Život a dílo Erzsébet Juhászové (1947-1998) je spjato s uměleckým prostředím maďarské umělecké komunity v Novém Sadu. Juhászová debutovala v polovině 70. let povídkovým souborem Ve světle do světla, ve tmě do tmy (Fényben fénybe, sötétben sötétbe, 1975) a stala se jednou z výrazných představitelek silné generace časopisu Sympozion, jejímiž členy byli výtvarníci, hudebníci a literáti uplatňující v kontextu maďarské kultury radikálně modernistické tendence. V civilním povolání byla historičkou literatury.
Vedle románů a povídek vydala řadu esejů, v nichž zkoumá identitu maďarské moderní literatury v kontextu sousedních literatur (Labyrint zrcadlových obrazů; Tükörképek labyrintusa, 1996). Hraniční román (Határregény), jehož rukopis se zachoval v autorčině pozůstalosti, je šťastným spojením jejích dosavadních literárně vědeckých a uměleckých pokusů o zachycení identity člověka v proudu dějin dvacátého století. Je to několik rodinných skic, příběhů z doby mezi rokem 1910, kdy kdosi bezcílně tráví den v Novém Sadu jízdou tramvají, a rokem 1988, kdy k Angelině Nenadovits, staré paní již upoutané na lůžko, doléhá z okna agresivní a jí nesrozumitelný pouliční křik radikálů věštících brzkou válku. Román je prostorovou a časovou skládačkou, jejíž jednotlivé puzzle jsou dolovány z paměti těch, které Angelina měla ráda a které kontakt se starou paní obdaroval vědomím jakési kontinuity.

© Marta Pató
článek vyšel v Souvislostech
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce Souvislostí