Kehlmann, Daniel: Sláva

Kehlmann, Daniel
Sláva

studie beletrie zahraniční

V roce 2005 vydal třicetiletý Daniel Kehlmann (*1975) román, který se zapsal do moderních dějin německé literatury jako jeden z nejúspěšnějších titulů posledních padesáti let.

Entropie a sláva
Daniel Kehlmann: Sláva, Praha, Mladá fronta 2009, překlad Tomáš Dimter, redakce Jitka Kolářová, 152 stran.

„Nikdy to nebylo a nebude jinak. Buďte ubezpečen, že pokud jste napsal román nebo komedii, budete muset věčně psát román, komedii. Nic jiného se od vás neočekává.
Schillerův dopis Goethovi 23. listopadu 1795.

V roce 2005 vydal třicetiletý Daniel Kehlmann (*1975) román, který se zapsal do moderních dějin německé literatury jako jeden z nejúspěšnějších titulů posledních padesáti let. Autorova šestá kniha a čtvrtý román Vyměřování světa o dvou polozapomenutých postavách německé historie, o polyhistorovi Alexandru von Humboldtovi a matematikovi Carlu Friedrichu Gaussovi, se totiž okamžitě po vydání vyhoupla a po pětatřicet týdnů udržela na špici prodejnosti, jindy zdrženlivá kritika nešetřila chválou a zahraniční nakladatelství – oslovena příběhem o stárnutí, podstatě němectví a výmarské klasice nahlížené prizmatem magického realismu – se přetahovala o možnost knihu vydat v překladu. Vyměřování světa zatím vyšlo ve dvaačtyřiceti zemích v celkovém nákladu přes jeden a půl milionu výtisků a Daniel Kehlmann se tak stal jedním z nejúspěšnějších a zároveň nejoceňovanějších autorů německé literatury.

Přestože první knihu napsal mnichovský rodák žijící ve Vídni ve dvaadvaceti letech, rozhodně se o ní nedá říct, že je to mladický pokus, za který by se měl stydět. Na začátku románu s dvojznačným názvem Beerholmova představa (Beerholms Vorstellung, 1997) sedí devětadvacetiletý iluzionista Arthur Beerholm na vyhlídkové terase televizní věže a píše příběh svého života: průměrného dítěte, kterému teprve na internátu učaruje svět matematiky, o němž je přesvědčen, že „v jeho srdci leží zárodek šílenství“. Po maturitě studuje teologii, která iracionalitu světa překonává vírou. Sféru víry ale opouští a začne se profesionálně věnovat kouzlům. Beerholm je schopen číst cizí myšlenky, telefonovat z rozbité budky a podaří se mu vytvořit jen silou mysli ženu, která se stane jeho průvodkyní. Není zřejmé, jestli se to všechno skutečně stalo, nebo je to jenom mágova představa. Úspěšný iluzionista propadá pocitu, že dokáže svými kouzly přemoci zákony světa. A rozhodne se své přesvědčení, že svět je jen emanací jeho představ, podrobit klíčové zkoušce. Překročí zábradlí na vyhlídkové terase a skočí: „Kdo jsem, že bych měl spadnout!“ Pád trvá sedm sekund, a pokud se Beerholm neplete, po těchto sedmi sekundách by měl překonat zákonitosti přírody a jako opravdivý iluzionista zmizet z fyzického světa.
Už první kniha překvapuje vyzrálým jazykovým projevem, silným tématem a motivy, které v Kehlmannově tvorbě hrají stále ústřední roli: problematika nahodilosti, chaosu nebo překračování hranic a změna identity.

V šesti povídkách Pod sluncem (Unter der Sonne), které vyšly v roce 1998, se projevuje vliv iracionality a nahodilosti na lidské osudy: obyčejný úředník se díky roztržitosti pracovnice v bance stane milionářem a zdají se mu horečnaté sny, čtrnáctiletý kluk způsobí spontánním rozhodnutím (hodí kámen z mostu) dopravní nehodu, jež ovlivní jeho život natolik, že už s násilím nemůže přestat. Mezi hrdiny, pohybujícími se na hranici šílenství a normality, patří i protagonista románu Mahlerův čas (Mahlers Zeit, 1999, česky 2004). V rozsahem nedlouhém příběhu si autor pohrává se svůdnou myšlenkou nedokonalosti stvoření. Je možné, že se Bůh přepočítá, že udělá chybu, ptá se hlavní hrdina románu, fyzik David Mahler: „Pořád věříme, že fyzický svět je tak jistý, tak pevný a promyšlený. A zákony spolehlivé. Jenže to není pravda. To všechno je velmi křehké.“ A tahle chyba má být pro nás šancí, jak uniknout z času, tedy i ze smrti. Mahler tvrdí, že trhlinu v jinak dokonalém konceptu světa objevil a je schopen svými čtyřmi vzorci vyvrátit druhý zákon termodynamiky, který říká, že v rámci uzavřeného systému chaos narůstá čili že smrt, jak pro jedince i svět jako celek, je nevyhnutelná. Jenže současně se mu každou noc zjevuje mrtvá sestra a mívá podivné tušení, že svět nedopustí, aby veřejně odhalil jeho Achillovu patu, a tím každého zachránil před smrtí. Z autisty Mahlera se stává paranoik sužovaný strachem, že na něj útočí neznámé síly. Čím rychleji se přibližuje okamžik, kdy by měl svou teorii předestřít nositeli Nobelovy ceny Borisi Valentinovi, tím hlouběji se propadá do světa svých obsedantních představ a obav.
Jestliže v Mahlerově čase hrál hlavní roli čas jako jedna z koordinát lidského vědomí, v následující novele má hlavní roli druhá koordináta, tedy prostor, jak je patrné už z názvu.
Nejvzdálenější místo (Der fernste Ort, 2001) popisuje přechod ze života do smrti, respektive snahu o vymanění se z duality život-smrt, a tematicky tak stojí blízko oběma předchozím románům. Zaměstnanec pojišťovny Julian se při koupání v jezeře rozhodne využít situace a uniknout dosavadnímu životu, pokusit se žít jinak, jinde, s jinou identitou. Nechává na břehu svoje věci, noří se do vody a chce předstírat, že utonul. Na novém životě ho ale překvapí, že se mu přiházejí stejné zážitky a opakují stejné situace jako v minulém životě, jen s drobným posunem. Ke konci stále zmatenější obrazy občas protne záběr vodních rostlin a živočichů. Mnozí recenzenti příběh vychválili, aniž postřehli, že se odehrává pouze v mozku hlavního hrdiny ve chvíli, kdy mu voda zaplnila plíce a Julian v agonii umírá.

Výrazný čtenářský úspěch přinesla autorovi až pátá kniha. V románu Já a Kaminski (Ich und Kaminski, 2003) Kehlmann opustil svět přírodních zákonů a pustil se na pole komedie, konkrétně satirického ztvárnění světa médií, žurnalismu a kulturního provozu. Průměrný absolvent kunsthistorie a žurnalista Sebastian Zöllner hodlá napsat monografii o slepém a málem zapomenutém malíři Manuelu Kaminskim, protože doufá, že umělec, kterého objevili a podporovali Matisse a Picasso, zanedlouho zemře a kunsthistorikova kniha se tudíž stane normotvorným příspěvkem k dějinám umění. Když po mnoha peripetiích Zöllner slepého malíře naloží do auta, aby ho zavezl za jeho bývalou velkou láskou, a v hlavě si sumíruje poslední věty, které se budou v plánované knize vyjímat, ukáže se starý Kaminski jako houževnatý protivník a bývalá láska jako úplně obyčejná žena, která dávno zapomněla, že kdysi bývala malířovou Múzou. Zöllnerův obraz o slávě se postupně drolí, až se nakonec rozpadne úplně. Ironický a vtipný román o podstatě kulturního žurnalismu si koupilo třicet tisíc čtenářů a Daniel Kehlmann se stal autorem, na jehož knihy se čeká s velkým napětím.

Když v roce 2004 vydal v elitní edici Die Andere Bibliothek německý básník a názorový chameleon Hans Magnus Enzensberger překrásně vypravené dílo Alexandra von Humboldta Kosmos a obrátil tak pozornost k neprávem opomíjené postavě německých dějin, měl už Daniel Kehlmann rukopis románu Vyměřování světa téměř hotový.
Vyměřování světa (Die Vermesserung der Welt) je především experiment, ve kterém Kehlmann komediálně-tragickým způsobem zachytil nejen románové osudy Alexandra von Humboldta a „knížete matematiků“ Carla Friedricha Gausse, zrod moderní vědy a světa z ducha výmarské klasiky, ale také podstatu němectví nebo stárnutí. Humboldt i Gauss se vydávají prozkoumat svět: Humboldt vyráží do pralesů, zlézá hory, počítá vši, setkává se s kanibaly, pije curare, ale přitom stále myslí na svou vlast. Gauss naopak skoro neopouští pracovnu, ale přitom vyvrací euklidovskou geometrii a v mysli putuje nedozírnými prostory. Oba proměňují svět. Humboldt jako poslední systematický badatel, který ale nikdy nebyl s to nahlédnout za množstvím materiálu příčinné souvislosti a odvodit z nich zákon, a Gauss jako první představitel v podstatě moderního pojetí vědy.
Zatímco v románu Já a Kaminski je vztah ke smrti pojat komediálně, ve Vyměřování světa metaforicky. Fenomenálně je tento motiv překonání vlastního života zachycen ve scéně, kdy se mladý Gauss rozhodne zajet do Královce za filozofem Immanuelem Kantem, aby s ním probral své názory na povahu prostoru, jenže narazí už jen na senilního starce. Stejně tak oba „vyměřovači světa“ dlouho přežívají své největší objevy a jsou nuceni konfrontovat se se skutečností, že přežívají sami sebe. Motiv stárnutí, smrti a jejího překonání je jedním z ústředních motivů Kehlmannova psaní. Vyměřování světa je také plné odkazů na německou i světovou literaturu, k těm nejzábavnějším patří kafkovské motivy Gaussova setkání s hrabětem von der Ohe zur Ohe. Gauss přichází jako vyměřovač a hovoří s inkarnací Boha (?). Nicméně Kafkův zeměměřič i Gauss dopadnou stejně: Přestože se Gauss – na rozdíl od Kafkova hrdiny – k majiteli panství dostane, nedojde mu, že jde o inkarnaci Nejvyšší bytosti, a přijde tak o jedinečnou příležitost probrat s Bohem veškeré problémy a nedostatky Stvoření, včetně otázky prostoru.

Ve stejném roce Kehlmann vydal i soubor devatenácti esejů o spisovatelích a knihách Kde je Carlos Montúfar? (Wo ist Carlos Montúfar?, 2005). Jde o novinové recenze k Voltairovi, Stendhalovi, Hamsunovi, Tolkienovi, ale i Kunderovi či Salingerovi a také o příspěvky k tvorbě a poetologickým problémům.
Vedlejším efektem úspěchu a mnoha ocenění, kterých se Kehlmannovi dostalo (např. Candide-Preis, Thomas-Mann-Preis nebo Kleist-Preis), jsou i přednášková turné. Dvě přednášky, které pronesl na univerzitě v Götingen, vyšly pod názvem Tyhle velmi vážné vtipy (Diese sehr ernsten Scherze, 2007) a autor v nich formou fiktivního rozhovoru analyzuje podstatu magického realismu, spisovatelského řemesla i nedochvilnost německých vlaků. Neopomene upozornit na své literární vzory, mezi něž patří zejména Vladimir Nabokov. Právě u něho se prý naučil, že spisovatel musí scénu vidět a literárně překročit skutečnost směrem k pravděpodobnosti. Jinými slovy: „Jen skutečnost si může dovolit být nepravděpodobná.“ Kehlmannova poetika se distancuje od syntaktických experimentů a důrazem na detail se spíše blíží magickému realismu, prezentovanému romány Jorge Luise Borgese, Aleja Carpentiera, Gabriela Garcíi Márquéze nebo Juana Rulfa. Od těchto autorů se ovšem Kehlmann liší tím, že se vztahuje k matematicko-přírodovědným teoriím od Blaise Pascala po Ilyu Prigogina, což bylo nejvíce patrné na románu Vyměřování světa. Kehlmann svůj literární styl označuje za „zlomený realismus“.
Zatímco se v první přednášce věnoval obecně poetologickým problémům, ve druhé se věnuje interpretaci Vyměřování světa, včetně práva na literární zpracování historických událostí bez nutnosti sledovat historickou pravdu.

Říká se, že nejtěžší je napsat druhou knihu po úspěšném titulu, protože sláva s sebou nese i přehnaná očekávání a nároky. Kehlmannovi bylo jasné, že se nechce opakovat. Román Sláva (Der Ruhm) vyšel v roce 2009 a dosud se ho prodalo kolem tří set tisíc výtisků, práva zakoupilo pětadvacet zemí a čtenářský ohlas je ještě lepší než v případě autorova prvního bestselleru. Vysoká prodejnost s sebou ale nese i ostražité reakce odborné veřejnosti, zejména ve chvíli, kdy se s knihou recenzuje i autorova spisovatelská pověst.

Devět příběhů, které tvoří osu románu, obsahuje souhrn všech zásadních motivů, ale také formální vrchol autorovy dosavadní tvorby. Jestliže v Beerholmově představě líčí příběh umírající vypravěč, v románu Já a Kaminski je vypravěč natolik nesympatický, že to zapovídá byť jen hypotetickou možnost, že by se s ním mohl čtenář identifikovat, ve Vyměřování světa používá vypravěč nepřímou řeč, která má čtenáře upozornit na to, že vypravěč referuje cizí mínění (Kehlmann v rozhovoru pro deník FAZ tvrdil, že chtěl, aby „to znělo, jako by to napsal seriozní historik, který najednou zešílel“), pak román Sláva má vypravěče nejméně dva. Jednoho, který stvořil autora úspěšných příběhů Leo Richtera, a právě Leo Richtera, který napsal nejméně jeden z příběhů. Idea románu spočívající na strukturální bázi („román bez hlavní postavy“) vychází z reflexe proměny reality, podstaty a pomíjivosti úspěchu.
I zde se jako konstitutivní rys Kehlmannova psaní objevuje entropie, neuspořádanost, jež vniká do příběhů v podobě rebelující postavy, kterou autor chce nechat zemřít, nebo jako řidič zřejmě ukradeného auta (moderní Cháron nebo dokonce bůh?). I zapomenutá nabíječka, zpoždění letadla nebo ztráta klíče má fatální důsledky pro chování celého systému. A zatímco románové postavy předchozích knih jsou posedlé čísly (Mahler, Beerholm, Gauss, Humboldt) nebo překonáním přírodních zákonů, ve Slávě jde o posedlost novými životy a novými identitami. Všechny postavy touží žít jiný život nebo jsou vlivem nahodilosti do jiného života katapultovány: Ebling předstírá, že je herec Tanner, Tanner předstírá, že je svým vlastním imitátorem, Rosalie nechce zemřít, ale stát se součástí jiného příběhu, internetový blogger by rád vystoupil alespoň v nějakém příběhu spisovatele Leo Richtera, vedoucí oddělení telekomunikační společnosti chce žít dva životy a bestselerový autor podobný Paolu Coelhovi váhá, zda popřít celou svou literární dráhu a jednou říct, co si vlastně myslí atd.
Roli systému místo přírody převzala technika, která řídí osudy hlavních hrdinů. Přestože je stvořena lidmi, projevuje se neuspořádaně, a místo aby vnášela do systému řád, zvyšuje chaos. Civilizační kritiku obsahovalo už Vyměřování světa, ale ve Slávě zachází Kehlmann zatím nejdál. „Techniku neodmítám. Sám ji používám,“ říká Kelhmann. „Email je zázrak! Jako by nám někdo daroval cosi na způsob telepatie, po níž už tisíciletí prahneme. Ale současně se vliv telekomunikačních technologií posledních patnácti let významně podepsal na našich životech. Chtěl bych přemýšlet o tom, jak se proměnily mezilidské vztahy tím, že jsme pořád k zastižení, nebo jak se proměnilo naše vnímání vlivem moderních technologií.“ Takovou úvahu nabízí román Sláva. Přesto nejde o primitivní katastrofické scénáře ani o sterilní a chladnou literaturu. Kehlmann využívá metody mnohonásobného zrcadlení, prolínání příběhů, labyrintického uspořádání a matení, ale zejména ironie a vtipu, a jeho knihy dávají čtenářům pocit, že německá literatura nemusí kroužit kolem nacistické minulosti, aby přinášela požitek ze čtení.

 

© Tomáš Dimter
Text je doslovem ke knize Sláva
na iLiteratura.cz se souhlasem překladatele a nakladatelství

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3228x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce