Lawrence, D. H.; Ferran, Pascale: Lady Chatterleyová

Lawrence, D. H.; Ferran, Pascale
Lady Chatterleyová

recenze film

Tři roky stará adaptace známého románu D. H. Lawrence je jedním z nejzajímavějších počinů mezi literárními přepisy posledních let. Francouzské filmařce Pascale Ferranové se podařilo originálně uchopit kdysi skandální román britské literatury, jehož náboj – jak se zdálo – už pomalu vyprchal.

 

Lady Chatterleyová. Francie (2006), 158 min
Režie: Pascale Ferran, scénář: Pascale Ferran, Pierre Trividic a Roger Bohbot, kamera: Julien Hirsch, hudba: Béatrice Thiret
Hrají: Marina Hands, Jean-Louis Coulloc’h, Hippolyte Girardot, Hélène Alexandridis, Hélène Fillières
U nás vydalo HCE na DVD

D. H. Lawrence: John Thomas and Lady Jane (druhá verze románu Milenec Lady Chatterleyové)

Tři roky stará adaptace známého románu D. H. Lawrence je jedním z nejzajímavějších počinů mezi literárními přepisy posledních let. Francouzské filmařce Pascale Ferranové se podařilo originálně uchopit kdysi skandální román britské literatury, jehož náboj – jak se zdálo – už pomalu vyprchal. Příběh Constance, jež zažívá erotické rozkoše v náručí hajného a správce (zde zvaného) Parkin, a nikoliv u svého manžela Clifforda, už nikoho nešokuje tolik jako v době, kdy vyšel poprvé. Navíc k málokteré knize se filmaři chovali tak macešky jako právě k této, Lawrencův Milenec Lady Chatterleyové se dočkal nanejvýš lechtivé či soft pornografické verze Justa Jaeckina, v níž hrála i představitelka slavné Emmanuelly, Sylvia Kristelová. Britský režisér Ken Russel zase udělal z knihy zběsilý televizní seriál plný odhalovaných vášní a dramat mužské impotence. Čeští diváci si mohou pamatovat rovněž „sterilní“ televizní verzi z roku 1998 Viktora Polesného se Zdenou Studénkovou, Markem Vašutem a Borisem Rösnerem.


Hlavní role Lady Chatterleyové se zhostila Marina Hands
Foto: unifrance.org

Naopak film Pascale Ferranové – uvedený ve francouzské televizi dokonce ještě ve čtyřhodinové verzi pod titulem Lady Chatterley et l’homme des bois – se vrací ke kořenům románu o sváru zapovězeného citu a striktní společnosti, zasazeného do dvacátých let 20. století. Necítíme z něj však dnešní „hysterickou fascinaci tělem či animálním erotismem“, jež vyčítá sama autorka současným, co se týče sexu značně „zvědavým“ filmům. Ta sáhla po druhé, údajně optimističtější verzi románu nazvané John Thomas and Lady Jane, který vydal Lawrence ve třech podobách. Ferranová chtěla ukázat především příběh citového naplnění osamocené ženy Constance (Marina Hands), která už nechce po boku frustrovaného manžela lorda Clifforda žít pouze vlastním vnitřním životem. Její milostné sblížení se správcem (Jean-Louis Coulloc’h) jí napomůže se osvobodit z dosud strnulé, jakoby „automatické“ existence uvnitř striktního společenského řádu, kterou přináší statut domácí trpěné ozdoby a zároveň manželky bohatého uhlobarona. Všechno ostatní – zejména Lawrencův sociální konflikt, včetně jeho narážek na různá revoluční zřízení či stávkové hnutí havířů, bylo odsunuto do pozadí.

Pokud nějaký motiv z knihy zestárl, tak zejména sváru sexu a britského třídního systému, který tak či onak nepřisuzoval níže postaveným jedincům právo na erotické vyžití s bohatou paničkou. Z původního kontextu zůstávají ve filmu nutné kulisy, které jsou – s nadsázkou řečeno – zaměnitelné. Adaptace by se mohla odehrávat jak v puritánské době minulého století, tak v časech současného „neopuritánství“, jak sama nazvala dnešní dobu Ferranová: Lidé se opět brání lásce i lidskému citu, ačkoliv jsou tentokrát již zahlceny pornografií a erotikou.

Adaptátorka si dala záležet, aby na počátku představila neuroticky traumatizovanou ženu, která se teprve postupně učí dávat najevo emoce. V hledání sebe sama je Constance plachá „dětskou“ zvědavostí, s níž očekáváte, že za vším může následovat trest. Samozřejmě na filmu zůstává překvapivé, jak její utajené schůzky s vesnickým chlapem Parkinem probudí skutečné emoce nejen v ní samotné, ale i v málomluvném, primitivním, řekli bychom, citově zanedbaném hromotlukovi, jenž se stává jemným i pozorným milencem.

Samozřejmě Ferranová si je vědomá, že jejich vztah je utopií osamocené lásky, která může žít pouze ve skrýši odlehlé hájovny. Zajímavá, téměř napoleonská karikatura postavy lorda Clifforda v podání předního herce konce 80. let Hippolyte Girardota zůstává spíše v pozadí, aniž by se doopravdy konfrontovala s Constanciným odcizením či milostným úspěchem jeho správce. Autorce jde mnohem spíše o sociální příklad, odsuzující předsudky a stereotypy společnosti, než o domácí milostný trojúhelník. Tématem je milostné naplnění, nikoliv drama pocitu viny či nevěry.

Příběh naopak odráží hned několik archetypů či mýtů – ať už o zrození Venuše, či o rajské zahradě, z níž však nejsou oba pokušitelé tak docela vyhnáni. Tou nejvlastnější zahradou rozkoše je totiž přirozenost jejich vlastního těla, jehož něžnou senzualitu probouzí v obou milencích panteistická krajina lesního zákoutí. Milování pod stromem, erotický tanec na louce či zátiší nahých těl s květinami odkrývá přírodu, která nemusí obnášet pouze boj o přežití – ale učí nás rozumět koloběhu lidské touhy i přírodním darům člověku. Jinými slovy nade vším tu stojí láska, neboť v té absolutní podobě nabízí celistvější, poctivější a přirozenější spásu.


Lady Constance (Marina Hands) se svým milencem Parkinem (Jean-Louis Coulloc’h)
Foto: Unifrance.org

Snad kromě pár narážek na Truffauta nevidíme ve filmu příliš citací či narážek. Diváka napadne spíše srovnání s utopií počátků hnutí sexuální revoluce, jejíž věrozvěsti věřili, že s koncem rodiny, manželství či žárlivosti se odstraní lidská zášť či dokonce války. Sama Ferranová se údajně inspirovala některými texty filozofa Deleuze. Je zajímavé, že obě mužské figury – jak podváděný manžel, tak i milenec – jsou komicky ověnčené mužskými fetišemi – granáty či loveckou puškou. Ale zatímco válečný invalida z 1. sv. války Lord Clifford propadá sebelítosti i záchvatům válečnému štváčství, Parkin dává před svou puškou demonstrativně „přednost“ jakémusi erotickému pacifismu po boku své vyvolené.

Toto rozporuplné vidění lidské rozkoše jako osvobozené přirozenosti, v níž nám zároveň brání násilná represe společnosti, snažící se proti svobodě citu bránit ustanovený řád „vlastnictví“, odpovídá staromódně náladám 70. let. Možná ale zajímavější je spíše to, jak snímek protiřečí dnešní neurotické dobyvačnosti i úzkostné mánii sexuálních rekordů, s nímž prožívá moderní člověk erotiku v terorizujícím pojetí dnešních médií. Uvědomíme si, do jaké míry jsme se vzdálili jejímu dávnému, ještě „nevinnému“ ideálu, než se ho chopila pornografie. Klíčový okamžik filmu vidí jeden z kritiků ve velmi odvážné scéně, kdy se oba milenci zbavují studu a kdy je Constance poprvé vystavena pohledu na ztopořený penis: Přicházíme od pouhého zbožštění mužského falu k objevování potěšení ženy – od podřízení se k seberealizaci. Skoro bychom řekli, že jde o zcela anti-pornografický film, neboť popírá samotný princip voyeurství a dráždivosti. Ferranové se podařilo natočit otevřené erotické scény s obdivuhodnou prostotou a přirozeností, která je prostá i všech falešně romantických klišé. Jsme pozváni ke slavnosti pohledu na milostný akt, jako by to bylo poprvé, jako by takový záběr byl pokaždé neopakovatelný.

V neposlední řadě bychom neměli zapomínat, že máme před sebou nádherný film – jeden z nejlepších z počátku tohoto milénia. Nic na tom nemění ani skutečnost, že po zisku několika Cesarů a po kladných recenzích v tisku naprosto propadl u publika. Mimochodem zruinoval i samotného producenta, na něhož byla dokonce záhy uvalena exekuce. Ferranová se stala nešťastným příkladem francouzského filmu mimořádně nadané filmařky, která za posledních patnáct let natočila stěží tři filmy. I proto byla nedávno zvolena do čela takzvané skupiny třinácti osvícených revolucionářů – Les Treizes, kteří měli diskutovat o slabinách současného systému francouzské kinematografie i její distribuce. Vznikla z toho zpráva a řada doporučení ústředním orgánům, v tomto případě CNC – Centre national du cinéma français.

Přitom bych se odvažoval tvrdit, že tu vidíme umění literární adaptace na vrcholu, kdy film neslouží za nástroj převedení slova do kinematografického výjevu – a kdy „filmová realita“ jen neilustruje původní příběh. Může se nám dokonce zdát, že Ferranová staví celý svět Lady Chatterleyové znovu od začátku. Z každého záběru cítíme sílu kinematografického média, které nabízí množství výkladů. Constance se zvedne, zašustí jí šaty, slyšíme její kroky. Načež se zarazí a ohlédne. Jde o každé gesto, hltáme záchvěvy citu. Autorka dokazuje, že právem patří do generace konce 80. let po bok Arnaud Desplechina, Érica Rochanta, Yvana Attala, do skupiny, která byla ovlivněna americkým filmem i koncepcí autorského filmu let šedesátých. A snažila se s pomocí exkluzivní formálních prostředků cizích žánrů točit naprosto osobní filmy, které vás svedou.

Všechny složky filmu Lady Chatterleyová jsou součástí mnohovrstevnatého meditativního vyprávění, které postupně odhaluje některá tajemství svého příběhu. Scény, vkusně nesené v retru 20. let, můžeme mlsat, jako by šlo o „literární“ rukopis autorky, která ještě spoléhá na to, že publikum umí skutečně číst obraz – nikoliv poslouchat film jen jako rozhlasovou hru doplněnou obrázky.

 

© Michal Procházka

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 110 čtenářů.

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

58%čtenáři

zhlédnuto 5324x

Inzerce
Inzerce