Pechar, Jiří: Život na hraně

Pechar, Jiří
Život na hraně

ukázka překlad

Až do roku 1968 jsem žil bez větších kontaktů s intelektuálním prostředím, kromě redaktorů Odeonu, kteří vesměs měli k režimu stejný postoj jako já. Tak tomu bylo ostatně i v jiných nakladatelstvích...

Publikuji svoji první knihu
Jiří Pechar: Život na hraně, Torst 2009, 230 s.

Až do roku 1968 jsem žil bez větších kontaktů s intelektuálním prostředím, kromě redaktorů Odeonu, kteří vesměs měli k režimu stejný postoj jako já. Tak tomu bylo ostatně i v jiných nakladatelstvích: nestraníci spolu hovořívali zcela otevřeně a také o jednotlivých členech strany se vědělo, jestli není nutno dávat si před nimi pozor. Jiné oficiální instituce, právě proto, že jsem s nimi nepřicházel do styku, a nemohl tedy sledovat, jak se v nich utváří kritický postoj k režimu, pro mne představovaly jen jeho převodní páky. V šedesátých letech jsem sice své příjmy doplňoval jednu dobu i tím, že jsem dělal korekturu a jazykovou úpravu časopisu Plamen – trávil jsem tím vždy jeden víkend v měsíci včetně celonoční práce ze soboty na neděli –, ale když jsem s korigovanými obtahy přicházel do redakce, které tehdy vládl Jiří Hájek, jehož jméno jsem znal především z jeho polemik s Václavem Černým, připadal jsem si vždycky, jako kdybych vstupoval do jámy lvové. Tak jsem o tom také po letech, už po listopadu, vyprávěl Dušanu Karpatskému, který v redakci Plamene pracoval, a oba jsme se tomu srdečně zasmáli a toto dodatečné poznání jsme zpečetili tím, že jsme si začali tykat.

V roce 68 se mi nicméně podařilo v Československém spisovateli vydat i knihu o francouzském novém románu. Její napsání mi bylo umožněno tím, že jsem pro antologii barokní poezie, kterou pro Mladou frontu připravoval Václav Černý, přeložil některé španělské a italské básníky, a protože kniha vyšla ve vysokém nákladu, honorář se znásobil (na tyto honorářové podmínky pro překlady poezie se dnes už dá jen s nostalgií vzpomínat: nejnižší sazba za jeden přeložený verš činila tehdy šest korun). Mohl jsem tedy půl roku namísto překládání číst autory nového románu (objednával jsem si je ze zahraničí v univerzitní knihovně, což tehdy bylo také snadnější než dnes) a psát. Kuriózně právě onen Jiří Hájek, který byl pro mne spjat s režimní oficialitou, mou knihu tehdy v lektorském posudku doporučil; vedle něho ji lektorovala, rovněž s kladným výsledkem, Růžena Grebeníčková, tehdy už vystřízlivělá ze svého mladistvého komunistického zápalu, pro který se jí v Pamětech Václava Černého dostalo tak nelichotivé zmínky.

O nový román jsem se tehdy začal zajímat hlavně proto, že těch pár statí, které u nás o něm vyšly, dávalo velmi zkreslenou představu, oč vlastně běží. Když jsem přečetl knihy, které do té doby vydal Robbe-Grillet, bylo mi jasno, že jeho umělecká metoda má určité styčné body se surrealismem: způsob, jakým popis určitého objektu nebo určité scény přecházel v popis scény jiné, mi připomínal tak trochu obrazy našeho Muziky. Viděl jsem také, že je určitý rozpor mezi některými názory vyslovenými v jeho knize Pour un nouvau roman a jeho skutečnou praxí; problematické mi připadalo zejména jeho odmítání metafory, když už sám název jeho knihy La jalousie (byla do češtiny přeložena pod názvem Žárlivost, ale francouzský název má rovněž význam Žaluzie) je založen na metaforické hře s dvojím významem slova: perspektiva rozčleněná a pozastřená příčkami žaluzie může být právě pojímána jako metafora onoho vždy neúplného pohledu, v němž tkví utrpení člověka trpícího žárlivostí. S Robbe-Grilletem samým jsem se tehdy nesetkal, i když Prahu navštívil. Mohl jsem s ním hovořit až po letech, když byl v roce 2002 pozván na pražský Festival spisovatelů. V debatě po přednášce, kterou měl ve Francouzském institutu, jsem se ho zeptal právě na jeho vztah k surrealismu: věděl jsem, že André Breton, který jinak román odmítal, projevoval zpočátku o Robbe-Grilletovu tvorbu určitý zájem Dostalo se mi odpovědi, že autor nových románů sice nikdy nesdílel surrealistické přesvědčení o přepisu nevědomých procesů dík jakémusi „automatismu“, ale že mu byly blízké některé surrealistické obrazy a že velice miloval Bretonovy prózy. K filmu Loni v Marienbadu, který natočil s Alainem Resnaisem, chtěli dokonce oba v úvodních titulcích uvést věnování André Bretonovi, a pozvali ho tedy k jeho prvnímu promítání, snobské prostředí, které film předvádí, vyvolalo Bretonovo rozhořčení: a Robbe-Grillet s humorem vyprávěl, jak Breton dal tomuto rozhořčení průchod svým mocným a autoritativním hlasem. Druhý den nato jsem se s Robbe-Grilletem ocitl na večeři u kulturního rady a využil jsem toho i k otázce týkající se jeho někdejšího odmítavého stanoviska k metafoře: ta se přece objevuje už v samotném titulu jeho knihy. „Ale ovšem, moje knihy jsou přece metafor plné,“ prohlásil se smíchem jejich autor, který ostatně už předchozího dne dal výrazně najevo, že své teoretické stati sám nebere nijak vážně a že chce být posuzován výhradně podle své skutečné umělecké praxe.

U Robbe-Grilleta ovšem postupně stále více převládaly sadicticko-masochistické motivy, což v interview z roku 1984 spojuje s tím, že sadomasochistické představy jsou, jak říká, nezbytné pro jeho „sexuální fungování“. Hra s nimi se v jeho psaní uplatnila už počínaje knihou Vidoucí (Le Voyeur), ale tvoří zejména hlavní obsah filmů, které sám natočil. Přehlídku těchto filmů uspořádal – myslím, že někdy v osmdesátých letech – také Francouzský institut v Praze a byl jsem se na ně podívat. V sále jsem se setkal náhodou i s Věrou Jirousovou, kterou jsem znal ze Slavie, a prohodili jsme spolu pár vět. Právě to asi způsobilo, že mě pak ve stanici metra u Muzea oslovil jakýsi mladíček prokazující se odznakem Stb a požádal mě, abych se legitimoval. Předpokládám, že to byl spíš jen jakýsi občasný spolupracovník této organizace nebo uchazeč o členství v ní. Když jsem se ho pak zeptal, proč uprostřed tolika lidí chce legitimaci právě jen ode mne, dostalo se mi duchaplné odpovědi: důvod byl prý v tom, že jsem nakrátko ostříhaný – a zřejmě tedy padalo v úvahu, že mohu být nějaký uprchlý vězeň.

S druhou přední osobností nového románu Nathalií Sarrautovou jsem se osobně setkal až někdy začátkem devadesátých let, kdy jí bylo už asi devadesát let: přeložil jsem tehdy její knihu Dětství, která metodou blízkou jejím ostatním knihám zachycuje její vzpomínky z dětských let, a když jsem byl v Paříži, zatelefonoval jsem jí, a protože jsem se přitom mohl odvolat také na doporučení jedné její známé, literární kritičky, byla ochotna mě přijmout. Našel jsem spisovatelku, která i ve svém vysokém věku byla duševně zcela svěží a byla s to zajímat se i o poměry v Československu (její rodiče byli Rusové, a měla tedy o poměrech na východ od dřívější železné opony autentičtější představu). Když jsem se ovšem zmínil o tom, že v případě její návštěvy Prahy bych se s ní chtěl setkat i tam, řekla mi, že takové cestování by jí její lékař sotva dovolil. Jinak byl tento lékař ve svých životosprávných doporučeních zřejmě dost tolerantní: když jsem přišel, nabídla mi sklenku whisky a americkou cigaretu, a sama rovněž vypila jednu sklenku a vykouřila jednu cigaretu. Zavedl jsem řeč i na Roberta Pingeta, jehož jednu knihu jsem přeložil do češtiny, a bylo vidět, že ten se těší její obzvláštní sympatii. Sám jsem Pingeta uviděl až bezprostředně před jeho smrtí na kolokviu věnovaném jeho dílu a konaném v Tours, kde blízko žil. Na přednáškách kolokvia se ale k jisté nelibosti organizátorů moc neobjevoval – posedával s někým spíše někde před budovou, kde se kolokvium odbývalo; a několik týdnů poté zemřel. Moje přednáška o jeho díle vyšla pak ve sborníku vydaném v Paříži v roce 2000.

 

© Jiří Pechar
ukázka je z knihy Život na hraně
na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Torst

 

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3247x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce