Kleina a jeho deníku ve vesnici vládnou další znepokojivě nevysvětlitelné úkazy. Obyvatelé například trpí nevysvětlitelnou žízní, pročež s sebou musejí nosit neustále bandasky s ředěným pivem. Ráno jsou nuceni vyslovovat zdánlivě nesmyslné skupiny slov. Zničehonic se objevují stíny dávno zemřelých. Někteří z nich rozmlouvají s duchy. Prokazatelně sterilnímu muži se narodí děti. Zmíněná grotesknost se přenáší i sem: za obraz pohupujících se bandasek, bez nichž vesničané nedají ani ránu, by možná byl vděčný nejeden režisér absurdního dramatu. Dalším z autorových mistrovských kousků v tomto směru je scéna, v níž dívky pod nutkáním jakési podivné síly soutěží, které se podaří zavést si do vagíny větší sklenici.

Velký význam má rovněž práce s časem, který je jedním z důležitých konstrukčních principů prózy. Čas vyprávění je sice víceméně lineární, jak jen může být lineární čas vzpomínky, podávané ze své podstaty anaforicky, z perspektivy umožňující přehlédnout velké časové úseky. Zde je tomu sice přesně takto, v rámci relativně homogenní hlavní dějové linie si nicméně autor dovoluje odskoky, přesně v duchu Gergelyho poznání „Čas, jak vidno, má tisíc pohledů, věci se zrcadlí nejen pozpátku“ (str. 262). Obzvláště nezvykle působí odskoky kataforické, a to tím víc, čím jsou častější: s oblibou vypravěč-Gergelyho postava začne o něčem, co se objasní až dále v textu. Je pozoruhodné, s jakou brilancí se autorovi pod přísným dohledem vypravěčské retrospektivy daří držet toto vyprávění v ukázněných mezích srozumitelnosti, aniž by čtenáře mátl či vyčerpával nutností myslet na několik věcí najednou.

To však není jediný význam času v románu Buď vítán. Zmíněné podivné úkazy totiž lze chápat jako trhliny mezi světem a „jiným“ světem, kde za entitu ležící za hranicemi můžeme dle libosti dosadit „zásvětí“, „záhrobí“, nebo prostě jakoukoli podobu oné nedefinovatelné říši mrtvých či stínů, jejíž existenci člověk jaksi intuitivně tuší a která ho naplňuje nepokojem či strachem. Markantní mezi „přeshraničními“ souvislostmi je právě souvislost časová: stíny, které vytrvaly na svém místě i po odchodu svých nositelů, nebo naopak zjevování dávno nepřítomných osob a minulých událostí jsou jen dva z příkladů. Autor to ústy jednoho z Gergelyových kamarádů vyjádří snad banálním, ale trefným konstatováním, že „Všechny časy jsou zároveň“ (str. 309).

Touto narážkou na mytický čas nás ovšem autor navádí na další rovinu interpretace podivných úkazů. Stejně jako Gergely a jeho souputníci můžeme domýšlet význam této zvláštní milosti či rány, tohoto prokletí či požehnání, pro venkovskou komunitu i pro její jednotlivé obyvatele. Může jít o prolamování mytického, zásvětního, nikoli lineárního, nýbrž cyklického či vrstvícího se času do každodenní reality združstevnělé vesnice? Mají žízeň a glosolálie biblické konotace? Jsou tajemné stíny poslové z „říše stínů“, jak ji známe z židovské či řecké mytologie? Je narození potomka neplodnému muži nějakou zlomyslnou skurilní variací na početí z Ducha svatého? Tomuto rozumění by napomáhaly přehrsti náboženských a kvazi-náboženských motivů a narážek na ně, rozesetých v textu a v zavařených hlavách klukovského spolku. Je tajemně se zjevující postava Edeho Kleina snovým zhmotněním Cháróna, který si přichází na tento svět pro duše hříšníků, aby pomstil své zahanbení v době války, anebo vykoupil svou starou vinu? Dostalo se vesnici takové milosti, že někteří z jejích obyvatel se smějí počítat mezi šestatřicet spravedlivých tohoto pokolení, lamed vav cadikim, kvůli nimž Bohu stojí za to ponechat tento svět ještě při životě? Doznívají tu ozvěnou důsledky mytických sňatků synů Božích s lidskými dcerami, z nichž se rodily nefilim, od kterých pocházejí šlápoty v asfaltu v jedné z ulic? (Kniha Genesis tu v českém ekumenickém překladu říká „zrůdy“, což by se v jistém smyslu na některé groteskně zpitvořené vesnické postavy hodilo; příslušná starozákonní pasáž je ovšem součástí jedné z nejstarších textových vrstev, reflektuje mytologický výklad světa ještě starší než Starý zákon.) A v neposlední řadě: Je Gergely vůbec žid, jak se sice nepřímo naznačuje, ačkoli on sám o sobě mluví jako o dobrém katolíkovi a když se pouští do úvah o Spasiteli, není pochyby o tom, že má na mysli Krista?

Všemi těmito cestičkami autor čtenáře provede a je to putování, které tak jako tak stojí za to. Ovšem aby si na blasfemickou hru s posvátnem příliš nezvykl, autor ho ve správném okamžiku zarazí: Ale kdepak.

Nečekejme odhalení racionálního jádra všech podivných úkazů. Buď vítán není povídka Edgara Allana Poea. Jak „to doopravdy bylo“, nehodlá Krisztián Grecsó čtenáři naservírovat pod nos: v závěrečné scéně po Gergelyově návratu – nápadně podobném dříve popsanému návratu Edeho Kleina – očekáváme rozuzlení, ale namísto toho přichází kaskáda vzájemně si protiřečících a shazujících se point. Teprve zde v celém rozsahu vyjde najevo… hlavně to, jak je text mnohovrstevnatý a protkaný paralelami, a proto unikavý, amébovitý, jaká hra na schovávanou se tu vlastně celou dobu hraje. A tak vyzdvihněme z této závěrečné scény jen jednu z jejích fazet: když se Gergely ptá po osudu svých někdejších kamarádů, simultaneita časů se projevuje ve své bazální podobě – tím, že Gergely s nostalgií hledí na minulost a přítomnost zároveň. Možná je Buď vítán ze všeho nejvíc román o dospívání a o čase, který zahlazuje jizvy z dávných poranění. A snad to platí i o společnosti, kterou zde synekdochicky zastupuje vesnické panoptikum: snad i ona je poté, co se vyhrabe ze lží, podvraťáctví a utopií minulého režimu, o něco dospělejší. Ale jak jsme konstatovali v úvodu, takovýto konec je jen maskovaný začátek. V rámci nejmladší evropské literární generace reflektující komunistické pořádky a jejich zhroucení patří Grecsóův román již jen z toho důvodu rozhodně k tomu nejpozoruhodnějšímu.