Dukaj, Jacek: Lód

Dukaj, Jacek
Lód

recenze beletrie zahraniční

Jacek Dukaj je už řadu let jméno dobře známé zejména čtenářům fantastické literatury.

Jacek Dukaj: Lód, Wydawnictwo Literackie, Kraków 2007

Jacek Dukaj je už řadu let jméno dobře známé zejména čtenářům fantastické literatury. Ač má na svém kontě již několik objemných děl (romány Černé oceány a Jiné písně získaly cenu Janusze A. Zajdla určenou pro nejlepší polské knihy žánru fantasy), náležitě hlasitě dal o sobě vědět až více než tisícistránkovým opusem Led (Lód, Wydawnictwo Literackie 2007). Specifické postavení jeho románu v soudobé produkci je dáno nejen zdařilým prolnutím motivů typických pro sci-fi či fantasy a umělecky i intelektuálně rafinovaných postupů, ale také autorem deklarovanou návazností na tradici prózy 19. století, rozuměj na velkou epiku. Tomu odpovídá dějová bohatost Ledu i napínavý příběh plný neočekávaných a překvapivých zvratů. Dukaj zde sahá pro inspiraci nejen do tradice tzv. populárních žánrů (situování děje do tzv. alternativní historie odpovídá jedné z odnoží fantasy literatury, záliba v technických a fyzikálních vynálezech a úkazech upomíná na sci-fi), ale vypůjčuje si také některé charakteristické rysy Bildungsromanu (jehož základní schéma ostatně s oblibou využívá fantasy literatura obecně), filosofického traktátu (celým textem se proplétá duch polského filosofa Tadeusze Kotarbińského, nejen v doprovodných mottech a citátech zaznívajících z úst jednotlivých postav, ale také v podobě intertextuálního dialogu s jeho koncepty etiky, praxeologie či reismu), rozsáhlé společenské a historické fresky, nevyhýbá se alegorii, zahušťuje svůj text četnými odkazy a aluzemi (od řady filosofických či náboženských systémů po dobový vědecký diskurs, ovšem řádně fantaskně přibarvený).

Široce zakrojený příběh Ledu začíná v roce 1924 v alternativní realitě světa navždy proměněného dopadem meteoritu do sibiřské pustiny. Spolu s hlavním hrdinou, zprvu nenápadným studentem Benedyktem Gierosławským, se ocitáme ve Varšavě, která však není hlavním městem nově vzniklého samostatného polského státu, ale součástí stále se rozrůstajícího impéria Romanovců. Samostatné Polsko ve světě Ledu neexistuje, historie zamrzla v roce 1908. Ti, kteří ještě usilují o polskou samostatnost, v čele s Józefem Piłsudským, prohráli v roce 1912 další z řady povstání, a Roman Dmowski byl zavražděn jako carský kolaborant… Hlavní roli Dukajova příběhu „trochu jiných“ evropských dějin si nárokuje podivný „Led“, jenž se dostal na Zem spolu s meteoritem. Dukaj před čtenáři jen velmi pozvolna rozplétá, co je tajemná položivá hmota vlastně zač, a zručně tak buduje atmosféru napětí, přiživovanou mj. množstvím technických či fyzikálních odboček odhalujících neobyčejné vlastnosti ledové hmoty.

Ústřední hrdina románu Benedykt Gierosławski splňuje kritéria nezbytná pro půdorys Bildungsromanu. Zprvu nenápadný mladík a notorický dlužník se stává nedobrovolným „hrdinou“. Jeho otec byl totiž pro své kontakty s Piłsudským poslán na Sibiř. Syn se má vypravit za ním a zjistit, co je pravdy na tom, že jeho otec dokáže rozmlouvat s tajemným „Ledem“. Benedyktova cesta na Sibiř zabírá v románu více než 400 stran – kolem hlavního hrdiny se rojí zástupci průmyslových korporací, tajných služeb, cizích vlád, náboženských sekt, teroristických organizací. Hlavní hrdina cestou dozrává, stává se mocnou postavou, v závěru (zdánlivě?) triumfující. Dukaj završuje svůj složitě vystavěný příběh nápadem založit společnost produkující historii – Benedykt chce s pomocí nové zázračné horniny tungetytu zmrazovat a odmrazovat dějiny, jak se mu zlíbí.

Ústřední motiv „alternativní skutečnosti“ samozřejmě není nikterak nový, nad románem se vznáší zřejmý duch nejen Haydena Whitea – historie je „jen“ textem, dá se tedy „přepsat“ (sám autor využil podobnou strategii již ve svých předchozích dílech: například Jiné písně zachycují alternativní svět založený na předpokladu, že antické pohledy na fyziku a techniku byly správné). V Ledu však lze odhalit celou řadu více či umně zašifrovaných zpráv o nás samých, o světě, v němž aktuálně žijeme, i o chybách minulosti, které jako by se v cyklické perspektivě nepoučitelně opakovaly.

Dukajova hra s alegorií láká – přirozeně – k pokusům spatřovat v románu např. zašifrovaný obraz dnešního Ruska. Dukajovo Rusko sice získává díky tajemným horninám statut hospodářské velmoci, ale ani je nenapadne reformovat své politické zřízení. Neméně zajímavá je pak jeho vize Polska uvízlého v bezčasí nenaplněné cesty ke svobodě. A Dukaj se přitom neváhá dotýkat bolestivých míst polské historie i národních mýtů a stereotypů. Je-li svět rozdělen na příznivce a odpůrce Ledu, Poláci podporují obě strany. Někteří stále ještě více či méně skrytě bojují za samostatnost, jiní se raději honí za ekonomickými zisky z využití vesmírného mrazu. Podobně nabourává Dukaj dodnes živý stereotypní obrázek Sibiře, kam byli Poláci – hrdinové boje za nezávislost – posíláni výlučně za trest. Dukajova postkoloniální vize Sibiře je však zabydlena nejen místními národy a domorodými šamany, ale i ruskými svatými, pionýry kapitalismu, pokrokovými hlasateli ideje Spojených států sibiřských – a také polskými inženýry, kteří ovládají tamější hornictví a obchod a bez ohledů na politicky motivovaný patriotismus a dobré polské mravy bohatnou na ledových nástrojích moci putujících do rukou ruských mocnářů.

Pro novou skutečnost, kterou konstruuje, vymýšlí Dukaj i nový jazyk. Četné neologismy (tungetyt, ćmiatło – negativ světla, tedy światła, a řada dalších) střídají prvky předválečné polštiny i časté rusismy. Autor si vyhrál rovněž se způsobem vyprávění – příběh sice vypráví v první osobě sám Benedykt, často však exponuje vlastní postavení „neosobního subjektu“ a mate čtenáře výrazy typu se vstalo se ráno namísto vstal jsem ráno apod. Způsob vyprávění tak koresponduje s psychikou hlavního hrdiny, který o sobě s oblibou tvrdí, že neexistuje. Způsob nahlížení sebe samého i světa kolem tak odpovídá běhu historie, který se pozvolna zastavuje, zaniká, ztrácí identitu.

Postavy Ledu sice nejsou natolik psychologicky prokreslené, aby místy nevyznívaly poněkud tezovitě, text se po dlouhém exposé řítí k závěru až příliš překotně a dozajista není Jacek Dukaj mistrem ironického odstupu od tématu, jemuž se věnuje (což by místy příliš hutný děj oživilo) – napsal však román, který vnáší svěží vítr do současné polské literární produkce. Musíme si počkat na zhodnocení toho, jak dlouho se takto mohou proplétat cesty náročné literatury a populární žánrů, dávka nových témat a uměleckých postupů, kterou nyní polský román (i třeba díky Markovi Krajewskému) dostává do žil, však může být příslibem, že jej pomůže vyvést z poněkud bludného kruhu postmoderního „anything goes“.

© Michala Benešová
článek vyšel v nezkrácené podobě na www.polonistika.cz
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 155 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

51%čtenáři

zhlédnuto 2511x

štítky k článku

Inzerce
Inzerce