Pessoa, Fernando: Dopisy přátelství, lásky a magie

Pessoa, Fernando
Dopisy přátelství, lásky a magie

recenze beletrie zahraniční

Dopisy ze tří období a tří sfér jeho života přestupují nejistou hranici lži a pravdy a vytvářejí poutavé příběhy, prožité v prvních desetiletích dvacátého století.

 

Upřímné dopisy umělce ve lhaní
Fernando Pessoa: Dopisy přátelství, lásky a magie. Příběhy Pessoova života, uspořádala, komentáři doprovodila a přeložila Pavla Lidmilová, Argo, Praha 2009, 185 stran

Zveřejnit soukromé dopisy, nabídnout je anonymnímu čtenáři je poměrně rozporuplný čin. A to i v případě, kdy je autorem těch dopisů literát, tvůrce, který své texty adresuje veřejnosti, který píše právě proto, aby si jeho texty přečetli oni anonymní čtenáři. Vydávání korespondence známých osobností je však poměrně oblíbené a čtenářsky i nakladatelsky vděčné.

Výbor z korespondence portugalského básníka, spisovatele, literárního kritika, mystika... prostě portugalského fenoménu jménem Fernando Pessoa na první pohled patří právě do této kategorie textů, které lákají, ale jejichž veřejné zpřístupnění je diskutabilní. Ovšem jen na první pohled, který nedohlédne dál, než že se jedná o dopisy určené přátelům, Pessoově milé a dalším s autorem nějak spřízněným osobám. Důvody, které zveřejnění Pessoovy korespondence do velké míry opravňují, jsou dva. Prvním z nich je text samotných dopisů, v němž Pessoa občas poznamenává, že si po přečtení svůj text opsal, protože se mu zdá být natolik dobrý, že by jej mohl využít dál (například v Knize neklidu). Druhým důvodem je podoba českého výboru, který dalece přesahuje pouhý souhrn korespondence.

Překladatelka a autorka výběru Pavla Lidmilová s nesmírnou péčí a širokým přehledem Pessoovy (a nejen Pessoovy) texty uspořádala, ale především opatřila průběžným komentářem, který je tak obsáhlý, že knihu posouvá z kategorie překladu do kategorie autorských publikací. Dopisy tak díky doprovodnému textu většinou nezůstávají v rovině náhledu do intimních zákoutí autorovy duše, ale slouží jako dokument doby, součást jedné kulturní i historické epochy, jejímž významným aktérem Pessoa byl, i když, jak už to u velkých duchů bývá, to většina lidí zjistila až dlouho po jeho smrti. Přitom se nevytrácí ani kouzlo „zakázaného ovoce“, a to nejen v části tvořené milostnou korespondencí, ale i tam, kde depresemi vláčený Pessoa píše svým přátelům.

Výbor s podtitulem Příběhy Pessoova života se skládá ze tří hlavních kapitol – Přátelství, Láska a Magie –, jimž předchází dvojí úvod – Prokletí a Lisabon – Jižní Afrika – Lisabon.
Následné skupiny dopisů jsou řazeny tematicky a uvnitř každého tématu ještě chronologicky.
K plastičnosti výsledného portrétu nejen autora, ale i doby, v níž žil, přispívá také fakt, že kromě Pessoových dopisů výbor obsahuje i dopisy jemu adresované.

Pro Pessou byla tvorba životem a vlastní život tvorbou. Hlavním tvůrčím imperativem byla „upřímnost“. Několikrát se o tom zmiňuje v dopisech Armandu Cortes-Rodriguesovi, příteli ze studií a jednomu z přispěvatelů prvních čísel časopisu Orpheus. V dopisech témuž adresátovi také uvádí z pozdějšího hlediska cenné úvahy o tvorbě svých heteronym, která tehdy sám nazývá pseudonymy: „I nadále samozřejmě zamýšlím uveřejnit pseudonymně dílo Caeira-Reise-Campose. To je celá jedna literatura, kterou jsem vytvořil a prožil, která je upřímná, protože je procítěná, a která představuje směr schopný nepopiratelně blahodárně zapůsobit na duši druhých lidí.“

Odlišný ráz má korespondence s nesmírně nadaným básníkem, spisovatelem a estétsky dekadentním mladíkem Máriem Sá-Carneirem, který patřil k lidem Pessoovi nejbližším. (Pessoa ho nazval svým „největším a nejdůvěrnějším přítelem“). Přes extrémní rozdíly povah i životního stylu spolu tito dva muži mohli sdílet jak úvahy o sobě samých, o svých prožitcích, a především pocítit tvůrčí souznění. Z jejich korespondence se dochovaly převážně emotivní a výbušné dopisy Sá-Carneira, které si Pessoa pečlivě schovával. Extrovertní Sá-Carneiro chrlí komentáře plné superlativ k Pessoovu dílu a k literatuře vůbec. Pro Pessou byly přítelovy živelné a inteligentní reakce cenné i proto, že Sá-Carneiro přesahoval hranice provinčního Lisabonu. Jednak díky přirozenému talentu, ale také díky možnosti pobývat v Paříži, centru umělecké avantgardy, za nímž se Lisabon opožďoval, v Pessoových očích možná o celá staletí. Na druhé straně jsou Sá-Carneirovy dopisy plné praktických poznámek, většinou zcela přízemních žádostí o peníze, které mu Pessoa obstarával, jak to jen šlo. Tragický Sá-Carneirův konec (v šestadvaceti spáchal sebevraždu, otrávil se strychninem) je v korespondenci zachycen takřka v přímém přenosu. Tento dojem ještě umocňuje fotokopie lístku, který Sá-Carneiro Pessoovi napsal pár hodin před smrtí.

Bezpochyby zajímavý a především dráždivě intimní je blok korespondence mezi Fernandem Pessoou a jeho přítelkyní Ofélií Queirozovou. Nezvyklé je i to, že tato korespondence zahrnuje dvě období, dvě časově vzdálené fáze vztahu, z roku 1920 a pak po devítileté přestávce z roku 1929. Osobní dopisy, a milostná korespondence jistě patří k těm nejosobnějším, obvykle zlidšťují literární velikány v očích publika. I Pessoova korespondence s Ofélií přináší jiný portrét Pessoy, než jaký o něm vytváří jeho dílo, nicméně dopisy přátelům se zdají upřímnější, otevřenější. Ve vztahu s Ofélií jako by Pessoa žil jedno ze svých heteronym, které však nedorostlo do stadia, kdy by tvořilo texty v Pessoových očích hodné slova literatura. Když Oféliiny dopisy (kapitola i velké množství dopisů, které psala Ofélie Pessoovi) přecházejí do přílišné naléhavosti a logicky směřují ke zcela praktickým otázkám, včetně sňatku, bere si Pessoa občas na pomoc i jedno ze svých heteronym, Álvara Campose, aby s Ofélií „pohovořil“.

Převážnou část třetí skupiny dopisů tvoří Pessoova korespondence s anglickým mágem a astrologem Aleisterem Crowleym. S ní úzce souvisí i několik textů, za jejichž vznikem stál případ mágovy sebevraždy, neboli, jak později vyšlo najevo, obrovská mystifikace zinscenovaná především Fernandem Pessoou. Zcela virtuální příběh, využívající média, která na historku naletěla, jako by patřil do mnohem pozdější doby, kdy jsou denně překračovány hranice virtuálního a reálného. A mistr mystifikace Pessoa pak o něco později mohl se suchým humorem, v dopise vydavateli Joãu Gasparu Simõesovi klidně napsat: „Chtěl bych vědět jistě, jestli v příštím čísle (a kdy vyjde?) bude uveřejněn můj překlad Hymnu na Pana od Aleistera Crowleyho. Crowley, který se potom, co spáchal sebevraždu, usadil v Německu, se mě před několika dny v dopise na ten překlad – nebo lépe řečeno na jeho uveřejnění – zeptal.“

Závěrečný dopis z října roku 1935, v němž Pessoa se zjevným rozhořčením, ale i smutnou ironií komentuje nové restriktivní cenzorské směrnice salazarovského Nového státu, už neobsahuje ani náznak mystérií. Představuje Pessou takového, jaký se snažil být už v době prvních dopisů Cortes-Rodriguesovi – člověka, který ctil jako hlavní imperativ tvorby upřímnost, a to až za hranici sebezničení.

Kniha je provedená s nesmírnou výtvarnou i editorskou péčí a i na pohled je prostě krásná. Obsahuje známější i méně známé fotografie Fernanda Pessoy, adresátů jeho dopisů, z nichž některé doprovází i přetištěný originál ručně či strojem psaného textu.

 

© Lada Weissová

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 141 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 4497x

katalogy

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce