Dantovo dílo v českém prostředí

studie literární věda

Povědomí o existenci Danta Alighieriho vzniklo v českých zemích poměrně brzy, nedlouho po Dantově úmrtí, zásluhou otevřenosti tehdejší lucemburské éry vůči vlivům evropské kultury.

 

Dantovo dílo v českém prostředí

Povědomí o existenci Danta Alighieriho vzniklo v českých zemích poměrně brzy, nedlouho po Dantově úmrtí, zásluhou otevřenosti tehdejší lucemburské éry vůči vlivům evropské kultury. Předpokládá se, že bližší zprávy přinesl do Prahy římský revolucionář a vzdělanec Cola di Rienzo, když v roce 1350 přišel za Karlem IV., aby ho získal pro své plány na reformu vlády v Římě. Karel ho nechal internovat a Cola zůstal v domácím vězení v Praze a Roudnici více než rok. Za tu dobu, jak se zdá pravděpodobné z filologických rekonstrukcí, napsal komentář k Dantovu politickému spisu De monarchia (O jediné vládě). Samotný spis zřejmě Cola přinesl s sebou do Prahy jako argument pro svou diskusi s Karlem a je možné, že několik rukopisných exemplářů, které vznikly v českém prostředí, mohlo z Colovy předlohy vycházet.

Ještě ve 14. století italský literát Giovanni Conversini z Ravenny udává, že jistý olomoucký biskup Jan, ač italsky neuměl, nazpaměť recitoval pasáže z Komedie v originálu, někdo též udává v německém překladu. Mohlo jít o Jana ze Středy nebo jeho následovníka Jana Očka z Vlašimi. Je ovšem otázkou, nakolik je Conversiniho zpráva věrohodná. Navíc citát z Conversina přebírají autoři textů o Dantovi v Čechách z druhé ruky, v různém znění, aniž by uváděli přímo pramen, takže ani vlastně nevíme, co přesně Conversini napsal. Faktem ale zůstává, že v knihovně Jana ze Středy, odkázané augustiniánskému klášteru v Litomyšli (soupis z roku 1358), se nacházejí tituly Liber Dantis a Glosa eiusdem Dantis, tedy „Dantova kniha“ a „Komentář ke knize téhož Danta“ či „Komentář téhož Danta“ k jinému textu. Co se pod těmito málo konkrétními názvy skrývalo, je předmětem spekulací. Samotné kodexy se nedochovaly.

V následujících staletích se znalost Danta u nás nijak nerozvinula. Zcela ojediněle se jeho jméno objevuje tehdy, když jsou vyjmenováváni nejvýznamnější cizí spisovatelé. Viktorin Kornel ze Všehrd (1501) a Bohuslav Hadějovský (1547), propagátoři českého jazyka, citují Danta jako velkého spisovatele, který napsal své dílo národním jazykem, i když tak mohl učinit latinsky. Nezdá se však, že by některé Dantovo dílo někdo znal nebo o něm měl podrobné informace. Je možné, že se s jeho dílem mohli seznámit čeští studenti, kteří po úpadku pražské univerzity chodili ve velkém počtu studovat na italské univerzity. Materiální doklady však nemáme.

Znovu se Dantovy stopy objevují až v 19. století v klimatu českého národního obrození.

Jan Kollár vytvořil v definitivní verzi své Slávy dcery slovanskou analogii k Dantovu peklu a ráji, v níž jsou trestáni či odměňováni ti, kdo se provinili vůči českému národu či se o něj zasloužili. Také motiv autora-vypravěče, procházejícího zásvětními říšemi, a motiv milované Míny jako nebeské vůdkyně pocházejí od Danta. Jinak je třeba připomenout, a vzhledem k opravdu dominantní dantovské inspiraci ve Slávy dceři, že Kollár, jako ostatně naprostá většina českých obrozeneckých vzdělanců, znal z cizích jazyků pouze němčinu, měl o Dantovi ponětí jen z německých překladů a z nich si o něm neučinil valné mínění.

V průběhu 19. století se však Dante vrací vícekrát, tím, jak se česká společnost přes německé záclony rozhlíží po evropské kultuře. Nalezneme několik stop dantovské inspirace. Jan Pravoslav Koubek píše heroikomický epos Básníkova cesta do pekel (1852), Jan Neruda skládá v roce 1869 tragédii Francesca da Rimini, v níž se setkává inspirace jak Dantem, tak Silviem Pellicem, autorem stejnojmenné tragédie podle Dantovy látky. Pellico se stal ještě jednou Dantovým prostředníkem. Opat Vincenc Žák, zpovědník a přítel italských karbonářů uvězněných na Špilberku, překládá 3. zpěv Pekla, polyglot František Doucha pořizuje překlad vybraných zpěvů z Komedie (Květný výbor z Božské komedie, 1854).

Nejvýznamnějším momentem v dějinách české dantologie je vášeň, kterou k Dantovu dílu zaplál náš nejplodnější básník a překladatel Jaroslav Vrchlický. Pořídil první český kompletní překlad Komedie (vydaný postupně v letech 1879-1882) a později rovněž přeložil Dantovy dochované lyrické básně, eklogy a další jeho zásadní dílo, Nový život. I v samotném svém básnickém díle se nechal Vrchlický Dantem často inspirovat.

Vrchlického překlad vzbudil v českém prostředí značnou pozornost, zaujal široké publikum a rozňal polemické debaty o metodách Vrchlického překladatelské práce i o způsobu interpretace Komedie. Vrchlický následně svůj překlad částečně upravil a vydal v letech 1890-1892, pak znovu opravený v letech 1897-1902, k poslednímu vydání došlo již po jeho smrti v letech 1928-1930. S činností překladatelskou Vrchlický spojil i tu popularizační. Je autorem četných drobných dantologických článků, hesla v Ottově encyklopedii, přednášel opakovaně o Dantovi studentům Karlovy univerzity i veřejnosti v Praze i dalších městech. Lásku k Dantovi Vrchlický přenesl i na básníky a intelektuály svého okruhu, např. Julius Zeyer napsal povídku Pia dei Tolomei (1889), vycházející z Dantovy látky.

Proti Vrchlickému vystoupili zejména představitelé moravských katolických kruhů, mezi nimiž v té době již existoval kult Danta jako především katolického, věroučného básníka a Vrchlického estetizující, parnasistický přístup, lhostejný k tomuto aspektu Dantova díla, se jim nezamlouval.

Vstřícnou pozici vůči Vrchlickému naopak zaujímal kněz Jan Blokša (působící na Sovinci, v Rudě na Moravě a v Olomouci), který s Vrchlickým čile korespondoval, připravil podrobné komentáře k jednotlivým zpěvům Komedie a vydal též odbornou monografii o Dantově životě a díle.

Tak jako je Vrchlický nejplodnější Dantův překladatel a popularizátor, je Blokša u nás největším dantistou-teoretikem. Jak Vrchlického překlady, tak Blokšovy výklady jsou však dnes zcela zastaralé. Ve Vrchlického případě jazykem, v Blokšově jeho deformujícími katolickými pozicemi, kompilátorstvím postrádajícím nějaký svébytný vědecký přístup, reprodukováním množství nepodložených, modernějšími výzkumy vyvrácených informací a hypotéz.

Ve středu pozornosti se Dante ocitl v roce 1921, kdy svět slavil 600. výročí jeho úmrtí. Alespoň krátce se k při této příležitosti k Dantovi vyjádřily přední osobnosti naší umělecké i politické scény, v tisku se objevila řada článků, zpráv o oslavách v Itálii, různí Dantovi obdivovatelé se pokusili o nové překlady, které však nebyly vydány nebo jejich torza vyšla jen časopisecky. František Pacák připravil útlou monografii Dante Alighieri, život a dílo. Pomníkem moravských katolických dantistů sdružených kolem Karla Dostála Lutinova byl ojedinělý dantovský sborník Dante a Češi. K 600. výročí úmrtí největšího křesťanského pěvce. Významné reminiscence Dante zanechal i v českém výtvarném umění, za všechny jmenujme alespoň rytiny Vlastimila Kybala či dřevořezy Ferdiše Dušy.

V době výročí měl již Karel Vrátný z velké části připravený svůj nerýmovaný překlad Komedie, kterým zamýšlel nahradit zastarávající Vrchlického překlad, obětovat básnické kvality a naopak zpřesnit významovou stránku. Překlad však vyšel až v letech 1929-1930.

Během 30. let přišla pomoc přímo z Itálie: italští slavisté Arturo Cronia a Ettore Lo Gatto vedli cykly dantovských přednášek na Italské kulturním institutu v Praze, byla přeložena monografie Giovanniho Papiniho Dante vivo (Živý Dante, 1936).

Znovu, s novou intenzitou, se Dante ohlásil v temných letech 2. sv. války. Olomoucký polyglot Otokar František Babler po mnoha letech práce dokončil v roce 1942 překlad Komedie, který však nevydal. V překladu významného klasického filologa Bohumila Ryby naopak vyšel v roce 1942 Dantův politický spis De monarchia (O jediné vládě) s kuriózní předmluvou Josefa Klimenta, která prezentovala Danta jako vizionáře teoretizujícího světovládné a blahodárné panství německé říše. V roce 1944 publikoval Pavel Eisner pod pseudonymem Emil Janovský překlad Nového života. Překladatelka Nina Svobodová napsala životopisný román Poutník čtyř světů (1940) a Pavel Tkadlec sakrální drama Dantova Božské komedie, dramatické mysterium v 10 scénách (1941).

V mezidobí mezi dvěma smrtonosnými režimy stihl Babler publikovat v roce 1948 v bibliofilském vydání Peklo. Básník Jan Zahradníček poté pečlivě studuje celý překlad, navrhuje Bablerovi změny téměř v každém verši a povyšuje Bablerův byť solidní překlad na skutečné básnické dílo. Většinu změn Babler do textu zapracuje, Zahradníčkova mravenčí práce se však slávy nedočká. Jakožto katolický básník je zatčen, uvězněn, násilím přinucen ke smyšlené výpovědi a odsouzen ve vykonstruovaném procesu. Babler jeho jméno spoluautora překladu nejdříve nesmí uvádět z politických důvodů a po Zahradníčkově předčasné smrti, v době, když již není nutné spolupráci skrývat, jeho přínos bagatelizuje a přivlastňuje si všechny zásluhy o překlad.

Bablerův-Zahradníčkův překlad vychází roku 1952 a je znovu vydán, s drobnými úpravami v letech 1958, 1965 a 1989. Mezitím se v antologiích Italská renesanční lyrika (1954) a Navštívení krásy (1964) se objevují ukázky z Dantovy lyriky a Nového života.

Krátkodobý impuls přišel v roce 1965, u příležitosti 700. výročí Dantova narození. Obsahově, překladově i typograficky vynikající antologii s titulem Nový život připravil Jan Vladislav. Nachází se v ní výbor z Dantovy lyriky, všechny básně a některé prozaické texty z Vita nuova, doprovázené rovněž úryvky z Convivia, z Bablerova překladu Komedie a mnoha texty, které o Dantovi referují – úryvky z kronik, ze starých komentářů, z kritiky. Ve stejném roce vychází ještě útlá monografie Jaroslava Pokorného Dante, krátký úvod k Dantově době a dílu s antologií jeho textů.

V roce 1978 vychází překlad Pekla od Vladimíra Mikeše, zbylé dvě kantiky však nejsou režimu vítány. Na dlouhou dobu se tímto počinem na dlouho dantovská literatura zastavuje. Mikešův překlad Pekla je ještě znovu vydán v letech 1995, 1996, 2007, brněnské Divadlo na provázku v roce 1986 připravilo později legendární inscenaci Božská komedie (režie Eva Tálská), úspěšně prezentovanou i na zahraničních zájezdech.

Pro Dantovu popularizaci je významné české vydání knihy Indra Montanelliho Dante e il suo secolo (Dante a jeho doba) v roce 1981. K dalším významným momentům však dochází až v novém tisíciletí. V roce 2003 připravil Richard Psík výborně filologicky zpracované vydání Dantova jazykovědného a literárněvědného spisu De vulgari eloquentia (O rodném jazyce) a v roce 2009 je publikován Mikešův překlad celé Komedie.

Na vysoce odborné a vědecké úrovni je v dějinách českého dantismu připomenout zejména přínos Josefa Bukáčka, který svou studií „Dante a Čechy“, která byla publikována v roce 1949 v „Listech filologických“, položil základní kámen pro studium Dantovy recepce v českém prostředí. Následně publikoval studie o Dantovi a Vrchlickém a o Dantovi a Březinovi. Ke studiu Dantovy recepce přispěl i italský slavista Arturo Cronia svou monografií La fortuna di Dante nelle letterature céca e slovacca. Dále je třeba zmínit několik příspěvků italské bohemistky Aleny Wildové Tosi o českých překladech Komedie. Příležitostně se Dantem u nás v nedávné době zabývali i Jiří Pelán, Petr Osolsobě, Jiří Špička a další.

Přestože je Dante v dějinách moderní české kultury nejstudovanějších a nejpřekládanějším italským autorem, mnoho vědecké i popularizační práce ještě zbývá udělat. Pro druhou polovinu 20. století scházejí kapilární výzkumy o dantovských inspiracích u českých básníků, spisovatelů a umělců. Na překlad a vydání stále čeká důležitý Dantův spis Convivio, moderně přeložen a komentován by měl být Nový život (nebo dokončen překlad s použitím dosavadních překladů Jana Vladislava), by bylo záhodno připravit Dantovy listy v moderní komentované edici a nakonec (a především) podrobný rozbor a komentář Komedie. Je rovněž zapotřebí v dosavadních českých doslovech a popularizačních pracích revidovat řadu nepravděpodobných hypotéz a oddělit hypotézy od doložitelných skutečností a seznámit se s moderní dantovskou kritikou světové úrovně. Dantův životopis, to jsou samá bílá místa, která vždy provokovala k tomu, aby byla vyplněna legendami nebo doslovným chápáním Dantových autostylizací.

Základní bibliografie:
Cronia, A.: La fortuna di Dante nelle letterature céca e slovacca, Marsilio, Venezia 1964.
Bukáček, J.: „Dante a češi. Studie bibliografická a literární“, Listy filologické, LXVII, 1940, s. 457-510.

 

© Jiří Špička

Diskuse

Vložil: Tomáš Matras, 25.03.2010 09:20
Dantovo dílo v českém prostředí
Dovolil bych si jen drobně doplnit doc. Špičku ohledně Božské komedie v překladu Vladimíra Mikeše v 80. letech 20. stol. V Československém spisovateli v roce 1984 vyšla jako 5131. publikace Božská komedie v Mikešově překladu. Jedná se pouze o komentovaný výběr zpěvů ze všech tří oddílů Dantova díla.... Tato publikace je podle mě důkazem, že Vladimír Mikeš již v této době pracoval na překladu celé Dantovy Komedie.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 4896x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce