Kehlmann, Daniel: Sláva

Kehlmann, Daniel
Sláva

ukázka beletrie zahraniční

„Román bez hlavní postavy! Chápeš to? Kompozice, spojovací prvky, oblouk, ale žádný protagonista, žádný hrdina procházející dějem.“
„Zajímavé,“ konstatovala Elisabeth unaveně.

Daniel Kehlmann: Sláva, Praha, Mladá fronta 2009, překlad Tomáš Dimter, redakce Jitka Kolářová, 152 stran.

„Román bez hlavní postavy! Chápeš to? Kompozice, spojovací prvky, oblouk, ale žádný protagonista, žádný hrdina procházející dějem.“
„Zajímavé,“ konstatovala Elisabeth unaveně.
Podíval se na hodinky. „Jak to, že už zase máme zpoždění? Včera to bylo úplně stejné, co to vyvádějí, proč se to děje pořád znovu?“
„Prostě se to stává.“
„Všimla sis, že ten chlap naproti vypadá jako nějaký dvounohý pes! Ale kde se ty zpoždění berou, proč nejde ani jednou, aspoň jako pokus, prostě jen tak, proč nejde ani jednou odletět včas?“
Vzdychla. V odletové hale bylo přes dvě stě lidí. Mnozí pospávali, několik jich četlo nekvalitně vytištěné noviny. Ze zdi se zubil portrét jakéhosi vousatého politika pod pestrobarevnou vlajkou. Ve stánku byly vystavené časopisy, detektivky, knížky Miguela Aurista Blanca o pomoci v životě a cigarety.
„Myslíš si, že jsou tyhle stroje bezpečné? Chci říct, že to jsou starý letadla, co jim prodali z Evropy. U nás by už nemohly do vzduchu, to přece není žádný tajemství, že ne?“
„Ne.“
„Prosím?“
„Že to není žádné tajemství.“
Leo si mnul čelo. Odkašlal si, otevřel a zavřel pusu, důkladně se vysmrkal. Potom se na ni podíval vodnatýma očima. „To měl být vtip?“
Neodpověděla.
„Tohle mi snad měli říct před tím, vůbec mě sem neměli zvát, chci říct, neexistujou na to nějaký pravidla? Nemůžou mě přece zvát, když to není bezpečný! Všimla sis tý ženský tam naproti, něco právě píše. Proč? Co píše? Ale řekni, žes jenom vtipkovala, tyhle letadla nejsou ve skutečnosti nebezpečný, že ne?“
„Ne, ne,“ řekla. „Neboj.“
„To říkáš, jen abys mě uklidnila!“
Zavřela oči.
„Já to věděl. Vždyť to sám vidím. Jen se podívej támhle! Kdyby tohle byl příběh, patřili bychom k tý skupině a před odletem by na nás zapomněli. Kdo ví, co by z toho mohlo být!“
„Co by z toho mělo být? Letěli bychom dalším letadlem.“
„Pokud nějaký další letadlo existuje!“
Elisabeth mlčela. Ráda by si zdřímla, bylo ještě brzy, ale věděla, že by jí to stejně povolil až po přistání. Po celou dobu letu mu bude muset vysvětlovat, že létání je zcela bezpečné a žádné zřícení nehrozí. Potom se musí postarat o zavazadla a i v hotelu to bude ona, kdo musí promluvit s recepčními a zajistit, aby pokojový servis přinesl něco, co by i Leo se svými dětinskými stravovacími návyky uznal za poživatelné. A v podvečer musí zařídit, aby byl Leo připraven, až ho přijedou vyzvednout kvůli jeho přednášce.
„Mám pocit, že už to začíná!“ vykřikl.
Vpředu u východu z haly se postavila mladá žena k jednomu z pultů. Pár lidí se zvedlo, chopilo se zavazadel a pomalu se šouralo směrem k ní.
„To ještě chvíli potrvá,“ řekla Elisabeth.
„Uletí nám letadlo!“
„Vždyť právě začali. Potrvá to ještě nejmíň půl hodiny.“
„Odletí bez nás!“
„Proč by prosím tě měli…“
Jenže to už nevydržel a postavil se do fronty. Založila si ruce na prsou a pozorovala, jak se jeho štíhlá postava pomalu šinula kupředu. Nakonec se dostal na řadu, vytáhl palubní lístek a zmizel v tunelu k letadlu. Čekala. Uběhlo patnáct, dvacet, třicet minut a pořád ještě odbavovali jiné cestující. Když už u pultu nikdo nestál, zvedla se a o několik vteřin později byla v letadle. Sunula se chodbičkou uprostřed a usadila se vedle Lea.
„To mi nemůžeš dělat! Myslel jsem, že už nepoletíš. Už jsem přemýšlel, jak přerušit start, jenže tady mi nikdo nerozumí, nemůžu nikomu nic vysvětlit.“
Omluvila se.
„Ale vážně, všechno je to už tak dost náročný, než abych se ještě musel… Viděla jsi tam vepředu ty dvě děti, jsou nějaký divný. Zvlášť ta malá holka. Zelený oči! A letí úplně samy, bez rodičů.“
„Obdivuhodné,“ podotkla.
Dlouze se na ni zadíval. „Chovám se strašně,“ řekl potom.
„Že jo?“
„Nojo.“
„Jsem nesnesitelný!“
Zavrtěla hlavou.
„Chápu, že se ti chce domů. Samozřejmě že bych taky hned letěl. Bez tebe bych to nevydržel. Stejně to celé byla od samého začátku chyba, neměl jsem s tím nikdy souhlasit, to je tak hloupý. Poletíme domů? Hned teď?“
„Prosím. Už jen čtvrt hodiny. Uklidni se, prosím.“
Zmlkl. A skutečně se mu podařilo usebrat se a následujících deset minut, zatímco letadlo rolovalo, odpoutávalo se od země a zamířilo k nebi, neříct ani slovo.
Seznámili se před šesti týdny na jednom mimořádně nudném večírku, a až po chvíli, co s ním Elisabeth mluvila, jí došlo, že ten zvláštní, ale duchaplný muž, který si ustavičně mnul prsty a pohled mu stále utíkal ke stropu, nebyl nikdo jiný než Leo Richter, autor komplikovaných krátkých příběhů plných zrcadlení a nečekaných úhybných manévrů poněkud sterilní vytříbenosti. Teprve před nedávnem si přečetla jeho povídky o lékařce Laře Gaspardové a pochopitelně znala jeho nejznámější příběh o staré ženě a její cestě do švýcarského centra asistované sebevraždy. Následující den se zase viděli, večer nato už s ním šla do jeho bytu skrovně vybaveného nábytkem a k jejímu překvapení projevoval Leo v posteli takovou jistotu, na niž nebyla připravená. Zaryla mu nehty do zad, slastí přivřela oči a zahryzla se mu do ramena, a když po několika vysilujících hodinách jela časným ránem domů, věděla, že by ho chtěla vidět znovu a že pro něho možná bude v jejím životě místo.
V příštích dnech ho poznala ze všech stran: jeho návaly strachu a péče, nadšení, které ho někdy zničehonic zaplavovalo, i fáze soustředění, ve kterých vypadal, že se ztrácí sám v sobě, a když ho oslovila, obrátil se na ni pohledem, jako by nedokázal pochopit, jak se dostala do jeho blízkosti.

Jeho zase fascinovalo její povolání. V rámci programu Lékaři bez hranic prý doopravdy skákala padákem, opravdickým padákem? A dokonce ve válečné zóně?
Tady pokaždé změnila téma. Věděla, že zvídavost patřila k jeho osobě i povolání, ale o některých věcech nechtěla mluvit. Pro toho, kdo to sám nezažil, to muselo znít jako fráze, tak otřepaně; slova nedokážou popsat, jaké to skutečně bylo. Jaký je to pocit, když člověk musí sám a s nedostatečně hlubokou anestézií amputovat nějakému muži nohy a ztratit ho potom jen několik metrů od čekajícího vrtulníku, ke kterému ho vláčeli polem, jež se mihotalo v nesnesitelném vedru, takže najednou bylo všechno zbytečné, a při zpátečním letu si všimla, že se jí z paměti vytratily kusy posledních dnů, že se objevovala bílá místa, jako by člověk procházel prožitky tak drsně a cize, že nepatřily cele ke skutečnosti a vzpíraly se vzpomínce. Jak by to měla popsat? Kdo nic nezažil, řekl jí před lety jeden starý doktor, ten rád vypráví, pokud toho ale člověk prožil hodně, najednou nemá, co by vykládal. Věděla ale, že se Leo ledacos dovtípil. Měla stejné povolání jako jeho hrdinka Lara Gaspardová, byla ve stejném věku jako ona, a pokud si matně vzpomínala na sporé popisy jejího zevnějšku, byla jí dokonce podobná. Určitě i kvůli tomu mu připadala zajímavá. Opakovaně si všímala, jak ji sleduje téměř vědeckým pohledem a při tom se mu pohybují rty, jako by si dělal vnitřní poznámky. O několik týdnů dříve proslovil na akademii v Mohuči přednášku o tom, že kultura sice zemře, že ale není čeho litovat a že se lidstvu bude dařit lépe bez balastu vědění a tradice. Toto je prý věk obrazů, rytmického hluku a mystického soumraku ve věčném Teď – náboženský ideál, skutečnost zrozená mocí techniky. Nikdo opravdu nevěděl, jestli to myslel vážně nebo ironicky, jestli byl nihilista nebo konzervativec, ale právě proto byl text otištěn, objevily se všelijaké reakce, a německé kulturní instituty na celém světě jej zvaly na přednášku. Z rozmaru souhlasil s okružní cestou po Střední Americe, a když se zeptal Elisabeth, jestli by chtěla jet s ním, ke svému překvapení o tom ani nemusela přemýšlet.

Překlad © Tomáš Dimter
Text je ukázkou z knihy Sláva
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 2572x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce