VIP hrdinové a fantomové. Fikce a jejich vliv, přehled

VIP hrdinové a fantomové. Fikce a jejich vliv, přehled

recenze kultura

Když roku 2005 proběhla v České televizi soutěž Největší Čech, historik Jiří Rak tehdy v článku Největší Čech aneb Vítězství 19. století psal o „nesmyslnosti ležící již v základech celého projektu...

VIP hrdinové a fantomové. Fikce a jejich vliv
Allan Lazar, Dan Karlen, Jeremy Salter: The 101 most influential people who never lived: how characters of fiction, myth, legends, television, and movies have shaped our society, changed our behavior, and set the course of history, Harper, New York 2006.

Michael H. Hart: 100 nejvlivnějších osobností dějin, přeložil Pavel Dufek, Knižní klub, Praha 2003, 2. vyd.
Ralf Dombrowski ... et al.: Lidé, kteří změnili svět: 4000 osobností od starověku po dnešek, vedoucí projektu Joachim Wahnschaffe, české doplňky František Stellner, z německého originálu přeložila Šárka Stellnerová, Reader's Digest Výběr, Praha 2009
Lidé, kteří změnili svět: největší osobnosti historie, Ottovo nakladatelství – Cesty, Praha 2004
Hendrik van Bergh ... et al.: Lidé, kteří změnili svět: 50 slavných osobností, jejich stručné životopisy a obrazové dokumenty, přeložili Karel Bláha, Jana Kudělková, Květoslava Otcovská, Mladé letá, Bratislava 1996
Pavel Grym:Stržené masky, Žár, Ostrava 2000
Josef Jedlička: České typy a jiné eseje, Plus, Praha 2009

 

Když roku 2005 proběhla v České televizi soutěž Největší Čech, historik Jiří Rak tehdy v článku Největší Čech aneb Vítězství 19. století psal o „nesmyslnosti ležící již v základech celého projektu, který se podobá idiotským otázkám typu: ,Jakou knihu byste si vzal na pustý ostrov? ‘“- stejně tak je podle něj „nesmyslné rozhodovat se, zda je pro dějiny toho kterého národa významnější odkaz jeho umělců, vojevůdců anebo snad i politiků“.

Přesto se stále opakují pokusy takováto srovnání provádět - a to dokonce nejen na národní, ale takřka na „celoplanetární“ úrovni. V češtině nyní máme dokonce tři stejnojmenné tituly Lidé, kteří změnili svět, jejichž zdejší vydavatelé či překladatelé při volbě názvu neprojevili mnoho invence, neboť se ony knihy liší jen svými podtituly (a pak také autory). Můžeme si vybrat skromnější variantu s podtitulem 50 slavných osobností, jejich stručné životopisy a obrazové dokumenty, nebo naopak dát přednost vloni vydaným 4000 osobnostem od starověku po dnešek. K těmto knihám můžeme připočíst ještě 100 nejvlivnějších osobností dějin - na rozdíl od předchozích publikací jsou v ní osobnosti řazeny ne chronologicky či tematicky, ale podle jakéhosi žebříčku jejich důležitosti. Na první místo dosadil autor Michael H. Hart Mohameda, na druhé I. Newtona, až na třetí Ježíše Krista - Mohamed byl totiž podle něj „jediný člověk v dějinách, který dosáhl maximálních úspěchů jako na poli církevním, tak světském“. Hart je povoláním astrofyzik, a má tedy zřejmě potřebu vědecké exaktnosti, ale jeho poměřování vlivu jednotlivých světových osobností, jeho žonglování se jmény „velikánů“ působí místy směšně a současně nabubřele: když třeba v přepracovaném vydání vysvětluje : „aby se v první stovce udělalo místo pro tři další osobnosti (Gorbačova, Rutherforda a Forda), bylo nutné vyškrtnout jinou trojici, která v ní byla v prvním vydání“. Jestliže Rak konstatoval, že v české anketě zvítězily stereotypy, které nám zůstaly z 19. století („hlasující se rozhodovali pro Brožíkův obraz Jana Husa před kostnickým koncilem, pro Žižku známého z pláten historických obrazů a shlížejícího z vrchu Vítkova na pražskou čtvrť nesoucí jeho jméno“), pak u Američana Harta vítězí jeho nepříliš reflektovaný anglosaský egocentrismus, s nímž tvrdí, že v jeho knize je „ze všech zemí nejčastěji zastoupena Británie, takže podle tohoto měřítka nejvíc přispěla k lidské civilizaci“. Připomeňme ještě, že roku 2004 psal o Hartově knize Jan Novotný, který tehdy recenzoval 100 knih, které otřásly světem: historie myšlení od starověku po dnešek od M. Seymour-Smithe. Spočítal tehdy, že „nejvlivnější osobnosti“ jsou autory „nejvlivnějších knih“ v podání obou autorů asi ve třetině případů.  

Jak známo, první kolo Největšího Čecha vyhrál Jára Cimrman (i když to nikdy nebylo řečeno oficiálně), a pro něj tedy byla zřízena zvláštní kategorie největších fiktivních Čechů, v níž byli dále zastoupeni třeba Švejk a Krteček (anketa je na internetu dnes ovšem nevyhledatelná, jako kdyby byla fiktivní a vůbec neproběhla). Připojme hned, že třeba J. Rak oponoval tvrzením, že „fiktivní je i celá řada dalších, do pomyslného televizního klání bez problému zařazených osobností“ (zřejmě ve smyslu naprosté fiktivnosti představ, které o nich panují). A naopak zase fiktivní postavy mají často svoje reálné předobrazy, v případě Švejka dokonce stejnojmenné. Podle Wikipedie byl skutečně žijící truhlář Josef Švejk (1891 - 1965) opravdu superarbitrován kvůli „idiotizmu“, kterýžto příběh znal Hašek z vyprávění. Zajímavé je, že Švejk se nejprve proti Haškově knize stavěl velice negativně a vyhrožoval autorovi dokonce soudním procesem. Ovšem po pádu habsburské monarchie a vzniku Československé republiky se začal s textem a obsahem knihy identifikovat a nakonec prý tvrdil, že se jedná o jeho vlastní autentické prožitky - a vydával se za „revolučního odpůrce Rakouska-Uherska“. Cimrman měl předchůdců či reálných předobrazů hned několik: Aloise Beera, Václava Svobodu Plumlovského a Jakuba Hrona Metánovského.

Výsledky soutěže Největší Čech byly sice unikátní v tom, že to v ní neexistující postava vyhrála, ale fiktivní bytosti se v první stovce umístily i jinde. Třeba v britském originálu soutěže skončil na 51. místě král Artuš, což je podle dnešních historiků postava asi stejně historicky autentická jako praotec Čech. Právě Artuš získal krásné třetí místo v knize 101 nejvlivnějších lidí, kteří nikdy nežili: jak postavy z románů, mýtů, legend, televize a filmů formovaly naši společnost, měnily naše chování a určovaly běh dějin1 z roku 2006. V jejím úvodu se píše: „Pokoušel by se Alexandr o dobytí světa, kdyby předtím neslyšel příběhy o trojské válce? Postavili by bratři Wrightové první letadlo bez znalosti příběhu o Daedalovi a Ikarovi? O co všechno bychom bez těchto příběhů přišli?“ A jak vypadá pořadí na předních stupních? 1. Marlboro Man, 2. Big Brother, 3. Artuš, 4. Santa Claus (Svatý Mikuláš), 5. Hamlet, dále nechybí ani panenka Barbie, detektiv Perry Mason či pololegendární sv. Valentin (zato Cimrman v ní pochopitelně schází). Jedna kapitola (nesoucí název Americana) je zde věnována různým postavám zosobňujícím Ameriku, jako strýček Sam, americký kovboj či Tom Sawyer, ovšem třeba i z kapitoly o Mickey Mousovi promlouvá vlastenecké nadšení (nebo namyšlenost?): „Děkujeme W. Disneymu za Mickey Mouse a za všechno, co představuje. Dotkl se srdcí a myslí skoro každého dítěte i dospělého v celém západním světě“. Některé pasáže, doufám, nebyly myšleny zcela vážně, třeba ta o Santovi, v níž se dozvíme, že to byla jedna z mála postav spojených se západní kulturou, jíž bylo dovoleno přežít v komunistických zemích, což autoři vysvětlují tím, že Santa i K. Marx „měli oba dva bílé plnovousy a věřili v obdarování lidí podle jejich potřeb bez ohledu na výdaje“2. Hned v úvodu příslušné kapitoly přitom stojí, že v žebříčku magazínu Forbes byl Santa vzhledem ke svému „neomezenému bohatství“ označen za nejbohatší fiktivní bytost. Zde ovšem musíme knihu poopravit, respektive její tvrzení aktualizovat - hned následujícího roku byl Santa Claus ze soutěže vyřazen. V oficiálním prohlášení Forbesu se pravilo: „Santovo jmění stále hodnotíme jako nekonečné, ale z klání jsme ho vyřadili poté, co jsme byli zavaleni dopisy od rozhořčených dětí trvajících na tom, že jde o osobu zcela reálnou. Po zvážení fyzických důkazů (doručené hračky) jsme shledali jako bezpečnější Santu odstranit“. I když se v knize za jménem Santy objevil v závorce i sv. Mikuláš, je mezi nimi přitom podstatný rozdíl: ač je jejich historický původ totožný, Mikuláš je třeba na Wikipedii přeci jen stále považován za historickou postavu (na niž se navrstvilo množství legend), zatímco Santa je postava fiktivní, i když je odvozena od legend o historickém Mikulášovi rozdávajícím dárky.

Škoda, že v češtině zatím žádnou podobnou knihu o fiktivních postavách nemáme (snad kromě publikací Bukanýři, mušketýři, pistolníci a Stržené masky od P. Gryma, jež místy připomínají Kancelář pro uvádění románových příběhů na pravou míru ze Saturnina). Z jednotlivých fiktivních postav u nás asi nejvíce knih bylo napsáno o Krakonošovi, zatímco další bytosti vládnoucí našim horám jako Muhu, Rampušák či Fabián zůstávají spíše v pozadí.
Jakousi vzdálenou obdobou zmiňované kapitoly o amerických hrdinech ze 101 nejvlivnějších lidí jsou Jedličkovy České typy, aneb Poptávka po našem hrdinovi, jež nedávno vyšly v novém vydání. Příznačně ovšem Jedlička hned v první větě své knihy praví, že „česká kulturní tradice, a tedy ani česká literatura nemá skutečného hrdinu, reka“ (typu Rolanda, Parsifala či Robina Hooda). Český hrdina je tedy podle něj „bytost navýsost pohádková, která žije výhradně v čase a prostoru mýtu“. Však také lexikony fiktivních bytostí mají u nás k dispozici jen děti: jednak různé lexikony strašidel (od V. Klimtové či J. Pechy), kde bych ale „českého hrdinu“ raději nehledal, jednak Pohádkovou abecedu z Albatrosu od Kateřiny Závadové, v níž se setkávají tradiční pohádkové předměty a bytosti s Machem, Šebestovou, Karlem IV. i sněžným mužem Yettim (a pestrou přehlídku nejrůznějších bytostí z pohádek pro děti a pro dospělé (jako Fantomas) představuje i seriál Arabela).

I když ale česky - co se týká šíře výběru jednotlivých postav - nic podobného knize 101 nejvlivnějších lidí nevyšlo, alespoň že máme svého Cimrmana. Významní čeští velikáni, jako J.A. Komenský, praotec Čech, sv. Václav, J. Hus, K.H. Borovský, M. Tyrš a Radecký, se scházejí v jeho „dramatickém kšaftu“ České nebe a ukazují se být velmi vlivnými mocnostmi, když uprostřed bojů 1. světové války jako budoucího českého krále vybírají „T.G. Masaříka“, což je podle mne jediné slabé místy celé hry (i když mne nenapadá, jak ji zakončit lépe). Pozoruhodně se v ní prolíná „fiktivno“ s „reálnem“: Božena Němcová se při projednávání toho, kdo má být přijat do české nebeské komise, ukáže jako „neprůchodná“, místo ní je přijata její Babička. Tu schválí i Jan Hus, protože se ona žena „každý večer modlí a erotických zájmů už nemá“ (to druhé se posléze ukazuje jako velký omyl). Komise následně rozhoduje, kdo bude propuštěn z očistce do nebe, a ve hře tak dochází dokonce k dvoustupňovému vyřazování, selekci či „kádrování“ jednotlivých postav - na rozdíl od knihy Michaela H. Harta ovšem se značnou sebeironií a nadhledem.

 


1. http://www.101influential.com/  zpět 

2. Pro úplnost dodejme, že v angličtině ovšem existují i mnohem serióznější, i když o dost starší publikace s podobnou tematikou: třeba Imaginary people: a who’s who of fictional characters: from the eighteenth century to the present day (David Pringle) či Companion to literary myths, heroes and archetypes (ed. Pierre Brunel), ty se však nezabývají oním „vlivem na běh dějin“. zpět 

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise A2 3/2010
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce A2

 

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 159 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Magda de Bruin, 14.02.2010 12:41
VIP hrdinové a fantomové. Fikce a jejich vliv, přehled
K Santovi a Mikuláši: z vlastní zkušenosti mohu dosvědčit, že předobraz Santy, tedy holandský Sint Nicolaas (neboli stručně Sinterklaas) se ale slaví 5. prosince (tedy v předvečer katolického svátku sv. Mikuláše) a legenda s ním spojená nemá s vánočním Santou nic společného: Sinterklaas připlouvá každý... rok parníkem ze Španělska v doprovodu Černých Petrů (Zwarte Pieten), což jsou jeho maurští pomocníci v jakémsi pážecím obleku a v baretu s pérem, kteří provádějí různé krkolomné kousky, běhají po střechách a vhazují dárky do komína. Ve výchovně přísnějších dobách strkali Černí Petři zlobivé děti do pytle a brali s sebou do Španělska. Sinterklaas jezdí na bělouši a je oblečený podobně jako u nás Mikuláš - tedy v podstatě jako historický biskup ze Smyrny. Pro mladší generace bych poznamenala, že komunistická varianta Santy byl sovětský Děda Mráz, který přijížděl z dálného severu na saních v doprovodu Sněguročky (a ze sovětských novoročenek si vzpomínám, že i výtvarně vzato to byla věrná kopie Santy). Do domácností u nás ale nikdy nepronikl, byla to ryze postava z podnikových vánočních besídek (a kdy přesně naděloval v SSSR, vlastně nevím - předpokládám ale, že na Silvestra, protože, jak nás kdysi učili ve škole, Rusové měli novoroční stromeček a novoroční dárky).
Vložil: Fencl, 12.02.2010 22:04
VIP hrdinové a fantomové. Fikce a jejich vliv, přehled
Bohužel se jedné až dvou publikací "o sobě" dočkal kupř. major Honza Zeman. Ty knihy, uznávám, pojednávají i o fenoménu celého seriálu, ale kupř. "James Bond a major Zeman" (Pistorius a Olšanská a Paseka 2007) se blíží typu knihy o fiktivní postavě, která je, ano, televizní, zrovna tak však i literární....
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

hodnocení knihy

51%čtenáři

zhlédnuto 2777x

katalogy

Inzerce
Inzerce
Inzerce