Gailly, Christian; Resnais, Alain: Les herbes folles

Gailly, Christian; Resnais, Alain
Les herbes folles

recenze film

Tentokrát sáhl sedmaosmdesátiletý režisér po knize L'Incident. Nejnovější Resnaisův snímek nese název Les herbes folles (Šílené rostliny) a získal zvláštní cenu na posledním festivalu v Cannes.

 

Les herbes folles (Šílené rostliny). Francie (2009), 104 min
Režie: Alain Resnais, námět: Christian Gailly
Hrají: André Dussolier, Sabine Azema, Anne Consigny, Emmanuelle Devos, Mathieu Amalric

Christian Gailly: L’Incident, Les Éditions de Minuit, 1996
 

Ke konci své filmové kariéry dospívá člen francouzské nové vlny Alain Resnais k hravé poetice. Jeho filmy pojednávají o dojemných hrdinech, kteří jsou zmítáni všemi rozmary lásky a náhody. S černým humorem, jaký dokážou rozvíjet snad jen lidsky krásní moudří kmeti, se baví nad běžnými nedorozuměními. A samotné příběhy či předlohy si autor klasických snímků jako Noc a mlha, Loni v Marienbadu, Prozřetelnost vybírá – jak jinak – údajně „náhodou“.

Tentokrát sáhl sedmaosmdesátiletý režisér po knize L'Incident, jejíž autor Christiana Gailly už léta publikuje v prestižním nakladatelství Les Éditions de Minuit. Nejnovější Resnaisův snímek nese název Les herbes folles (Šílené rostliny) a stojí za zmínku, že v hlavních rolích se znovu objevili jeho oblíbení herci z filmů jako Cœurs (Srdce, 2006) či On connaît la chanson (Stará známá písnička, 1997) André Dussolier a Sabine Azema. Film získal zvláštní cenu na posledním festivalu v Cannes.

Gaillyho předloha je velkým románem o lásce, třebaže v něm sledujeme peripetie zmateného milostného setkání dvou lidí, kteří by se do sebe jinak zamilovat nemohli. Extravagantní rusovlasá Margaret Muirová, která si nepřipouští nemilosrdně postupující roky, a naopak sní o létání, sportovních autech, drahých botách, poznává šedesátiletého usedlého pána, pohodlně stárnoucího v domácí péči své manželky. Děj vypadá nevinně, sestává ze sledu zlomyslných náhod, které iniciuje nicotná banalita – Margaretina ukradená peněženka. Od chvíle, kdy ji Georges najde odhozenou v podzemní garáži, se odvíjejí paralelní i jaksi „asymetrické“ příběhy dvou nešťastně pokoušených „milenců“. Každý zvlášť se nechává ovládat sympatiemi i zvědavostí, kým že by mohl být doopravdy ten druhý, ačkoliv jejich nešikovná setkání končí vždy jen dalším nedorozuměním, případně urážkou, výbuchem.

Důležitější než melodrama je tu samotná pošetilá touha po dobrodružství v oblacích, které v pozdním věku nečekaně přichází. Kouzlo knihy Christiana Gaillyho, které se režisér Resnais pokoušel uchovat, tkvělo v téměř jazzovém stylu vyprávění a ve výborně napsaných dialozích, působivých zejména proto, že obsahují specifický rytmus a tón jako skutečné hudební dílo. Gailly, sám aktivní jazzman, saxofonista, je ostatně známý tím, že se ve všech svých románech snaží literaturu s jazzem různě propojit.

Vypravěčův hlas (Eduard Baier) si pohrává s motivy, jako by improvizoval. Před své protagonisty staví poťouchle další a další překážky. Jednou neposlušně odbíhá, jindy se střídavě vtěluje do samotných postav. Občas máte dojem, jako by v prostoru jediné věty váhal a rozhodoval se, jestli má přitakat, anebo cosi zamítnout. Jinými slovy, v tomhle filmu není důležitý začátek, ani konec, ale samotné potěšení ze života se všemi sladkostmi, ironiemi, zvraty a trápeními, které nutí oba dělat ve svém zralém věku zcela šílené věci.

Jeden z nejobtížnějších úkolů Resnaisovy adaptace tkvěl právě v tom, jak převést do obrazu Gaillyho ironický jazyk, jak uchovat původní dialogy – a přitom natočit vizuální snímek. Režiséra toho dosáhl velmi pečlivou prací s hudbou, která svými nečekanými přeryvy a střihy podporuje dojem prudkosti zvratů. Komediální herectví se blíží některým filmovým operetám, ačkoliv zůstává v dobré tradici intimismu a osobitosti 60. let. A nakonec celé aranžmá posouvá příběh do jakéhosi lehkomyslného, vzdušného prostoru, kde stačí málo, aby si člověk vzlétnul.

 
V  hlavní roli Resnaisova filmu si zahrál André Dussolier
Foto: Unifrance.org

Resnais nakonec změnil titul knihy, původní „Incident“ mu připadal nevýstižný. Gailly mu údajně nechal zcela volnou ruku, dokonce prý ani nečetl scénář. V Resnaisově podání jsou jak Margareta, tak i Georges přirovnáváni k nezbedným rostlinkám, která svévolně prorůstají městským betonem. Nejkrásnější na nich je tvrdošíjnost, s jakou se vytrvale vydávají napospas dalším a čím dál tím nebezpečnějším vzájemným „střetům“. Tvrdošíjnost, s jakou odmítají racionálně si připustit, že jejich vztah nemá budoucnost.

Zároveň je poznat, že za filmovou adaptací stojí především silný režisér, jenž příběh ovládá mnohem pevněji než spisovatel. S potěšením si pohrává s postavami, jejich zálibami, baví se při představě, jaký může být také život, co se všechno může stát. A co víc, svůj film nakonec uzavře nečekanou pointou: o všem v závěru rozhodne jedna maličkost – rozbitý poklopec Georgese v letícím spitfireu... Kdyby tuhle scénu natočil nějaký mladý režisér, mohla by vyznít trapně, hloupě, banálně. Ale u Resnaise to ani tak nevadí. Bereme ji jako vznešenou poťouchlost stáří.

 

© Michal Procházka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 137 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

57%čtenáři

zhlédnuto 2925x

Inzerce
Inzerce