Page, Nick: The Longest Week

Page, Nick
The Longest Week

recenze náboženství

„Nejdelší týden“, o kterém je řeč v této knize, je poslední týden života Ježíše Krista: od vjezdu do Jeruzaléma po ukřižování, nalezení prázdného hrobu a zjevení na cestě do Emauz. Kromě toho zahrnuje Pageova kniha kontext minulosti i přítomnosti: začíná u kořenů ježíšovského hnutí v Jeruzalémě o svátcích posvěcení Chrámu jeden rok před událostmi „nejdelšího týdne“ (J 10,22–30) a dospívá až k prvním vlnám šíření křesťanství během prvního století.

Nejdelší týden
Nick Page: The Longest Week: The Truth about Jesus’ Last Days. Hodder and Stoughton – Hachette Livre UK, London 2009, 234 stran

„Nejdelší týden“, o kterém je řeč v této knize, je poslední týden života Ježíše Krista: od vjezdu do Jeruzaléma po ukřižování, nalezení prázdného hrobu a zjevení na cestě do Emauz. Kromě toho zahrnuje Pageova kniha blízký kontext minulosti i přítomnosti: začíná u kořenů ježíšovského hnutí v Jeruzalémě o svátcích posvěcení Chrámu jeden rok před událostmi „nejdelšího týdne“ (J 10,22–30) a dospívá až k prvním vlnám šíření křesťanství během prvního století.

V záplavě knih, které byly dosud tomuto tématu věnovány, vyniká tato akcentem na přísně historický přístup a záměrem omezit na minimum teologické či spirituální zřetele. Nejde však o faktografickou učebnici novozákonních reálií typu „dobové pozadí Nového zákona“, nýbrž o narativ prokládaný diskursivními pasážemi, v nichž je podáván a obhajován podrobný výklad okolností popisovaných událostí a cesta, jakou k němu autor došel, eventuálně další názory, k nimž by bývalo bylo možné dojít, ale ke kterým se nepřiklonil a proč.

Nick Page si vytyčil nesnadný úkol pokusit se rekonstruovat události Ježíšových posledních dní tak, jak k nim s největší pravděpodobností skutečně došlo. Přitom se drží časové linie, snaží se u jednotlivých perikop, případně chreií či výroků, určit přesná data a hodiny, nebo alespoň denní dobu. Osnovu celé knihy tvoří kapitoly věnované sedmi dnům velikonočních událostí. Takovýto pokus je pravděpodobně (vedle několika dílčích poněkud kreativnějších úvah) nejzranitelnějším bodem knihy, proto autor věnuje jeho obhájení poměrně velký prostor. Přitom je přesvědčivý: zatímco se v nejvyšší možné míře odvolává na písemné prameny, především v samotných evangeliích, přiznaně zapojuje při zaplňování „nedourčených míst“ „imaginaci“, ovšem činí tak logicky a s podporou argumentů.

Stejný postup se uplatňuje vlastně v celém procesu rekonstrukce velikonočního týdne. Page vychází z exegeze primárního pramenu, tedy novozákonního textu, podle možností jej konfrontuje s dalšími starověkými a středověkými prameny (Flavius Josephus, Seneca, Tacitus, Suetonius, talmud aj.), konzultuje sekundární literaturu (zaměřenou mj. na archeologické doklady) a hledá paralely ze současného světa (např. při srovnávání rozměrů a náročnosti pesachových oslav, kdy se davy lidí hrnou do Jeruzaléma, s dnešní podobou muslimské pouti hadždž, anebo při popisu hygienických podmínek Jeruzaléma Ježíšovy doby, kdy neváhá sáhnout po dokladech z Dublinu či Neapole 19. století). Jak je zřejmé, soustředí se především na faktografickou, „hmotnou“ stránku látky, kterou evangelia zachytila. Nutno říci, že v mnoha případech jsou to detaily, které byly sice zcela jasné dobovému čtenáři, dnešnímu zájemci o studium Bible však uniknou a bývají spíše předmětem pozornosti specializovaných komentářů. Možná by bývalo stálo za to zapátrat i v dějinách recepce a „Wirkungsgeschichte“, což by mohlo pomoci nahlédnout do původu třeba některých tradovaných výkladů spojených s určitými novozákonními motivy, případně je zpochybnit, protože něco podobného se Pageovi v jednotlivostech daří. Tato poznámka však v žádném případě není výtkou. V práci s texty je Page až asketicky ukázněný nejen v tom, že se nesnaží ze své interpretace ždímat senzační spirituálně-fantaskní závěry, ale při exegezi novozákonních textů postupuje kriticky, neboť si je vědom toho, že nepředstavují objektivní informační zdroj (v tom mu napomáhá výběr primárních pramenů: v drtivé většině se odvolává na evangelia, jejichž Sitz im Leben je v novozákonním korpusu ještě celkem samozřejmý), a cituje solidní sekundární literaturu, většinou specializované historické studie, standardní komentáře naopak téměř vůbec. Za zmínku stojí ještě jedno omezení, které si Nick Page jakožto britský autor vůči svým textovým zdrojům klade: snaží se překonat „divoce koloniální“ přístup moderní kritické biblistiky k novozákonním autorům, které tato věda údajně považuje za roztomilé, ale naivní divochy – což je hodnocení, se kterým bychom si přece jen dovolili nesouhlasit.

Jádrem Pageova výkladu jsou tedy novozákonní reálie: desítky stran jsou věnovány architektuře a urbanismu Jeruzaléma, židovským teologickým konceptům i rituálním předpisům. Největší přednost knihy však spočívá v práci s dílčími motivy: po jejich analýze přichází ke slovu zmíněná autorská „imaginace“, ve skutečnosti ovšem racionální a poučená konstrukce osvětlující skutečný význam určité události ve své době. Například u Pilátova činu je přesvědčivě vylíčeno, jak byl jeho opatrně dvojaký postoj určován naléhavě pociťovanou nutností najít cestu z dilematu mezi nároky jakéhos-takéhos soužití se židovskou velekněžskou aristokracií a římské palácové politiky a že jediný zájem, který Pilát opravdu sledoval, byl jeho vlastní: na nějakém potulném kazateli z Galileje mu nezáleželo, ani co by se za nehet vešlo. Ježíšův vjezd do Jeruzaléma je zase podán jako manifestační protiakce, protějšek triumfálního vstupu římského prefekta do téhož města, kde měl slavnostně předat veleknězi slavnostní roucha pro sváteční obřady (ano, opravdu je měl ve svém držení zástupce okupační moci a domácímu knězi je pouze „půjčoval“): podle historických údajů se tyto dvě události skutečně udály paralelně, z vlastních evangelií se o tom však nedozvíme. Na základě podrobné analýzy cen potravin a ekonomické náročnosti chrámového hospodářství dochází Page k závěru, že vyhnání penězoměnců z chrámu bylo útokem na celý systém, na chrámové úřady, které dopustily – řečeno jazykem dnešní žurnalistiky – prorůstání ekonomiky a politiky. Vlastně, aby bylo ještě hůř, ekonomiky a zbožnosti. A „do čtvrtice“: lingvisticko-sémantická analýza pojmů laos a ochlos přivádí autora k tomu, aby v hlučícím davu požadujícím Ježíšovo ukřižování odhalil placenou klaku, a tím s konečnou platností osvobodil Židy od staletého obvinění, že zavraždili Ježíše. Tohle nebyli „Židé“: to byli zločinci zaplacení veleknězi a patricijskými rodinami Jeruzaléma.

U interpretace Ježíšových výroků Page klade důraz na etický rozměr Ježíšova učení, neuniká do eschatologických pojmů či zdůvodnění, drží se obecně formulovaných a v dalším významu tohoto slova obecně platných výroků: z proroctví o zničení chrámu vydestiluje ponaučení, že jak cesta násilí, tak cesta kompromisu vedou ke katastrofě. Zde se sděluje paradox doby, z nějž Ježíšovo učení nabízí cestu. To není jediný doklad autorova postupu „zcivilnění“ novozákonního svědectví; prozrazuje inspiraci Bultmannovou „demytologizací“ Nového zákona a svým důrazem na sociálně-etické otázky připomíná i Machovcovu knihu Ježíš pro moderního člověka.

Na tomto místě je ovšem třeba zmínit se o tom, jak se Nick Page v intencích tohoto svého přístupu vyrovnal s tematikou asi nejobtížnější: s Ježíšovými „nadpřirozenými“ schopnostmi. V případě proroctví ukazuje autor opět celkem věrohodně, že Ježíš nepotřeboval božskou moc k tomu, aby poznal, kam směřují politické poměry ve Svaté zemi. Další nadpřirozené úkazy, např. „tmu o polednách“ na Golgotě, vysvětluje apokalyptickým jazykem a slovníkem evangelií, který metaforicky vyjadřuje proměnu světa, kterou Ježíš zvěstuje a která se tak jako tak běžnými vyjadřovacími prostředky popsat nedá: temnota je v tomto případě metaforou pro tři hodiny trvající bolest a pokoření, jež vyjadřuje verš „sestoupil do pekel“ v kalvínském výkladu Apostolika. A zmrtvýchvstání samotné? To je přece teologické, nikoli historické tvrzení. Ovšem pozor: zde nejde již o pouhou metaforu. Zmrtvýchvstání je natolik jedinečná událost, že čtenář evangelia má jen dvě možnosti – uvěřit, anebo neuvěřit. Pokusy o racionální vysvětlení nevedou nikam. Evangelium samotné mu v tom nijak nepomůže: tuto událost popisuje beze změny jazyka a stylu, jako něco, o čem nemůže být nejmenších pochyb, že se právě takto stalo. Je sympatické, že Nick Page správně nalezl tento bod, za nímž by už pokusy o demytologizační výklad evangelia byly násilné; trochu přestřelil jen v úvaze o tom, že otevírání hrobů bylo způsobeno zemětřesením: proč tu prostě nenechat mluvit evangelistu tak, jak mluvil k obecenstvu rané církve, a nepodsouvat mu nepochopení obyčejného seismologického jevu? Zde se Page trochu chytil do své vlastní pasti, protože se na autorovi novozákonního textu dopouští přesně té koloniální povýšené blahosklonnosti, proti které se dříve ohrazoval. Také další důkazy o pravdivosti svědectví o prázdném hrobu, které snáší, jsou sekundární či negativní a až příliš připomínají scholastické důkazy Boží existence: Je to tak proto, že to sotva mohlo být jinak. Těchto kroků za pomyslnou hranici mezi rozumem a vírou, mezi historií a teologií, je však naštěstí málo.

Novozákonní dění je tak zasazeno do dobového kontextu bezohledné moci římského impéria, kombinujícího byrokracii se silou, intrikářského soupeření židovských „politických stran“ a jeruzalémských patricijských a velekněžských rodů, teologických představ římských, židovských, samařských i okrajových, ale i poměrů společenských (čím přesně se provinila Marta, když jako mladá žena naslouchala Ježíšovým slovům?) či hospodářských (kdo si mohl dovolit vonnou mast a co to znamená pro čin Marie Magdaleny?). Čtení je to nepochybně vzrušující. Page zde samozřejmě není původní – nedá se říct, že by objevil něco, co by naše porozumění novozákonní zvěsti nějak zvlášť posunulo vpřed. Literatury k Novému zákonu existuje už i v češtině dostatečné množství (po dlouhém období, kdy vycházela v lepším případě jako skripta bohosloveckých fakult): o reáliích a „dobovém pozadí“ se lze například široce poučit v nedávno vydané publikaci Doba Ježíše Nazaretského katolické teoložky a historičky umění Mireii Ryškové. Pageova kniha však je určena jinému publiku než odborníkům či studentům teologie. Nenásilně, vysoce informativně a zábavně přibližuje počátky stále ještě největšího světového monoteistického náboženství.

 

 

© Jan M. Heller

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 116 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

55%čtenáři

zhlédnuto 2581x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce