Deniau, Jean-François; Audiard, Jacques: Un Héros très discret

Deniau, Jean-François; Audiard, Jacques
Un Héros très discret

recenze film

Je docela překvapivé vidět českého hrdinu ve francouzském příběhu. Anebo si uvědomit, že některé kapitoly francouzské historie se nám mohou zdát také tak trochu „české“ – tedy podobné našemu národnímu osudu 20. století. Snímek Un Héros très discret (Falešný hrdina, 1994), otevírající malou Audiardovu retrospektivu ve Francouzském institutu v Praze, byl přesně takovým překvapením.

 

Un Héros très discret. Francie (1995), 107 min
Režie: Jacques Audiard, námět: Jean-François Deniau
Hrají: Mathieu Kassovitz, Albert Dupontel, Anouk Ginberg, Sandrine Kimberlai

Jean-François Deniau: Un Héros très discret (Falešný hrdina), Olivier Orban, 1989 

Je docela překvapivé vidět českého hrdinu ve francouzském příběhu. Anebo si uvědomit, že některé kapitoly francouzské historie se nám mohou zdát také tak trochu „české“ – tedy podobné našemu národnímu osudu 20. století. Snímek Un Héros très discret (Falešný hrdina, 1994), otevírající malou Audiardovu retrospektivu ve Francouzském institutu v Praze, byl přesně takovým překvapením.

Filmař a dandy Jacques Audiard pochází z filmařské rodiny, jeho otec Michel patřil k neopominutelným scenáristům poetického realismu a „polarů“ s Jeanem Gabinem v titulních rolích. Na jeho památku v Paříži dokonce pojmenovali náměstí. Zajímavé na tom celém však je to, že Michel Audiard patřil k tzv. „cinéma de papa“ a literárnímu stylu francouzského filmu 60. let, vůči němuž revoltovaly generace nových vln.

Nepřekvapí tedy, že se Jacques seznámil s kinematografií přes scenáristiku a že se jeho pohled na kinematografii odedávna lišil od autorských režisérů „kamery pera“, buřičské svobody, osobitosti 60. let. Vždyť sám například prohlásil, že filmový rukopis není něco, co si člověk může vybrat, ale je nutností. V jeho podání se film v tom dobrém slova smyslu stává nástrojem, který komunikuje s publikem v rámci promyšlených příběhů a žánrů. A nikoho neudivuje, že své inspirace hledá pokaždé někde úplně jinde. Jednou natočí existenciální historický film, jindy variuje americký thriller, potřetí vystaví drama na půdorysu drsného vězeňského realismu. Jinými slovy Audiarda lze chápat za jednu z postav nastupujícího období po 80. letech, které vracelo scenáristice a vůbec literární práci na filmu vážnost – zatímco koncepce autorství jednoho režiséra se ukázala být už rozmělněná.

Uchopit dobu po osvobození
Naopak současný profilový tvůrce francouzské kinematografie (vedle Laurenta Canteta, Arnauda Desplechina, Claire Dennis a dalších) pracuje na svých filmech s týmy scenáristů, které pečlivě „vyvíjejí“ výsledný koncept. Falešný hrdina byl jeho druhým filmem a Audiard tu nahlížel leta 1944 a 1945 v osvobozené Francii – tedy euforii té doby, smíšenou s morální kocovinou. Líčí tu euforické i zkorumpované vítězství, stejně jako všeobecné zmatení, kdy „byli hrdinové obviňováni ze zrady a zbabělci se narychlo převlékali za hrdiny“.

Za předlohu mu posloužil román Jean-Françoise Deniau, někdejšího diplomata, velvyslance, který si v devadesátých letech vysloužil zvolení i do Francouzské akademie. V Audiardově podání však vznikl strhující a mnohovrstevnatý příběh tajemného mladíka, který se po skončení války vydával za odbojáře a opožděně ze sebe udělal nepravého hrdinu své doby. A nyní po letech se omluvně i bolestně zpovídá ze své absurdní i titěrné role v mocné historii. Obvyklou retrospektivní figuru literárních adaptací, které zhušťují rozsáhlý děj, režisér doplnil nejen o žánrové konvence, jako jsou romantizující smyčce, románové střihy a trochu nostalgického nadhledu. Proud vyprávění doplňují i autentické historické záběry či mystifikační publicistické vstupy, které mají hledat klíč i k celé době – nikoliv pouze uchopit život „naivního podvodníka“. Mimochodem, všimneme si i narážek na narativní styl ze slavného Wellsova Občana Kanea.


Francouzský režisér Jacques Audiard
Foto Unifrance.org  

Postava Alberta Dehoussea (Mathieu Kassovitz v jedné ze svých nejlepších rolí) má daleko k tomu, abychom v ní objevovali dramatickou hloubku. Připomíná nanejvýš věčného kluka, který žije největší zrady a poklesky se šťastnou nevědomostí, jako by šlo jen o další hru dětské fantazie, zatímco se sám diví tomu, že mu to všechno prochází. Naučil se utíkat k samým malým lžím, které mohou přinášet nějaký prospěch a usnadňovat život . Ať už jde o to, jak uchovat památku na opileckého otce, získat si srdce ženy či uniknout pracovnímu nasazení v Německu. Co zdánlivě nevinnému předstírání malého hajzlíka dodává krutý rozměr, je válka, památka na všechny mrtvé i na ty, kteří se dopouštěli skutečných zločinů a měli by být souzení. Řekli bychom, že se Albert nedopustil ničeho zásadního, využije akorát nečekané šance, která se mu naskytne – zcela si přepsat životopis a udělat ze sebe hrdinu.

Hranice mezi viníkem a obětí
Jinými slovy, kouzelné nebezpečí i odvaha filmu vzniká už z toho, jak skeptik Audiard mísí příběh zrady, lháře s bolestnou dobou poválečné obnovy ještě nedávno kolaborující společnosti, v níž jsou dosud všude cítit hroby nebožtíků. Načrtává, jak tenká hranice může vést mezi oslavovaným idolem a podvodníkem. Je fascinován tím, do jaké míry můžeme Alberta brát za viníka i za oběť zároveň. Jeden z argumentů příběhu připomíná, že se přeci celá společnost učila lhát a předstírat. Vždyť pár měsíců předtím francouzské davy vyprovázely mladíky odjíždějící pracovat do říše. Například už druhou zimu po válce, kdy nebylo uhlí, si Pařížané stěžovali, že za Němců bylo lépe – a navíc pořádek.

Audiard nahlíží historii nikoliv z perspektivy hrdinů a idejí, ale onoho lidského hemžení a pudu našeho společenství, které musí dál žít bez ohledu na výhry, porážky, spravedlnosti. Vždyť jde nakonec také o to, jak se zahřát, lépe se najíst, přežít. Z takového světa se stává hořká komedie, jejíž směšnost vychází už ze všech paradoxů a ironií, jimiž předurčuje naše životy například šílená historie. A to je také české téma. S trochou nadsázky lze říct, že Albert Dehousse připomíná Hrabalova Dítěte z románu Obsluhoval jsem anglického krále. Mimochodem sám Audirad se hlásí k tomu, že zná dobře Škvoreckého či Branalda, které načetl ve francouzštině. Že se jimi cítí ovlivněn, že obdivuje náš pocit z historie.

Jen ten konec už moc český není. Šťastný nešťastný Albert, jehož celý život se skládá ze samých lží, se sám udá. Ani by nemusel, ale v tom je morální vyústění filmu. Už dál nemůže. Audiardův film je ve skutečnosti příběhem dospívání člověka, který dá nakonec přednost realitě před svými fikcemi, ženskými i alkoholem. Upřednostní vlastní život před tím, aby hrál postavu životů jiných. Francouzské úřady přivřou oči, nikdo si nepřeje rozpoutat skandál, je rozhodnuto jeho případ ututlat. Jen ironií osudu je Albert v tichosti souzen a odsouzen za úplně jiný přečin, kterého se v průběhu svého dvojího života dopustil – za bigamii.

 

© Michal Procházka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 136 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

54%čtenáři

zhlédnuto 2979x

Inzerce
Inzerce
Inzerce