Fischerová, Viola: Písečné dítě 2

Fischerová, Viola
Písečné dítě 2

recenze beletrie česká

Když byla v roce 2007 vydána básnická sbírka Violy Fischerové Předkonec, kde je v básnickém okazionalizmu názvu mocně soustředěno základní téma celé knihy, jako by se čtenář bál, že Fischerové Předkonec je koncem jejích veršů, případně že všechny další už budou pouze jeho rezonancí.

Nové narození?
Viola Fischerová
: Písečné dítě. Agite/Fra, Praha 2007, 72 stran

Když byla v roce 2007 vydána básnická sbírka Violy Fischerové Předkonec, kde je v básnickém okazionalizmu názvu mocně soustředěno základní téma celé knihy, jako by se čtenář bál, že Fischerové Předkonec je koncem jejích veršů, případně že všechny další už budou pouze jeho rezonancí. V Předkonci, v němž je básnířčin strohý volný verš obroušen až na sám práh syrovosti, se totiž zdá být naplněna autorčina trvalá bilance existenciálních otázek života a smrti právě jejich překročením jednoznačně směrem ke konečnosti lidského života, ke smrti.
„Taky ti občas unikají slova / Živá ulice ubíhá do temna zeleně / Taky se v noci budíš / A leká tě předkonec?“

A pak místo dalšího nového „Předkonce“ přišel jakoby zázrak a s ním nové narození, které si však již od začátku nese vryp tragičnosti lidského života spojeného s neochvějnou jistotou nutnosti odejmutí. „Jak blaženě se směje / mé zlaté písečné dítě // Ještě neslyší stíny / kostelních hodin / které ze stromů / padají na mne“

Atmosféru přechodu mezi sbírkami pak adekvátně doplňují reprodukce obrazů Adrieny Šimotové Poznamenaná hlava II (1988) a Hlava v čase I (1973) na obalech knih. Silně a neblaze zasaženou hlavu první reprodukce střídá na obalu Písečného dítěte jiná, čistších a jasnějších kontur, avšak nesoucí si trvalé znamení ztráty.

V šedesátce tematicky sevřených básních, jež se kompozičně blíží básnické skladbě, si básnířka uplácala písečné dítě. Anebo ono se uplácalo pro ni? „Uplácávám // ňadra z písku / břicho z písku / hladím útlé boky / i skrytou proláklinu“
A kým vlastně je to písečné dítě, jehož důležitost je naznačena již titulem a k němuž básnický subjekt promlouvá celou sbírkou? Především je to láska, a protože láska mívá mnoho tváří, můžeme i písečné dítě vnímat v několika podobách, které se však neoddělitelně podílí na významu celku. Písečné dítě je milenkou, která nese silné erotické napětí formované motivy slunce, moře a písku a která přichází v čase, kdy už se žádné nové milostné sepětí nečeká.
„Už mě nebolelo / že brzy sejdu / Bavilo mě ztrácet //
dávná já jména i místa / kde jsem byla šťastná / a proč //
Svedla mě z cesty / stáhla z kůže / vrátila bdělé sny / a noční strach // jak nebudu / bez tebe // a zapomenu / tvůj smích hlas / i tvoji tvář“

Ve fragmentárních verších se skrývá velký příběh písečného dítěte, jež je i láskou cesty od předkonce k novému narození, která otevírá brány smířené samoty. „Už jsem nechtěla / nikoho živého / Jen psa a kotě / které jsem našla“
Narušována je osamocenost a na prahu stáří tak subjekt získává nový rozměr. „Žasnu / a sladce se poddávám / svému jinému vlastnímu / tvaru nebo dále: Když se směješ / umím přeskočit hladovou zeď / chodit po laně / vyprávět život / jako vtip“

Náhodné setkání je provázeno osudovým znamením sblížení, jež v sobě skrývají obě bytosti už od počátku. A jak vedle jiného napovídají rámcové básně sbírky, které pojí motiv ještě nenarozeného dítěte, pochází toto osudové předurčení již dávno z času před příchodem na tento svět. „To jsem ti lásko psala / kolébaná / s nohama po kotníky / ve vodě // Snila jsem / jako se dýchá // Bylo mi patnáct / a tys ještě nebyla / na světě“

Milující je v roli písečného dítěte milované přítelkyní, ochranitelkou a zároveň je ochraňovanou, čímž objevujeme další podobu písečného dítěte, které je touženým nenarozeným dítětem, přičemž subjekt matky a dítěte, dítěte a matky se plynule nahrazuje. „‚Chtěla bych tě teď držet / a houpat v klíně‘ / pláčeš smíchem // Matka? Dítě?“

Vzájemné prostupování, prolínání dvou bytostí v sobě dominantně soustřeďuje právě přítomný okamžik, jenž je však obkličován trpkým vědomím konečnosti v budoucnosti. „Slunce ještě hřeje / ale mrazivý vítr / rve a sráží // včerejší léto / dnešní podzim // Za den / sahá do okna / holá větev // Jak křehké jsou stěny / mezi bylo není / a jsem“
A zde se víc než jinde ve sbírkách Fischerové vytrácí Bůh. Strach z fyzického zániku stupňující se v předchozích knihách a vrcholící v Předkonci se v Písečném dítěti proměňuje ve strach o písečné dítě, za něž subjekt pociťuje trvalou odpovědnost. „Věř mi / až tě opustím / pominu i bránu lůna / i nadějné bardy // Nechci se znovu narodit // Jen si na Kristu vyprosím / abych tě alespoň první dny / směla ještě chránit“

A čím vším tedy písečné dítě je a kolikerou ženou? Je láskou, pro niž se horizont naděje ve věčnost nahrazuje poutem k bližnímu, a jak tomu bývá ve verších Fischerové vždy, je láskou prožitou, proto také tak silnou.

 

© Kamila Přikrylová
článek vyšel v časopise Psí víno 6/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.