Navakas, Kęstutis: Ve vlasti souhlásek

Navakas, Kęstutis
Ve vlasti souhlásek

ukázka beletrie zahraniční

Když kamarád z Londýna ukazoval hromadu fotek pořízených v kolumbijské džungli, vůbec jsem se nestresoval a neměl komplex z toho, že jsem mohl odpovědět jenom srpnovým Českem, které se mnohým zdá být skoro jako Polsko, ergo – jako Marijampolė.

Litevský host Baltfestu, básník, esejista a překladatel Kęstutis Navakas, nás v následujícím textu vezme s sebou na cestu po českých a moravských městech. Cesta začíná i končí v „jeho“ Kaunasu, krásném městě na soutoku dvou velkých řek a nejdůležitějším městě střední Litvy, které v meziválečné době plnilo úlohu prozatímního hlavního města celé nezávislé Litevské republiky. Navzdory svému nepříznivému osudu během sovětské okupace v letech 1940–1990 jsou dnes Kaunas i celá Litva znovu duchovně i společensky plně propojeny se západní civilizací, kam vždy patřily. Avšak poloha malé země v rozlehlých rovinách na okraji střední Evropy znamená pro Litevce nutnost dlouze cestovat přes největšího a historicky nejdůležitějšího souseda, Polsko. Únava na cestě jen umocňuje dojmy z polského venkova, nebo třeba z Marijampolė, což je větší maloměsto ležící nedaleko Kaunasu na cestě směrem do Polska a Evropy.
Navakas zmiňuje svého kaunaského kolegu básníka A. A. Jonyna, v jeho esejích najdeme vůbec mnoho odkazů na literaturu, divadlo, film a kulturní proudy obecně. Dobře zná Švejka i s knedlíky, Rilka i Goetha, a ne náhodou jede do Marienbadu, a nikoliv do Mariánských Lázní. A to nejen proto, aby nyní mohl napsat, že byl Loni v Marienbadu, kde k jeho radosti nepromítali sovětskou komedii Briliantová ruka (zvolenou mj. „Ruskou komedií století“).
Je-li případně třeba poučení, pak na závěr zopakujme, že Litevci (na rozdíl od občasných domněnek) „nejsou pravoslavného vyznání, nepíšou azbukou a jejich jazyk se ruštině opravdu příliš nepodobá“. A jak učí jazykověda a litevská vzdělávací soustava vštěpuje svým žákům, litevština je ze všech živých indoevropských jazyků nejbližší zmiňovanému sanskrtu.

 

Kęstutis Navakas: Ve vlasti souhlásek
Když kamarád z Londýna ukazoval hromadu fotek pořízených v kolumbijské džungli, vůbec jsem se nestresoval a neměl komplex z toho, že jsem mohl odpovědět jenom srpnovým Českem, které se mnohým zdá být skoro jako Polsko, ergo – jako Marijampolė. Nic takového, milý čtenáři, Česko je jiné. Ve srovnání s Polskem je to jako kolumbijská džungle. Nevěříš? Tak jedem.

Cesta do Česka má ale jeden nedostatek, a sice ono Polsko. A tak s přítelkyní uháníme přes hranice, které najednou nejsou, čímž nedají spát litevským excelníkům. Myslíme si, že pojedeme poslepu.

Odbočíme ale na silnici, které jsme si nikdy předtím nevšimli a které si nevšiml nikdo, protože kolem ní nikdo nebydlí. Kdysi po ní jel asi i Marilyn Manson, protože pak říkal: kde jsou u vás lidi? Viděli jsme jenom krávy. Ty krávy u silnice tupě zírají a nám je jasné, že neviděly kolem projíždět nikoho kromě Mansona, a tak si ho zapamatovaly na celý život. Ale to nic, my se nebojíme, protože dál je to ještě hezčí. Prostě Polsko.

Bože, kolik se jenom člověk po něm ve dne v noci najezdil! Kolikrát tam jenom nocoval, protože bez noclehu se přejet nedá! Kéž by si Polsko vyměnilo místo třeba s Estonskem. Polsko je veliké a má také „svá specifika“. Vždycky si už u první benzínky koupím všechny možné polské noviny a časopisy. Mám rád Polsko – jenže jako text, ne zeměpisně.

Kdysi jednou s přítelkyní jsme ve Varšavě celé dopoledne (!) hledali místo, kde bychom si dali kávu, a nenašli jsme! Proto Varšavu trestáme a objíždíme ji. Ale ani tentokrát tu kávu nemůžeme najít. Není kde zastavit, protože všude je to „nehezké“. Nakonec se rozhodnu, že „hezké“ to bude v Glinojecku, protože dál už pokračovat nejde, dál už je Lisabon.

Glinojeck nás vítá nefalšovaným provinčním vzhledem a otvírá nám plastové dveře nejlepší místní restaurace Mazowsze, za nimiž sedí čtyři chlápci u piva Lech a jedna dvojice, která si vyjasňuje vztahy. Jenže jaké asi mohou být v tomto městě vztahy, jaké? Je to vidět i z obličeje dívky – žádné. Kávu mají, jenom se číšník dost diví, když si ji objednáme. Ochutnáme a pochopíme proč. Ta chuť, vůně i barva topné nafty se mně svým způsobem zamlouvá, dobře se totiž hodí k okolnímu prostředí. Napijeme se (no dejme tomu) a procházíme se po ulicích kolem plakátů, které ohlašují nadcházející městské slavnosti. Aha, tak tehdy se vzpamatuje restaurace Mazowsze, říkám si, možná dokonce rozkvete. Avšak o jednom pomlčet nemohu – hrací automat. Vhodíš zlotý a hraje. Ale není to ten starodávný přístroj, tento má elektronický vnitřek. Jistě, hudba v něm je strará – Skaldowie, Czerwone Gitary – ale to mě těší. Zastávka v Glinojecku stála za to.

Jedeme dál, dokud můžeme, a na nocleh zastavujeme, kde nás napadne. V Polsku je to vždycky jako „somewhere in space“. Na zdi v motelu visí kýčovitý obraz dámy sedící v kavárně (to je ale ironie!), do jehož rohu zbožná majitelka nacpala žehnajícího Krista. Kristus je nějaký nerudný, jakoby nevyspalý. To my se usilovně snažíme vyspat.

Když si další den sedám za volant, je mi, jako bych stoupal do stratosféry. Blíží se totiž hory a můj strach z výšky vyhazuje pojistky, už když se postavím na stoličku. S horami nemám štěstí. Jezdil jsem autem po strašném Švýcarsku a ještě strašnější Krétě, nebo jsme se s A. A. Jonynem jednou vydali na hroznou cestu přes Alpy. To jsme si usmysleli, že si z Rakouska odskočíme do Itálie. Jeden den jsme jeli tisíc kilometrů tam, snědli pizzu a přenocovali, a druhý den zase tisíc kilometrů zpátky. A k tomu ty mrchy Alpy.

Tentokrát jsou hory takové příjemně nedepilované, výška není znát. Dokonce bych řekl, že jsou krásné, tedy zrovna ty cestou od Jelení Hory. Dobře, souhlasím, takové můžou existovat. Ještě si vzpomínám, co říkal A. A. Jonynas o horách v Rakousku. „Kdybychom Rakousko roztáhli a narovnali, byla by to pořádně velká země.“ Ale Polsko ať nikdo nenarovnává, už tak je velké dost.

S Českem by to sice šlo, ale není k tomu důvod. Rakousko-uherští okupanti zde kdysi nastavěli takové domy, na které se stačí jen podívat a člověku je jasné, že jedině tady se mohla zrodit chlouba sovětských nábytkových stěn – křišťálové vázy. Vizuálnost tu doslova prýští z fasád. Dnešek připomíná jenom velká vlajka Gruzie, vyvěšená na hlavní liberecké ulici. Ruské tanky zdobily ulice Prahy přesně před čtyřiceti lety, a tak Češi dobře chápou, jak je taková výzdoba pro Gruzii důležitá. Pravda, v Česku tehdy byli i polští vojáci, z nichž jeden v opilosti zastřelil jistého Jaroslava Veselého, který právě vycházel z kina. Zatímco Poláci o tom nyní píšou, Rusové se pořád zabývají tím, čím za oněch časů, ať se to profesoru Tomu Venclovovi zdá jakkoli divné.

Já se v Liberci také cítím jako okupant, protože hledám zbytky operetní říše, která mi není lhostejná. Mám rád říše, které neboří, ale stavějí, a navíc stavějí krásně. A důkazy tady jsou. Pokud se do tohoto města dostanete, určitě zajděte do kavárny Pošta, která je v provozu od roku 1893. Před sto lety ve stejném interiéru seděli čeští huláni a řinčeli šavlemi. Kromě řeckého salátu sem čas mnoho nového nepřinesl. Ve městě najdete i hotel z doby socialismu, a vůbec ne špatný. Recepční bude mluvit skvěle německy a její dcera anglicky. To, že obě dvě mluví skvěle česky, popravdě řečeno nikoho nezajímá, snad jen kdyby zazpívaly nějaké lidové písně.

Nemáme si nač stěžovat, my obvykle mluvíme litevsky a i když mluvíme jinou řečí, přízvuk sanskrtu je znát. Takže s Čechy jsme si rovni. Na potkání nikdo našim řečem nerozumí, když nepočítám nějakých pět bláznů. Jedním takovým je skvělý básník Almis Grybauskas, který je schopen žít dokonce v Brně. Ale o Brně později.

Mezitím jedeme přes krásné Litoměřice (vůbec všude je tady hříšně krásně) do Karlových Varů, kde hrával karty Dostojevský. Víme, že i my bychom tady všechno prohráli, a tak nezastavujeme a rovnou se pouštíme dolů podle horské řeky, snad jednou z nejkrásnějších evropských silnic.

A vtom se nám přímo před očima objeví Marienbad.

Ani nevím, s čím bych ho srovnal. Mohl bych s Vídní nebo Paříží, ale Marienbad je jiný. Pro mě je to mýtické město. Doteď se zdálo, že ani neexistuje. Jiná města habsburského státu (nebo soustátí) rostla po staletí, ale tyto říšské lázně vznikly za pouhých sto let. A kde jinde bychom našli více operetní říšské příchuti? Marienbad je něco úplně jiného než Bad Ischl, další historické místo. Marienbad ohromuje. Ze všeho nejvíc svou pompou, ale vždyť vějíř je svým způsobem také pompa. A ohromuje také proto, že časy se zcela změnily. Na tváři žádného jiného města není tak dobře vidět, jak se v době jeho vzniku oblékali pánové a dámy z vybledlých fotografií. Teď jsou tady vybledlí Rusové. Jsou ale klidní a tiší. Bez tanků, ale i bez fraků, bez krinolín. Se svou mikymausovskou bodrostí. A ti tady pijí z mých minerálních pramenů?! Ze kterých pil i císař?! Ne, Briliantovou ruku mi tady promítat nebudou. Napustím si z pramene do všech tří nádob, co mám, aby Rusům zbylo míň. A když večer sedím na balkoně starého filmového hotelu Kossuth, není už Rusy ani slyšet, takže se uklidním. Ať se tedy procházejí. Klidně i po naší ulici, která se jmenuje Ruská třída.

V Marienbadu taky rád hrával zmiňovaný Dostojevský a navíc se tady dvaasedmdesátiletý Goethe zamiloval do šestnáctileté Ulriky. Být místními, určitě bych postavil pomník Ulrice, ale oni ne, vybrali si Goetha. A on teď sedí celý ze železa a hledí na tu stranu, kde se procházela už navždy šestnáctiletá Ulrika. Z Marienbadu se vydáváme na Budějovice, silnice jsou podivně prázdné, jako by Marilyn Manson jel i tudy. Budějovice už jsou skoro velkoměsto. Kolem dokola stojí nové čtvrti, které vypadají, jako by je všechny postavil Švejk. Vůbec mám Švejka spojeného s Budějovicemi, i když jeho jméno jsme našli zvěčněné všude, jenom ne tady. To je divné.

Budějovice jsou velmi útulné. Ne proto, že záchod a sprcha v našem pokoji byly ve skříni, ale nad postelí například visel křišťálový lustr. Příjemně se stmívalo a jenom náušnice mé přítelkyně svítily a čechraly patinu času. Zrovna jsme je koupili ve starožitnictví v Českém Krumlově, neuvěřitelně barvotiskovém městě, a teď jsme si jimi svítili na cestu při toulkách budějovickými uličkami, plnými jakési předvánoční nálady. Češi vypadali uvolněně, možná až rozmazaně, skoro se ztráceli. Kouřilo se z nich jako z gulášové polévky. Další den přítelkyně objevila obchod se starými pokličkami, jiného zboží tam mnoho neměli. K čemu jsou vlastně Čechům ty pokličky, říkal jsem si. Vždyť v nedaleké pivnici Vatikán (sic!) sami vypadali jako ony.

A ta česká hudba, pomyslel jsem si už na cestě do Brna. Je to taková zastydlá softrocková póza sedmdesátých let. Ale takový už je status quo a je to dobře, mně se to líbí. Kultovní Helena Vondráčková a Václav Neckář, jako by to chtěli potvrdit, zazpívali píseň ze skvělého filmu mého dětství a pak už, ježišmarjá, Brno. „Nezastavuj!“ křičí na mě přítelkyně, „jeď dááál.“ Kdepak, zastavujeme. Ale vy zastavovat nemusíte. Najdete totiž krásné velkoměsto, které rozbije českou provinční idylu na kousky. Velkoměsta by se tady vůbec měla zbořit, aby zůstaly jen knedlíkové terasy a obchody s pokličkami. Centrum Brna je tak velkolepě vybroušené, že jsem přesvědčen, že Švejk ho rozhodně nestavěl. Nacházíme nějakou divadelní kavárnu, kde nad stoly visí koně v životní velikosti, a to nás zachrání. Zvláštní ale je, že pražské Divadlo komedie tady hostuje s Kafkovým Procesem. Spíš by tady pražské Divadlo tragédie mělo hrát jenom Haška.

Všude sedí obstarožní antikvární hipíci, docela autentičtí. S kytarami i bez, ale všichni „s minulostí“. Tolik se mi chce přisednout k nim a popovídat si o minulosti, ale neumím česky a navíc v jejich kontextu vypadám celý vypraný, nažehlený a naškrobený. Jako takový se hodím leda do barokní Olomouce, kde se právě dav cizinců zastavil u orloje. Orloj je ovšem zajímavý. Kdysi byl barokní a podobal se slavnému pražskému, ale v padesátých letech se neznámo proč proměnil v duchu socialistického realismu. Veliká zlacená mozaika zobrazuje dělníka nebo třeba chemika s baňkami, a přesně ve dvanáct začíná přehlídka proletářů. Kovář začne kovat a ve zvláštních okýnkách se objevují venkované, sestřičky, příslušníci inteligence, řemeslníci a úředníci. Pražské Divadlo komedie Kafku nepotřebuje, stačí mu tento orloj.

Když jsme se už dost nabažili českých měst, přijíždíme poslední večer do Pardubic. Po nádvoří místního zámku chodí bílí pávi a ve francouzské vinárně v naší ulici medituje mnich a očividně se modlí za naše duše. Objevíme vídeňskou kavárnu, jejíž expozice je značně bohatší, než má Městské muzeum v Kaunasu. Několik místností přetéká meziválečnými rekvizitami, od původních vývěsních štítů po figuríny oblečené do dobových šatů. V takové atmosféře se nevyhnutelně cítíme nepatřičně, jako podvrhy z jiných časů, vhodné jedině do poznámek pod čarou. Ale nám se tu líbí, dokonce se v řeči snažíme používat co nejvíc souhlásek jako Češi. Bohužel už musíme jet, tak aspoň s plnou pusou souhlásek.

Ve slavném Glinojecku vedle restaurace Mazowsze stojí připravená dechová hudba. Říkám si, podívej, jak čekají, schválně nezastavím. A taky že ne. Zastavíme až na nocleh v jakési neskutečné vesnici. Ráno začnou před oknem zvonit kostelní zvony. Díváme se a z toho okna vidíme jenom dvě věci – kostel a trh, na kterém se prodávají vlastně zase jenom dvě věci – hračky a preclíky. Nebudete tomu věřit, ale ještě neskončila mše a místní kněz si odskočil koupit preclíky. Ach, to Polsko, bez něj by byla ale nuda, říkám si.

A ještě dlouho jsem přes ně jel a poslouchal v rádiu koncert The White Stripes, až nakonec na pozadí večerního nebe vyrostly kaunaské věže. Jel jsem ulicemi svého města a cítil jsem, že od takových Pardubic je nedělí ani kilometry, ani hranice, ani barvy, a ani podzim nebo zima. Pravda, souhlásek je tady méně.

 

Překlad a předmluva © Igor Vítek
text vyšel v programové příloze Baltfestu
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i překladatele

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3856x

Inzerce
Inzerce