Alighieri, Dante: Božská komedie

Alighieri, Dante
Božská komedie

kritika překladu překlad

Nový překlad Komedie z pera Vladimíra Mikeše je již čtvrtým kompletním překladem Komedie do českého jazyka. Poprvé ji přeložil Jaroslav Vrchlický (1879-1882), po něm Karel Vrátný (1930) a Otokar František Babler spolu s Janem Zahradníčkem (1952). S trochou velkorysosti a s přihlédnutím k hendikepu čtyřicetileté devastace české kultury komunisty lze říci, že stejně jako u nejvyspělejších národů i u nás si každá generace znovu Danta přeložila a interpretuje.

Dante Alighieri: Božská komedie (La commedia), přel. Vladimír Mikeš, Academia, Praha 2009, 640 stran

Dantova Komedie, řečená Božská, je již od dob svého vzniku oceňována jako nevídané dílo básnického umění, fantazie a intelektu. Snad kromě biblických textů bychom v dějinách světové literatury marně hledali dílo, které je schopno existovat v tolika vrstvách a vzbudit pozornost tak pestrého publika: vždyť již v Dantově století se úryvky z Komedie šířily ústním podáním mezi analfabetickým lidem a dokonce i v minulém, dvacátém století, patřila Komedie společně s modlitbami k textům, z níž prostý a nevzdělaný lid i v těch nejzaostalejších koutech Itálie uměl recitovat desítky veršů zpaměti. U jakéhosi „středního“ publika byl Dante rovněž ctěn a exemplář Komedie v domácí knihovně, jakož i znalost jejích hlavních epizod, vždy patřily k samozřejmým základům vzdělání. V intelektuálních kruzích pak byla Komedie nejen objektem obdivu a uctívání, ale i bojovým nástrojem mezi různými generacemi, poetickými skupinami, filozofickými proudy, akademiemi. Jen holý výčet edicí, komentářů, dantovských časopisů, sborníků, studií vydá na stovky stran.

Velkým intelektuálním dobrodružstvím byla Komedie i pro neitalské publikum. Jak v originálu, tak v latinském překladu nebo v překladech do národních jazyků se rozšířila do celého kulturního světa. Nadšenci z nejrůznějších zemí založili dantovské spolky, překládali sobě pro radost úryvky z Komedie, pořádali osvětové přednášky a čtení, dnes zřizují internetové portály věnované Dantovi.
Česko není v recepci Komedie výjimkou. Žádný jiný italský spisovatel se v českém prostředí nedočkal většího zájmu než Dante. I u nás zvědavost širokého publika, nadšení amatérských zprostředkovatelů a překladatelů i práce literárních vědců utkaly obdivuhodnou historii Dantova čtení, studia a inspirace.

Nový překlad Komedie z pera Vladimíra Mikeše je již čtvrtým kompletním překladem Komedie do českého jazyka. Poprvé ji přeložil Jaroslav Vrchlický (1879-1882), po něm Karel Vrátný (1930) a Otokar František Babler spolu s Janem Zahradníčkem (1952). S trochou velkorysosti a s přihlédnutím k hendikepu čtyřicetileté devastace české kultury komunisty lze říci, že stejně jako u nejvyspělejších národů i u nás si každá generace znovu Danta přeložila a interpretuje, neboť cítí nutnost si s ním udržet co nejbližší kontakt.

Vladimír Mikeš začal na překladu Komedie pracovat již v sedmdesátých letech (v roce 1978 vyšlo Peklo), ideologické tlaky mu však nedovolily, aby pokračoval. V roce 1984 vyšel z Dantova eposu jen komentovaný výbor. Teprve na začátku 21. století zájem o Komedii znovu uzrál a na vyzvání nakladatelství Academia začal Mikeš překládat zbylé zpěvy.

Oproti minulým překladům se ten Mikešův vyznačuje třemi základními rysy: odvahou, expresivitou a moderností. Nahlédneme-li do překladů Vrchlického a Vrátného, zjistíme, že jsou značně zastaralé, takřka k nepoužití. Dnešní studenti a lidé s nevytříbenou jazykovou kulturou by jim rozuměli jen s nejvyšším úsilím. Ale nejen to, domnívám se, že byly jazykově zastaralé již v době svého vzniku. Respekt před klasickým, šest set let starým dílem, a v případě Vrchlického i příliš osobité básnické řemeslo, přiměly překladatele k vykonstruované a archaické mluvě. Zvláště neopodstatněné je to u Vrátného, který, překládaje bez rýmu, obětoval jeden z klíčových rysů díla tomu, aby měl k dispozici širší škálu jazykových řešení. Nevyužil je v básnické obraznosti ani na významové rovině: přestože Vrchlický je krkolomný, nepatřičně Danta zanáší náplavou své parnasistické mluvy, je rutinní při řešení veršových problémů, dáme-li si tu práci pochopit, co chce vlastně říci, je většinou kupodivu významově přesný. Bablerův překlad, systematicky korigovaný Janem Zahradníčkem, pochází, vůči svým předchůdcům, jakoby z jiné epochy – je zcela srozumitelný, harmonický, básnicky bohatý, ale zároveň přístupný širokému publiku.

Mikešův překlad je, měřeno dneškem, skutečně a programově současný. Mikeš si nelibuje v archaismech, poetismech, historismech, dávno zapomenutých spojeních. Jeho jazyk, prověřený desítkami jiných překladů z několika jazyků, je bohatý, pestrý, vynalézavý, ale hlavně moderní. Snad i Mikešova zkušenost s dramatickými texty, výslovností a pragmatikou divadelních replik dává textu živost a jistou údernou hovorovost. Na lexikální úrovni Mikeš používá, registr obecné češtiny, na syntaktické úrovni text „dialogizuje“: hledá kontakt s čtenářem, Dantova dlouhá souvětí, vinoucí se přes řadu veršů, rozmělňuje do kratších celků, někdy štěpí i jeden jediný verš na několik vět či polovětných vazeb, mění a přidává gramatické podměty, vkládá vsuvky a zvolání.

Viz např. tercínu „Io volsi ’l viso, e ’l passo non men tosto, / appresso i savi, che parlavan síe, / che l’andar mi facean di nullo costo.“ (Odvrátil jsem pohled, a neméně rychle i krok, / směrem k učencům, kteří hovořili tak, / že chůze mě nestála žádné úsilí). Čtyři věty a tři podměty Mikeš nahrazuje sedmi větami a pěti gramatickými podměty: „Odvrátím oči, už jdu, čas je drahý, / a slyšet ty dva vzácnost, jdeme dál, / když rozmlouvají, kráčím bez námahy.“ (O 23, 7-9).

Mikeš, přinejmenším v Pekle, vyhrocuje expresivitu originálu. Dante např. píše o Florencii, resp. o jejích ženách: „Non avea catenella, non corona, / non gonne contigiate, non cintura / che fosse a veder più che la persona“ (Neměla [Florencie] řetízek [na rukách svých dam], korunku, / vyšívané sukně, pás, / který by stál za víc než jeho nositel.). Dosavadní překladatelé převzali výše zmíněné rekvizity, Vrátný si ještě přimyslel punčošku, ale Mikeš jadrně překládá: „Žádné ty cetky, to blyštivé smetí / na sukních, všude, k patě od hlavy, / pásy, za nimiž člověk ztratí se ti.“ (R 15, 100-102) Je sice pravda, že překladatel zcela změnil stylistický rejstřík použitého výraziva a že stupeň pejorativního účinku nemá v originále obdoby. Je ale uvěřitelné, že by Dante v daném kontextu pronesl svůj odsudek v „Mikešově stylu“? Naprosto. Zároveň si všimněme vsuvky „všude“, nezvyklého otočení směru v ustáleném spojení „od hlavy k patě“, nového podmětu (člověk), podporujícího hovorovost spolu se závěrečným oslovením čtenáře „ti“.

Na jiných místech Mikeš např. výraz„Ingannò“ (oklamal) nahrazuje „srazil růžky“ (P 18, 91). Spojení „sospirando e con voce di pianto“ (s povzdechem a plačtivým hlasem) překládá „s hlubokým vzdechem, který mu rval plíce“ (P 18, 65). Stručné „vedesse“ (viděl) doplňuje „k smrti zděšený“ (P 26, 38). Podobně větu „E io, che di mirare stava inteso“ (A já, který jsem se bedlivě díval) převádí jako „Zrak vytřeštil jsem, hrozně jsem se lekl“ (P 7, 109).

Některá řešení mohou být i motivovaná potřebou dodržet metrický rozměr, Mikeš ale zvyšuje expresivitu i tam, kde je věcí čistě svobodné volby – např. uprostřed verše používá výrazu „děckám“ namísto sylabicky ekvivalentnímu, významově neutrálnímu „dětem“ (R 27, 127).

V dosavadních překladech z Danta bychom marně hledali tak šťavnaté obrazy, kde se síla slov pojí s komikou a cynismem: „odporný hmyz v prachu žral tu břečku“ (P, 3, 69); Chárónovi „splihly vousy u papuly“ (P, 3, 97); „země deštěm zbobtnává a smrádne“ (P 6, 12); „nadutá tlama“ (P 7, 7); „rej lidí vířil hrůzné hopsasa“ (P 7, 24); „nahlédni dobře do té kruté frašky, / již za pár soust hrajeme s Fortunou“ (P 7, 61-62); „v tváři škraloup vzteku“ (P 7, 111); „Bublavou hymnu chřtánem každý houká“ (P 7, 125); „vilný hnus“ (P 15, 111); „těch bylo habaděj, / kdo se tím hříchem přímo zapatlali“ (P 7, 51), atd.

Mikeš líčí situace s použitím lexika různých stylistických registrů, využívá i veškerých morfologických možností českého jazyka vytvářeje neologismy či přinejmenším velmi řídce používané expresívní výrazy. Např. o když píše o řece, která „do nížin si cestu prodrolí, / zburácí se skal u San Benedetta... tak i zde srázem, snažíc se jej prorýt“ (P 16, 98-103).

Nalezneme dále výrazy, které vnímáme spíše jako charakteristická pro moderní dobu – „bestiálně“ (P 32, 133), „deprimující“ (O 19, 56), cizí slova komicky kontextualizovaná – „pláň tvořila zas lesu smutné plató“ (P 14, 11), gastronomické metafory – „slejška“ (P 17, 57), „patoky“ (P 18, 114) – hovorové výrazy a hovorovou frazeologii nebo žargon, které činí situaci bezprostřednější, např. „už odtud syp“ (P 32, 94), „je v chládku se zločinci“ (P 32, 117), „jakžtakž“ (P 26, 77), atd. Na morfologické úrovni Mikeš používá apokopované slovesné tvary (dostanem, odmít, neposlech, táh, trouf), adoptované v určité míře i předchozími překladateli, i když s milosrdným apostrofem na konci.

Někdy ovšem familiérní výraz snižuje dramatičnost, jako když o hříšnících mučených mrazem hovoří překladatel jako o „zmrzlících“ (P 33, 91). Určitá zlomyslná ironie je ovšem i u Danta. Ten např. oslovuje podvodníka strašlivě bičovaného ďábly „Ma che ti mena a sí pungenti salse?“ (Co tě přivedlo až k tomuto pěkně pálivému výprasku?) Mikeš překládá „Jak jsi se octl v takovéhle bryndě?“ (P 18, 51).

Hovorovost však může i nepříjemně degradovat situaci. Tak např. Vergiliovo dílo („tuo volume“) Mikeš překládá žoviálně jako „veršíky“ (P 1, 84) a o něco dále prohlašuje o největších antických spisovatelích, že se „proslavili veršováním“ (P 4, 88).

Jen sporadicky se objevují slova, se kterými si byť i vzdělaný český čtenář neví rady – „šlář“ (P 26, 26 – závoj) nebo „láje“ (P 7, 37 – skupina, shluk) používaný opakovaně pro svůj rýmový potenciál. Zájemce nalezne tyto výrazy jen v rozsáhlejších slovnících, nejsou ani na internetu, často jediném nástroji poznání mladé generace.

Mikeš dokáže i jednoduchému vyjádření propůjčit větší básnickou sílu. Příchod večera Dante popisuje metonymicky jako dobu, kdy „la mosca cede alla zanzara“ (moucha ustupuje komárovi), což překladatel poeticky rozvíjí: „když hudbu muší / vystřídá večer hudba komáří“ (P 26, 27-28).
Viz také přerod tercíny „Ed ecco, quasi al cominciar de l’erta, / una lonza leggera e presta molto, / che di pel macolato era coverta“ (A hle, skoro tam, kde začíná svah, mrštný a rychlý pardál, / kterého pokrývala skvrnitá kožešina.), v Mikešově podání „A na tom srázu, hned u jeho paty, / hle, vstane pardál, vlní se jak had, / vláčný a mrštný, celý kropenatý“ (P 1, 31-33).
Překladatel přesouvá „hle“ až těsně před pardála, čímž zvyšuje moment překvapení, a namísto sdělení jeho holé přítomnosti používá mnohem hrozivější „vstane“. Koncentrace celého jednoho Dantova verše do dvou slov „celý kropenatý“ pak kompenzuje vsuvkou „vlní se jak had“, korespondující s pohybem zdvihající se šelmy a stínů na jejím kožiše.

Oproti Bablerově-Zahradníčkově uhlazenosti Mikeš preferuje expresivnější řešení i v metrice. Nápadným rozdílem je střídavé použití ženského (dvojslabičného) a mužského (jednoslabičného) rýmu. V prvním případě s jedenáctislabičným veršem, v druhém případě s desetislabičným (toto rozhodnutí Mikeš vysvětluje v rozhovoru). Odpovídá to v podstatě i vzorci italského verše: u hendekasylabu (it. endecasillabo), v abstraktních počtech jedenáctislabičného verše, kterým je psána Komedie, je rozhodující poslední přízvuk na 10. slabice, zatímco skutečný počet slabik může kolísat mezi 10 a 12 slabikami. Jiný než verš o jedenácti slabikách je ovšem v Komedii velmi řídký.

Příchod desetislabičného verše implikujícího použití mužského rýmu vpustil velký průvan do překladatelské tradice Komedie. Zejména v kontrastu s vysokým stupněm eufonie Bablerova-Zahradníčkova rýmu. Mikeš může počítat v převodu z italštiny do češtiny s mnohem tolerantnějším konsenzem, co lze považovat za rým používaje často nejen dostatečný nebo překlenutý, ale též neúplný rým nebo asonanci, namátkou (vše na s. 355 R 2, 88-120): dopadu : pravdu, ně : dvě : dobleskne, dopadla : vybledla, podstaty : já ti.

Mikešovi se daří reprodukovat v českém textu originální aliterace – např. slavná „selva selvaggia“ – „hustý hvozd“ (P 1, 5). Nebo v následujících verších dokonce překonává originál hustotou aliterací „vi/vy“, i když potemněla významová zvukomalebnost: „Tam vyceněný Mínós u vchodu se chystá / vyšetřit viny, hrůza čiší z něho, / svinutím chvostu vyřkne rozsudek“ (P 5, 4-6). V originálu se praví: „Stavvi Minòs orribilmente, e ringhia“, kde neobvyklý tvar „stavvi“ (stál tam) svým rozdělením vedví jakoby zdůrazňoval pevný Mínósův postoj a aliterace „r“ je echem jeho psího vrčení.

Střídání délky verše spolu s vyčerpáním snad všech možných rytmických řešení (jako u Danta) dává textu dynamiku a expresivitu, kterou dosud žádný český překlad Komedie neměl. Mikešovi předchůdci směřovali k vytvoření pravidelného jambického rytmu, který se zdál být kongeniální se vznešeností Dantova umělecky ambiciózního textu, ale který vedl k nepřirozené konstrukci veršů a originálu se spíše odcizil. U Mikeše má jamb naprostou převahu jen v exponované pozici posledního verše každého zpěvu. Neustále se měnící rytmus jeho překladu klade ovšem na čtenáře větší nároky na spolupráci. Ten se nesmí nechat unášet, ale musí aktivně spolupracovat při identifikaci a rozlišení jednotlivých částí výpovědi, sledovat přesahy, nabrousit si uši pro zdrsnělou eufonii tercíny.

Na významové úrovni jedná Mikeš velmi samostatně. Jeho filozofií je posílit významovou autonomii básnického textu. Nežádá po svém čtenáři, aby četl verše se záložkou v poznámkovém aparátu a při každé nejasnosti kontroloval, zda snad tajuplný smysl toho kterého verše není opisem vyjasněn v poznámkách. Mikeš se nebojí použít spojení, metafor, lexika, které je dnešnímu čtenáři blízké, i kdyby to znamenalo oddálit se od Dantova úzu či ho zcela obejít.

Například v naší ukázce (R 15, 119-120) všichni překladatelé doslovně překládají jazykově srozumitelné Dantovy verše: „a pro Francii žena tenkrát žádná / neosiřela ve manželském loži“ (Vrchlický); „aniž byla která ještě / v loži svém pro Francii opuštěna.“ (Vrátný); „aniž která měla / být pro Francii v loži opuštěna.“ (Babler). Ale co má vlastně manželské lože společného s Francií? Dantův současník to asi věděl, ale nám se rozsvítí, až když to Mikeš vynalézavě přeloží-vysvětlí: „a ne to prázdno v loži, prázdný dům, / když manžel běží kupčit do Francie.“

Nebo viz známou epizodu s milostným románem, který uvedl své čtenáře do hříšného vztahu. Dante píše „Galeotto fu ’l libro e chi lo scrisse“ (Galeottem byla kniha a ten, kdo ji napsal) a středověký čtenář, odkojený rytířskými romány, ví, že postava Galeotta a přeneseně její autor byli posli lásky, Mikeš ale překládá pro nás srozumitelněji „Kuplířská kniha, kuplíř, kdo ji psal“ (P 5, 137).

Nalézt ideální polohu překladu u Danta je nemožné. Je to pokladnice všech nevyřešených otázek teorie překladu. Dantův jazyk je často jadrný, hovorový, jindy dokonale harmonický či abstraktní a sahající po latinismech. Dante je zároveň jazykový tvůrce, otec italského jazyka a jeden z otců italského básnictví. Co je u něj realisticky konotované slovo, se často později dostává do repertoáru jazykové manýry, která vpaluje navěky slovu svůj cejch.

Navíc sám Dante píše Komedii na několika rovinách: Peklo je expresivní, násilné, Očistec elegický, smířlivý, Ráj nebesky harmonický. Mikešova expresívní poloha naprosto odpovídá Peklu, dokonce ho dále radikalizuje; počínaje Očistcem, který koresponduje naopak s Bablerovou polohou, se již od originálu oddaluje. Expresivně dokonalému převedení Ráje brání sama podstata českého jazyka, který nedokáže na zvukové úrovni vytvořit ekvivalent italské vokalické průzračnosti, melodičnosti a harmonie.

Srovnáme-li konkrétní verše ve všech dosavadních českých překladech Komedie, zjistíme, že pokud jde o básnickou sílu a věrnost, nelze jednoznačně žádnému překladateli přiřknout palmu vítězství. Jeden verš se nejvíce povede jednomu, jiný verš zase jinému překladateli. Rukopis každého překladatele vysvitne až z celkové koncepce. Ta Mikešova je odvážná, zdařilá ve svém úmyslu, legitimní a zároveň provokující.

Je nejen velkým výdobytkem, že Mikeš tak razantně obohatil dantovskou překladatelskou tradici, ale je téměř neuvěřitelné, že v dnešní době povrchnosti a utilitarismu bez opravdového užitku, v době, kdy u nás už téměř nikdo nepřekládá jakoukoli italskou poezii, natož tu klasickou, ještě vůbec může vzniknout něco tak monumentálního a významného jako nový překlad Dantovy Komedie. Reakce na tuto prvořadou kulturní událost budou nejspíše různé: někdo teprve nyní skrze Mikešův překlad objeví Dantovu jazykovou alchymii a místo Bablerova přátelského poplácání dostane od Danta ránu přímo mezi oči, pro někoho bude nový překlad příliš rozháraný a setrvá u Bablerovy, resp. Zahradníčkovy uhlazenosti. Důležité je, že Dante je opět tady a v novém hávu. Záleží teď na nás, jak s ním naložíme.

V hodnocení tohoto titulu jsme se zaměřili jen na překladatelskou stránku. O obsahu a struktuře Komedie se může zájemce dočíst v dalších příspěvcích na iLiteratuře. Na závěr jen několik formálních informací: jednotlivé zpěvy jsou v Mikešově překladu uvozeny několikařádkovým shrnutím, verše jsou číslovány. V zadní části knihy na s. 539-583 se nacházejí vysvětlivky k textu, za nimi na s. 585-616 Dantův životopis s citacemi pramenů („Doba a život“), na s. 617-618 poznámka k Dantově recepci („Dante v českých zemích“), na s. 619-637 překladatelův doslov nazvaný „Dantova tajemná výzva ženství“. Bibliografie ani vydání originálu, z něhož byl překlad pořízen, nejsou uvedeny.

Pozn.: ve výše uvedených citacích překladu P = Peklo, O = Očistec, R = Ráj

Bibliografie

K Mikešově překladu Pekla (1978) v souvislosti s minulými překlady napsala velmi fundované translatologické kritiky Alena Wildová Tosi:
- Le traduzioni ceche della Divina commedia, in Dante i slavenski svijet / Dante e il mondo slavo, Zagreb 1984, s. 727-735.
- Dante nostro contemporaneo: a proposito della traduzione dell’Inferno di Vladimír Mikeš, in J. Křesálková (ed.), Mondo slavo e cultura italiana, Veltro, Roma 1983, s. 342-360.
- Le traduzioni di Dante in Cechoslovacchia, in E. Esposito (ed.), L’opera di Dante nel mondo, Longo, Ravenna, 1992, s. 125-136.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložil: Jan Frei, 22.09.2016 00:01
Alighieri, Dante: Božská komedie
O Bablerovi/Zahradníčkovi píše nověji Petr Osolsobě ve své knize Umění a ctnost, str. 275nn. Jinak i já děkuji za veledůkladný rozbor!
Vložil: Pavel Mareš, 21.01.2010 01:30
Alighieri, Dante: Božská komedie
S vděčností za podrobnou analýzu nového překladu si jen dovolím okomentovat několikeré konstatování ohledně předchozího překladu. "Bablerův, resp. Zahradníčkův" překlad je předmětem poměrně delikátní diskuse. Má o tom celou studii Bedřích Fučík. Jan Zahradníček stihl "předělat" (jinak se to nazvat nedá)... před svým uvězněním jen menší kus Danteho díla. Před asi třemi lety byla na Strahově v PNP výstava textů a dokumentů ze Zahradníčkovy pozůstalosti, z archivů - a byla tam také vidět jeho práce na Bablerově překladu. Z dosti neurčitého, nevýrazného textu učinil Zahradníček ostrý, zřetelný, nebál bych se říci i správně expresivní text. Uměle uhlazený byl Babler, Zahradníček nikoli. Přirozeně neposloužím příklady, ale navedu: Fučík a PNP Strahov.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.