Kitzler, Petr (ed.): Příběhy raně křesťanských mučedníků 2

Kitzler, Petr (ed.)
Příběhy raně křesťanských mučedníků 2

recenze náboženství

Je třeba opakovaně zdůraznit, že české překlady zařazených antických textů jsou nejen kvalitní, ale i esteticky hodnotné a uspokojí dobrý vkus českých čtenářů – četba recenzované knihy je zkrátka skutečným požitkem.

Příběhy raně křesťanských mučedníků. Výbor z nejstarší latinské a řecké martyrologické literatury, uspořádal, předmluvou a ediční poznámkou opatřil Petr Kitzler, z řeckých a latinských originálů přeložili Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr Kitzler, úvodní studie Jiří Šubrt, Praha, Vyšehrad 2009, 395 s.   

Dvacáté výročí „Sametové revoluce“ je dobrou příležitostí ohlédnout se za uplynulým obdobím a pokusit se o jeho zhodnocení. Významné politické a sociální změny v České republice si žádného komentáře nevyžadují. Je však třeba upozornit na to, že během posledních dvaceti let došlo ke značnému rozvoji humanitních studií, a to včetně klasické filologie a teologie. Během komunistické vlády u nás existovala pouze jedna malá teologická fakulta trpící cenzurou, omezením svobody projevu, nedostatkem kontaktu s profesními kolegy z demokratických zemí a mnoha dalšími restrikcemi. Po dvaceti letech existují v České republice tři teologické fakulty, které mají stovky studentů i absolventů a jejichž projekty žádné politické síly nesvazují. Podobným způsobem se rozvíjejí i klasická studia.

Hmatatelným důkazem vzestupu, k němuž došlo, je Centrum pro práci s patristickými, středověkými a renesančními texty, jež bylo založeno v roce 2000 Cyrilometodějskou teologickou fakultou Univerzity Palackého v Olomouci, Kabinetem pro klasická studia AV ČR v Praze a Ústavem pro klasická studia Masarykovy univerzity v Brně jako institucionální platforma usnadňující spolupráci zejména mladých badatelů. V Centru se rovněž sešli tři odborníci na latinskou a řeckou literaturu – Iva Adámková, Pavel Dudzik a Petr Kitzler – a začali pracovat na projektu zaměřeném na raně křesťanskou mučednickou literaturu. Výsledkem jejich práce je recenzovaná publikace, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad ve své řadě Raně křesťanská literatura.

Svazek obsahuje překlady vybraných textů věnovaných křesťanům, kteří se dostali do rukou římské moci kvůli své víře, jíž se i za cenu vlastní smrti odmítli vzdát. Tato formulace již naznačuje, že záměrem editorů nebylo veřejnosti představovat postavy „statečných mučedníků“, nebo dokonce glorifikovat jejich slavný, záslužný a spásný úděl v aréně. K tomu dochází při liturgických slavnostech a poučení o tom lze nalézt v náboženských kalendářích, lexikonech světců či starších antologiích. Editoři nebrali v potaz zbožné pocity věřícího a zaujali nezúčastněnou pozici čtenáře. Ve svém pohledu na texty chtěli uchopit jejich literární kvality a osvětlit širokou škálu literárních technik, jež při jejich tvorbě užívali anonymní autoři. Právě tento úhel pohledu je bezpochyby jedním z nejvýraznějších rysů celé antologie.

V důsledku toho byly i zařazené texty zvoleny nikoli s ohledem na svou údajnou historicitu nebo na historicky verifikovatelnou spolehlivost jejich autorů. Editoři chtěli čtenářům představit celou paletu rozličných literárních žánrů a ukázat různé cesty, jimiž byla syrová historie transformována do podoby literární paměti. Z tohoto důvodu narazíme v knize jak na prostá vyprávění napodobující styl původních soudních protokolů (acta martyrum), tak na propracovanější narativní jednotky (passiones, martyria) až po ty nejsložitější rétorické formy přítomné v Pontiově Vita Cypriani.

Druhým výrazným rysem recenzované antologie je přítomnost samostatného úvodu ke každému přeloženému textu. Často má podobu vědeckého článku a shrnuje nejnovější bádání o původním textu, jeho autorství či dochování, uvádí recentní bibliografii k tématu a osvětluje jeho historické a literární pozadí. V neposlední řadě také v poznámkách vysvětluje pojmy či fakta, jež by pro čtenáře – díky kulturní i chronologické distanci mezi moderním světem a světem římského impéria – mohly být nezvyklé či neznámé.

Kromě těchto dílčích úvodů je v knize obsažena i úvodní studie Jiřího Šubrta (Sanguis martyrum, semen Christianorum: Idea mučednictví v rané církvi, str. 15-48). Její první kapitola shromažďuje dostupné údaje o pronásledování rané církve římskými úřady. Druhá kapitola se pokouší objasnit ideu mučednictví, jež je prezentováno jako rys sociálního, politického a intelektuálního prostředí helénismu, společný mnoha náboženským komunitám. Každá taková skupina si ovšem tytéž jevy (radostné přijímání utrpení, potěšení z mučení, užívání sportovní terminologie atd.) přizpůsobila svým potřebám. Šubrt se rovněž dotýká problému dobrovolného mučednictví a zmiňuje se o sporech s heterodoxními skupinami. Je zřejmé, že křesťanské chápání mučednictví bylo úzce spojeno s umučením Krista, a proto lze za jeho stěžejní motiv považovat imitatio Christi. Konečně třetí kapitola podává přehled o rozličných formách mučednické literatury. Četba úvodní studie poskytuje čtenáři skutečné potěšení a už samotná formulační obratnost autora jasně prokazuje jeho erudici.

Za zmínku stojí i nanejvýš vhodně zařazené barevné přílohy, jež přináší mimo jiné reprodukce několika iluminací z Menologia Basileia II. (Biblioteca Apostolica Vaticana, Cod. Vat. Gr. 1613). Slavná vyobrazení mučedníků jsou české veřejnosti představena poprvé.

Antologie obsahuje překlady následujících textů: Umučení svatých Ptolemaia a Lucia; Umučení Polykarpa; Akta Iústína a jeho druhů; Umučení svatých Karpa, Papyla a Agathoníké; Dopis lyonské obce; Akta mučedníků ze Scilli; Umučení Apollónia (Apollóa); Umučení svatých Perpetuy a Felicity; Akta Perpetuina A; Umučení Pionia a jeho druhů; Akta Acaciova; Akta Maximova; Akta Cyprianova; Pontius: Život Cyprianův; Umučení svatých Mariana a Jakuba; Umučení svatých Montana a Lucia; Umučení svatých Fructuosa, Auguria a Eulogia; Akta Maxmiliánova; Umučení Marcela; Umučení svaté Kryšpíny; Umučení Felika. Texty jsou do antologie zařazeny v takovém pořadí, které odpovídá dataci popisovaných událostí, a nikoli často spornému datu, kdy měl text vzniknout. Nezbytný aparát – ediční poznámka, zkratky, kompletní bibliografie a čtyři rejstříky – zabírají posledních padesát stran publikace.

Nyní zbývá učinit několik poznámek k českým překladům. Překladatelé odvedli velmi dobrou práci: jazyk originálu pod češtinou neprosvítá a styl i celkové „ladění“ literární kompozice bylo převedeno adekvátními stylistickými prostředky do současné češtiny. V celé knize jsou ovšem zjevné tři problémy, o nichž se zmíním podrobněji.

Prvním z nich je podoba a skloňování vlastních jmen, jež pro české filology představuje skutečný crux. Pokud je v češtině k dispozici tradiční česká podoba uváděného jména (Crispina – Kryšpína), žádný problém nevzniká. Navzdory tomu však v knize nebylo zohledněno množství jmen, jež takovou tradiční českou podobu mají (např. Cyprián, Dioklecián, Viktor, Marek atd.). Editoři uvádějí, že českých forem užili pouze tam, kde by originální znění působilo „rušivě“ (s. 345). Takové pravidlo však může lehce sklouznout k nekontrolovatelné libovůli a samotný klíč pro výběr té které podoby určitého jména je nejasný. Pokud latinské či řecké jméno žádnou zaužívanou českou podobu nemá (např. Euktémón), editoři ho v nominativu ponechávají v původní podobě, zatímco v ostatních pádech k němu přidávají české koncovky. Takové řešení ve většině případů funguje, ovšem problémy nastávají s latinskými jmény na –cus. Ačkoli střídání mezi c a k je v češtině přirozené (ruka – ruce), přesto nefunguje tak, jak ho využívají editoři (např. Rusticus je v genitivu Rustika, str. 79). Největším překvapením je, že zmíněná pravidla jsou vztažena i na jméno Felix, u nějž se nabízí zcela přirozená flexe Felix, Felixe (vzpomeňme příkladu Felixe Slováčka). V knize je ovšem toto jméno skloňováno jako Felix, Felika (např. 337), čímž jsou zaváděny zcela netušené a nepřirozené tvary. Napadá mě, že tu snad zapůsobila jakási bizarní touha předvést klasické vzdělání, jež zvítězila nad zdravým rozumem. Jinak je ovšem snaha vyhnout se tradičním českým ekvivalentům řecko-římských či raně křesťanských jmen poměrně častá, a to zejména u mladých českých filologů. Takové počínání ovšem není bez rizika. Na druhé straně je třeba uznat, že veškeré snahy o standardizaci zmiňovaného jevu v minulosti neuspěly, a každý je tedy odsouzen na pole experimentu.

Závažnějším nedostatkem je nerozlišování v terminologii církevních úřadů. V době vzniku mučednické literatury byla sice třístupňová církevní hierarchie v některých oblastech ještě stále ve vývoji, ale přinejmenším v hlavních církvích byla již pevně ukotvena role biskupa (episcopus). Proto by i rozlišování mezi biskupem, kněžstvem (presbytery) a jáhny mělo být v překladu jasnější. Autor Vita Cypriani kupříkladu užíval běžný termín presbyter pro kněze, zatímco biskupa označoval celou řadou jiných výrazů, jak je uvedeno na str. 239: antistes, pontifex, episcopus a dokonce i sacerdos. A právě naposled uvedený termín způsobil zmatek. Překládat tento výraz slovem „kněz“ je nešťastné, neboť se díky takovému překladu stírá rozdíl v církevní hierarchii. Píše-li Pontius, že Cyprián „okamžitě dosáhl presbyteria a sacerdotia“, chce tím zdůraznit jeho rychlé povýšení na biskupský stolec, nikoli jen přijetí kněžského svěcení, jak naznačuje český překlad („okamžitě dosáhl hodnosti presbytera a kněze“, str. 242). To samé platí i o formulaci „byl zvolen do kněžského úřadu“, v níž lze rozpoznat parallelismus membrorum v kombinace s chiasmem mezi officium sacerdotii a episcopatus gradum. Na stejnou chybu narážíme na str. 243 ve větě „hledali nejen kněze“, kde je originální paralelismus veden mezi non episcopum tantum a non solummodo sacerdotem. Nejvýraznější příklad takové chyby ovšem najdeme na str. 252, kde se o smrti římského papeže referuje jako „z Říma přišla zpráva o mučednické smrti kněze Sixta“.

Nejasnosti ohledně správného pojmenování církevních úřadů jsou patrné i v dvojakém užívání řecko-latinských a českých forem. Zatímco termín episcopus je důsledně překládán slovem „biskup“, kněží jsou obvykle označováni řeckým termínem presbyter. Zároveň je však užíváno i odpovídající české slovo „kněz“, byť v nesprávném kontextu (jak jsme viděli). Jáhni jsou důsledně označováni slovem „diákon“, zatímco tradičního českého ekvivalentu užito není. Pokud navíc latinský originál postaví do cesty slovo hypodiaconus (str. 230), je užito nevhodného neologismu „pomocný diákon“, což je stejně absurdní, jako bychom ve vojenské terminologii nazývali podporučíka „pomocným poručíkem“. Překlad podobných termínů by pomohla vyjasnit konzultace s liturgikem.

Třetí vadou na kráse je nešťastný pokus o překlad slova catholicus. Je jasné, že nemohlo být užito slova „katolický“, vzhledem k jeho přímočarému spojení s římskou katolickou církví. Standardní český překlad „všeobecný“ se v knize objevuje na několika místech (str. 181, 197, 299 atd.), ale nevýhodou je jeho malá srozumitelnost v současné češtině, když se povědomí o jeho někdejším významu „univerzální“ pomalu vytratilo. Domnívám se, že většina populace by tomuto adjektivu ve spojení s církví nerozuměla. Překladatelé patrně zastávali stejnou domněnku, a proto se snažili najít srozumitelnější řešení. Bohužel užitý termín „většinový“ (str. 181, 188 atd.) je zavádějící. Takové označení postrádá odůvodněnost, neboť bychom zcela jistě našli území, kde „katolíci“ byli v menšině oproti masovému náboženství daného místa (ať už se jednalo o nekřesťanské kulty či heterodoxní křesťanské proudy), a s největší pravděpodobností tomu tak bylo všude. Mým návrhem je proto užít slovo „celosvětový“. Ať už byl tehdejší známý svět jakkoli velký, toto slovo dokonale odráží základní nárok katolíků, totiž že jsou rozšířeni (jak alespoň tvrdili) po celém světě. Takový překlad by zněl zcela přirozeně zejména tam, kde křesťanští mučedníci přímo narážejí na „globální“ rozměr církve. Kupříkladu Pionios před soudem vyznává, že je katolickým knězem (str. 197). Jak hrdě by znělo jeho prohlášení před římským prefektem, pokud bychom užili navrhovaný překlad: „Já jsem zástupcem celosvětové církve, zatímco ty, můj milý prokonzule, jsi guvernérem jen dosti omezeného území“! Podobně kázal Pionios pohanům, že Kristovi učedníci zaplnili doslova celý svět (str. 192). Opět jasná narážka na celosvětové rozšíření církve! Výraz „celosvětový“ by navíc respektoval původní etymologii slova katolický.

Závěrem je třeba opakovaně zdůraznit, že české překlady zařazených antických textů jsou nejen kvalitní, ale i esteticky hodnotné a uspokojí dobrý vkus českých čtenářů – četba recenzované knihy je zkrátka skutečným požitkem. Odborníci jistě ocení pluralitu přístupů k zařazeným textům: převládají aspekty klasicko-filologické, historické, lingvistické a literárně historické, což je jistě vítaným obohacením tradičního pohledu církevních historiků a teologů.
 
 

© Jiří Žůrek

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 180 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.