Tóth, Krisztina: Čárový kód

Tóth, Krisztina
Čárový kód

recenze beletrie zahraniční

Audiokniha vznikla podle knihy Krisztiny Tóth Vonalkód (Čárový kód) vydané v roce 2006 v budapešťském nakladatelství Magvető a obsahuje výběr tří povídek, v jejichž podtitulu se vždy vyskytuje výraz čára nebo linie.

 

Krisztina Tóth: Čárový kód, nahrávka vznikla podle knihy Krisztiny Tóth Vonalkód (Čárový kód) vydané v roce 2006 v budapešťském nakladatelství Magvető, z maďarského originálu přeložil Jiří Zeman, nahrálo vydavatelství Tympanum s laskavou podporou Mezinárodního visegrádského fondu v roce 2009

Audioknihy. Tak se nazývá nová, zatím jen nenápadně se otevírající kapitola čtenářství, kterou nám spolu s dalším technickým pokrokem přináší 21. století. Po éře rozhlasových her tak přichází nový pokus zprostředkovat taje literárního textu veřejnosti, která možná příležitostně – při jízdě autem či při vaření –, možná s jasnou preferencí volí formu podání, která namísto zraku a listování papírem prochází do lidského vědomí skrze sluch. Vydavatelství Tympanum už jich zájemcům naservírovalo celé desítky a pravděpodobně by tak nečinilo, kdyby po podobných produktech nebyla v české společnosti patřičná poptávka. Snad je tedy dobře, že se touto formou mohla českým posluchačům představit i vynikající maďarská spisovatelka Krisztina Tóth.

Po názvem Vonalkód (Čárový kód) se v původní knižní podobě skrývá soubor patnácti povídek zasazených povětšinou do času autorčina dětství a dospívání v socialistickém Maďarsku. Doplňuje je několik příběhů, které nám pozorným spisovatelčiným zrakem předkládající banální i tíživé problémy dospělého života. Všechny povídky spojuje obrovská autentičnost přímých řečí i vnitřních monologů postav, stejně jako velmi trefné zachycení dobové skutečnosti, které k nám promlouvá v nedbalých liniích autorčiných popisů nebo prostřednictvím někdy až filozofických (či v mnohých případech spíše dětsky či pubertálně mudrlantských) úvah vypravěče.

Do českého audioknižního výběru se v překladu Jiřího Zemana dostaly tři nezkrácené povídky. Jejich společným jmenovatelem jsou právě trefně vypíchnuté detaily života za minulého režimu, které na tváři českého pamětníka navodí stejně potutelný úsměv plný vzpomínek jako na tváři jeho maďarského vrstevníka. Příběhy však coby zábavná a přitom autentická exkurze do světa nedávno minulého (a zároveň v nás stále přežívajícího) poslouží i všem později narozeným posluchačům.

Červenou nití celého souboru je stejně jako u knihy (kde tato skutečnost vzhledem k většímu množství příběhů podstatně lépe vynikne) slovo čára či linie (maďarsky „vonal“). V povídce Vlažné mléko (která svým hlavním motivem, čárovým kódem, propůjčila název i celé nahrávce/knize) se nejprve setkáváme se skutečným čárovým kódem, symbolem nedosažitelného a obdivovaného Západu, „důkazem existence pozemského ráje“, abychom následně čárový kód objevili v tajném písmu pubertální školačky, která jím do učebnice historie vypisuje nejniternější touhy svého gymnaziálního života. I obraz vlažného mléka příběh předkládá hned dvakrát: po zcela konkrétní formě k nám – v abstraktnějším provedení – zavítá v samotném závěru, zabudován do umně vykonstruované pointy.

Nutno říct, že autorka i překladatel si vskutku brilantně poradili se zachycením slovníku a myšlenkových postupů dospívající dívky; jedním z důkazů je i záznam hádky matky s dcerou, který každému posluchači velmi živě připomene vlastní pubertu. Celý příběh má však i mnohem hlubší rovinu: autorce se podařilo dokonale vystihnout hloubku křivd, které si dospívající děvče odnáší z nešťastně rozehraných situací, a dohlédnout přitom do nejniternějších zákoutí hrdinčiny duše.

„Tak tohle je ta přítomnost,“ uvědomuje si v povídce Penál přemýšlivá čtvrťačka, kterou vzápětí slyšíme, jak o sobě uvažuje jako o „těle patřícím ke jménu“ – až se čtenář-posluchač zarazí, zda je takového pojetí sebe sama desetileté děvče vůbec schopno. Stejně, jako je tomu v mnoha dalších dílech současné maďarské literatury, která mají dětského hrdinu (např. Rakovszké Stín hada, Dragománův Bílý král či Garacziho Jako bych žil), i Krisztina Tóth si čtenářovu pozornost získává důmyslnou symbiózou dětského pohledu na svět a dospěláckým hodnocením skutečnosti. V příběhu je zaznamenána celá plejáda specifik školního života: od závidění kamarádům, kteří mají lepší (rozuměj západní) vybavení, přes nemožnost vymanit se z područí dospělých zneužívajících svého postavení až po snahu pomoci si malou nepravdou z trapné a jinak bezvýchodné situace.

Slepá mapa, poslední povídka výběru, dotahuje k dokonalosti zejména dvě z již zmíněných charakteristik: opakování motivů a zachycení perfektně odposlouchaných vět ze života. Trojice „Jak myslíš, (ale)...“, „K tomu ti nemám co říct“ a „Vzpamatuj se“ nás tentokrát provází vyprávěním vysokoškolačky, jejíž čára života, na levé ruce přerušená 2,5 centimetru nad zápěstím, již v začátku příběhu nevěští zrovna happyend. I tentokrát se setkáváme s hlasem a tělem, které jako by k sobě nepatřily, s trefným zachycením charakteristických momentů zvoleného životního období nebo s cynickým vnitřním hlasem suše komentujícím jednotlivé výjevy. V kombinaci s tu netečným, tu škodolibým či naivním přednesem Táni Medvecké tak vzniklo dílo, po kterém se nemusí bát sáhnout ani náročnější čtenář-posluchač.

 

© Kateřina Anna Šrubařová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 144 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

62%čtenáři

zhlédnuto 3390x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce