Martin, Gerald: Gabriel García Márquez: Život

Martin, Gerald
Gabriel García Márquez: Život

recenze beletrie zahraniční

Gerald Martin se pokouší s téměř pedantským zanícením uvést na pravou míru události, které se v autobiografii Gabriela Garcíi Márqueze staly předmětem fabulace.

Gerald Martin: Gabriel García Márquez: Život, přel. Vladimír Medek, Euromedia-Odeon, Praha 2009, 688 stran

Před několika lety u nás vyšla výtečná Márquezova autobiografie nazvaná Žít, abych mohl vyprávět. Nabízí se tedy legitimní otázka: Proč vlastně číst biografii z pera Geralda Martina, když jsme měli možnost dozvědět se informace o autorovi přímo od něj?

V prvé řadě autobiografie popisovala pouze první část spisovatelova života do jeho odjezdu do Evropy. Je pravda, že toto období života bylo pro Márqueze klíčové; nejen pro Márqueze-člověka, ale také Márqueze-spisovatele. (Dětství samozřejmě utváří vnitřně každého spisovatele, jen málokterý z něj ale literárně čerpá v tak hojné míře.) Pokud se čtenář těšil na popis spisovatelských úspěchů, které přišly až po návratu z Evropy, byl v tomto bodě zklamán. To se v knize Geralda Martina nestane, protože ta svědomitě mapuje Márquezův život až do současnosti. Není to však mezi těmito dvěma knihami ten nejzásadnější rozdíl.

Když jsem četl Žít, abych mohl vyprávět, říkal jsem si, jaká geniální věc se Márquezovi povedla: Dokázal napsat životopis tak, aby oplýval stejným kouzlem (magickým realismem) jako jeho romány. Při čtení Martinovy biografie jsem však pochopil, že je to i proto, že Márquez při práci na příběhu svého života nepodnikal hluboké sondy do historie rodu nebo historických dat, ale dostál označení „paměti“ a spolehl se hlavně na vzpomínky. Postupoval tedy velice podobně, jako v některých svých románech (Všechna špína světa a Sto roků samoty). Není možné mu to vyčítat, protože na to sám upozornil v mottu, které jsem však tehdy nebral tak vážně: „Život není to, co člověk prožil, ale co si z něj pamatuje a jak si to pamatuje, aby o tom mohl vyprávět.“ A je to také v souladu s Heinovým tvrzením, že autobiografie skutečně odpovídající pravdě jsou v podstatě nemožné.

Gerald Martin je především vědec, a tak je jeho přístup odlišný. Pokouší se až s pedantským zanícením upřesnit veškerá fakta, jejichž sběru neváhal obětovat osmnáct let života. Například rozplétá labyrint Márquezova rodokmenu tak, že se v něm vyzná lépe než samotný spisovatel, přestože tomu příbuzní sloužili za předobraz rozvětvené rodiny Buendíů (Sto roků samoty). Martin často opravuje data nebo události, které Márquez uvedl (často i záměrně) nepřesně, ať už ve své knize, novinových článcích nebo rozhovorech pro média. Zjistíme, že Márquezův životopis se hemží mystifikacemi, které spisovatel s potěšením trousí. Žít, abych mohl vyprávět Martin označuje za „skvělé, vždy však ne přesné paměti“.

Vzhledem k tomu, že při čtení beletristického díla (obzvlášť jde-li o magický realismus) čtenář obvykle očekává hravost fantazie a při čtení biografií fakta, můžeme říct, že Márquez mystifikuje více ve své autobiografii než románech. Je vlastně tak trochu zklamání, když čtenář zjišťuje, kolik z nejbizarnějších scén v knihách hlavního představitele magického realismu má reálný základ v historii vlastní rodiny, ale jakkoliv to může srážet předimenzovaný obdiv k Márquezově studnici fantazie, neumenšuje to jeho umění vypravěčské, protože jen to dokáže začlenit rodinné historky do kompaktního celku románového děje.

Martinova biografie čtenáře vyvede i z dalších omylů. Márquezovy texty oplývají lehkostí a čtenář by čekal, že autor se při psaní skvěle baví. Během práce na prvních knihách však zažíval existenční starosti a ani samotný proces tvorby nebyl vždy bezbolestný (Zlá hodina, Podzim patriarchy). Je docela možné, že literární ztvárnění některých scén pro něj bylo traumatické. Například smrtelný pád doktora Urbina při záchraně domácího papouška (tragikomická scéna v Lásce za časů cholery) měl předobraz v úrazu milovaného dědečka.

Kniha také Márqueze ukazuje jako silně prosocialisticky orientovaného člověka, a tak se leckterý neznalý čtenář může dozvědět, proč u nás jeho knihy vycházely již v sedmdesátých letech. Když později, fascinován mocí, navazuje vztahy se státníky od amerického prezidenta po španělského krále, pojí ho nejpevnější přátelství s Fidelem Castrem. V knize je zmíněn výlet za železnou oponu a setkání s Milanem Kunderou „v sauně na nábřeží“, kam Kundera Márqueze spolu s Juliem Cortázarem a Carlosem Fuentesem pozval v prosinci 1968.

Přestože je Gerald Martin literární vědec, nemůžeme knihu považovat za hlubokou literárně-vědeckou sondu z pohledu postupů nebo stylu. Literatura často ustupuje do pozadí, jako by Márquezovi byla jen prostředkem, jak proniknout do sféry vlivných politiků. Přesto se v knize setkáme s mnoha významnými jmény především latinskoamerických autorů. K jedněm z nejzajímavějších momentů patří konflikt s Mariem Vargasem Llosou. Ani v tomto případě Martin nesklouzává do bulvárnosti a zanechává dojem, že se o Márquezovi dozvěděl mnohem víc, než mohl zařadit do „oficiálního“ životopisu. Bez obalu naopak referuje o současném zdravotním stavu spisovatele, který má problémy s krátkodobou pamětí a zdá se málo pravděpodobné, že bychom se ještě dočkali nového románu. Ale to již prozrazuji příliš.

Odpověď na úvodní otázku je tedy nasnadě: Kdo má rád knihy Garcíi Márqueze a chce se o něm něco dozvědět, ať si přečte biografii Gabriel García Márquez: Život od Geralda Martina. Kdo však dává přednost fantazii před skutečností a zlobí se, kdykoliv někdo „ničí“ historku tím, že ji uvádí na pravou míru, ten nechť si raději otevře některý Márquezův román. Žít, abych mohl vyprávět v to počítaje.

© Martin Jun

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 129 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

53%čtenáři

zhlédnuto 2765x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce