Fischerová, Viola
Písečné dítě 2

Nové narození?
Viola Fischerová: Písečné dítě. Agite/Fra, Praha 2007, 72 stran

Když byla v roce 2007 vydána básnická sbírka Violy Fischerové Předkonec, kde je v básnickém okazionalizmu názvu mocně soustředěno základní téma celé knihy, jako by se čtenář bál, že Fischerové Předkonec je koncem jejích veršů, případně že všechny další už budou pouze jeho rezonancí. V Předkonci, v němž je básnířčin strohý volný verš obroušen až na sám práh syrovosti, se totiž zdá být naplněna autorčina trvalá bilance existenciálních otázek života a smrti právě jejich překročením jednoznačně směrem ke konečnosti lidského života, ke smrti.
„Taky ti občas unikají slova / Živá ulice ubíhá do temna zeleně / Taky se v noci budíš / A leká tě předkonec?“

A pak místo dalšího nového „Předkonce“ přišel jakoby zázrak a s ním nové narození, které si však již od začátku nese vryp tragičnosti lidského života spojeného s neochvějnou jistotou nutnosti odejmutí. „Jak blaženě se směje / mé zlaté písečné dítě // Ještě neslyší stíny / kostelních hodin / které ze stromů / padají na mne“

Atmosféru přechodu mezi sbírkami pak adekvátně doplňují reprodukce obrazů Adrieny Šimotové Poznamenaná hlava II (1988) a Hlava v čase I (1973) na obalech knih. Silně a neblaze zasaženou hlavu první reprodukce střídá na obalu Písečného dítěte jiná, čistších a jasnějších kontur, avšak nesoucí si trvalé znamení ztráty.

V šedesátce tematicky sevřených básních, jež se kompozičně blíží básnické skladbě, si básnířka uplácala písečné dítě. Anebo ono se uplácalo pro ni? „Uplácávám // ňadra z písku / břicho z písku / hladím útlé boky / i skrytou proláklinu“
A kým vlastně je to písečné dítě, jehož důležitost je naznačena již titulem a k němuž básnický subjekt promlouvá celou sbírkou? Především je to láska, a protože láska mívá mnoho tváří, můžeme i písečné dítě vnímat v několika podobách, které se však neoddělitelně podílí na významu celku. Písečné dítě je milenkou, která nese silné erotické napětí formované motivy slunce, moře a písku a která přichází v čase, kdy už se žádné nové milostné sepětí nečeká.
„Už mě nebolelo / že brzy sejdu / Bavilo mě ztrácet //
dávná já jména i místa / kde jsem byla šťastná / a proč //
Svedla mě z cesty / stáhla z kůže / vrátila bdělé sny / a noční strach // jak nebudu / bez tebe // a zapomenu / tvůj smích hlas / i tvoji tvář“

Ve fragmentárních verších se skrývá velký příběh písečného dítěte, jež je i láskou cesty od předkonce k novému narození, která otevírá brány smířené samoty. „Už jsem nechtěla / nikoho živého / Jen psa a kotě / které jsem našla“
Narušována je osamocenost a na prahu stáří tak subjekt získává nový rozměr. „Žasnu / a sladce se poddávám / svému jinému vlastnímu / tvaru nebo dále: Když se směješ / umím přeskočit hladovou zeď / chodit po laně / vyprávět život / jako vtip“

Náhodné setkání je provázeno osudovým znamením sblížení, jež v sobě skrývají obě bytosti už od počátku. A jak vedle jiného napovídají rámcové básně sbírky, které pojí motiv ještě nenarozeného dítěte, pochází toto osudové předurčení již dávno z času před příchodem na tento svět. „To jsem ti lásko psala / kolébaná / s nohama po kotníky / ve vodě // Snila jsem / jako se dýchá // Bylo mi patnáct / a tys ještě nebyla / na světě“

Milující je v roli písečného dítěte milované přítelkyní, ochranitelkou a zároveň je ochraňovanou, čímž objevujeme další podobu písečného dítěte, které je touženým nenarozeným dítětem, přičemž subjekt matky a dítěte, dítěte a matky se plynule nahrazuje. „‚Chtěla bych tě teď držet / a houpat v klíně‘ / pláčeš smíchem // Matka? Dítě?“

Vzájemné prostupování, prolínání dvou bytostí v sobě dominantně soustřeďuje právě přítomný okamžik, jenž je však obkličován trpkým vědomím konečnosti v budoucnosti. „Slunce ještě hřeje / ale mrazivý vítr / rve a sráží // včerejší léto / dnešní podzim // Za den / sahá do okna / holá větev // Jak křehké jsou stěny / mezi bylo není / a jsem“
A zde se víc než jinde ve sbírkách Fischerové vytrácí Bůh. Strach z fyzického zániku stupňující se v předchozích knihách a vrcholící v Předkonci se v Písečném dítěti proměňuje ve strach o písečné dítě, za něž subjekt pociťuje trvalou odpovědnost. „Věř mi / až tě opustím / pominu i bránu lůna / i nadějné bardy // Nechci se znovu narodit // Jen si na Kristu vyprosím / abych tě alespoň první dny / směla ještě chránit“

A čím vším tedy písečné dítě je a kolikerou ženou? Je láskou, pro niž se horizont naděje ve věčnost nahrazuje poutem k bližnímu, a jak tomu bývá ve verších Fischerové vždy, je láskou prožitou, proto také tak silnou.

© Kamila Přikrylová
článek vyšel v časopise Psí víno 6/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora