Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou

Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou

studie literární věda

Před rokem jsme si připomínali výročí dvou slavných českých sebevrahů - Jana Palacha a Jana Zajíce. Petr Zídek dokonce v Lidových novinách napsal, že měřeno počtem jazykových mutací osobního hesla ve Wikipedii (28) patří Jan Palach mezi dvacet nejznámějších Čechů minulého století.

„Kdo chce, nechť se usmrtí“ anebo sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou
John Weaver
a David Wright (eds.): Histories of suicide: international perspectives on self-destruction in the modern world, University of Toronto Press, Toronto 2009

Bohuslav Brouk: O pošetilosti života i smrti, k vydání připravil, biograficko-bibliografickou studii a ediční poznámku napsal Viktor A. Debnár, Volvox Globator, Praha 2009
James Hillman: Duše a sebevražda, z angličtiny přeložil Rudolf Starý, Sagittarius, Praha 1997
Jan Kotrč: Vývoj chápání sebevraždy v sociologii (tradiční vs. interpretativní přístup) , bakalářská práce obhájená na FSV UK roku 2002
Josef Král: Na okraj Masarykovy „sebevraždy“, Filosofická fakulta University Komenského, Bratislava 1927
Paul Ludwig Landsberg: Zkušenost smrti: výbor studií, uspoř. Jiří Němec, z růz. franc. orig. přel. Ladislav Hejdánek, Jan Sokol, úvod Jan Sokol ; Vyšehrad, Praha 1990
T.G. Masaryk: Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, připravil Jindřich Srovnal, Masarykův ústav AV ČR, Praha 2002
Daniela Tinková: Hřích, zločin, šílenství v čase odkouzlování světa, Argo, Praha 2004
Josef Viewegh: Sebevražda a literatura, Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno; Akademie věd České republiky, Psychologický ústav, Praha 1996
Richard van Dülmen: Bezectní lidé: o katech, děvkách a mlynářích. Nepočestnost a sociální izolace v raném novověku, z německého originálu přeložil Josef Boček, Dokořán, Praha 2003

Před rokem jsme si připomínali výročí dvou slavných českých sebevrahů - Jana Palacha a Jana Zajíce. Petr Zídek dokonce v Lidových novinách napsal, že měřeno počtem jazykových mutací osobního hesla ve Wikipedii (28) patří Jan Palach mezi dvacet nejznámějších Čechů minulého století. Alespoň u nás Palach asi zůstává nejznámějším sebevrahem, i když po něm zvolili tentýž způsob smrti mnozí další, vzpomeňme jen velkou vlnu sebeupalování v roce 2003, kdy takto u nás zemřelo minimálně 6 lidí.

V zahraničí je ovšem v souvislosti se sebevraždou asi nejslavnější Čech Masaryk, a to ne Jan, jehož smrt pravděpodobně navíc byla násilná, ale jeho otec TGM díky svému spisu Sebevražda hromadným jevem společenským moderní osvěty, jak zní název českého překladu. V nedávno vydané knize Dějiny sebevraždy: mezinárodní pohledy na sebezničení v moderním světě (Toronto, 2009) T.G. Masaryk zaujímá čestné místo vedle Itala Enrica Morselliho a Brita S. Strahana. Masaryk v knize tvrdil, že se u „přírodních a nevzdělaných národů sebevražda vůbec nevyskytuje“, sebevražednost je podle něj i ostatních dvou autorů ovocem „pokroku, vzdělání, osvěty“ a je způsobována „nenábožností mas“. Hlavní osobností, která pak svojí autoritou tuto tezi podpořila, pak byl francouzský sociolog Émile Durkheim. Profesor na Emory University Howard I. Kushner v příspěvku Sebevražda, gender a strach z modernity v knize Dějiny sebevraždy však tuto slavnou hypotézu zpochybňuje: statistiky, které měly dokazovat korelaci mezi moderností a vzrůstem sebevražednosti byly využívány jako ilustrace tvrzení, které bylo dopředu apriori dáno, aniž by se někdo snažil je skutečně hodnověrně ověřit. Podle slavné formulace o „teoriích, na kterých se zakládají fakta“ se tehdejší sociologové zaměřovali na to, proč lidé ve městech a s vyšším vzděláním páchají častěji sebevraždy, samotné výchozí tvrzení ale nezpochybňovali. Podle Kushnera šlo přitom o výraz nostalgie po předmoderním, idylickém světě (bez sebevražd). V Dějinách sebevraždy ovšem nacházíme i další pokusy o „vymazaní“ sebevraždy. Stať Sebevražda a sociální integrace v bolševické Rusku od K. Pinnowa referuje o představách komunistů, kteří před vítězstvím své revoluce předpokládali, že po vytvoření nové společnosti bude sebevražda coby buržoazní přežitek a příznak individualismu zcela vymýcena. Když se tak ve skutečnosti nestalo, zmizely na určitou dobu alespoň údaje o sebevraždě ze všech oficiálních statistik a tím byla sebevražda zneškodněna alespoň virtuálně: statistiky se sice vedly, ale byly přísně tajné a určené pouze pro zasvěcené.

Vraťmě se ovšem ještě ke kritice Durkheimova pojetí sebevraždy, která není ojedinělá: mladý český sociolog Jan Kotrč ve své bakalářské práci Vývoj chápání sebevraždy v sociologii shodně tvrdí, že Durkheim použil sebevraždu jako příklad, na němž demonstroval svoji sociologickou metodu. Šlo mu přitom podle Kotrče hlavně o to, aby demonstroval společenskou potřebu existence nezávislé a samostatné vědy zabývající se lidskou společností. Sebevražda vyšla šestnáct let předtím, než byla sociologie oficiálně uznána za vědu (roku 1913 byl název katedry na Sorbonně, kterou Durkheim vedl, změněn z Katedry vzdělání na Katedru vzdělání a sociologie). Podle Kotrče tím ovšem Durkheim celé toto téma pro další výzkumy na dlouhá léta „pokazil“, hlavně proto, že „vycházel z jednoznačně nereliabilních a invalidních dat posbíraných z různých zdrojů z různých zemí“. Durkheim, stejně jako řada jiných autorů, kteří se zajímali v jeho době o sebevraždu, přitom vycházel ze statistických dat Pruska a některých jiných německých států. Pruské statistiky patřily k nejstarším - první data byla sebrána v roce 1816. Od roku 1868 zajišťovali sběr dat katoličtí kněží mezi svými farníky a protestantští duchovní mezi nekatolickými křesťany. V roce 1883 však proběhla reforma metodologie sběru dat, za evidenci jejich sběru se staly odpovědné výhradně úřady. Počet sebevražd v důsledku toho ihned výrazně stoupl z necelých pěti tisíc na 6 171. V Rakousko-Uhersku dokonce sebevražednost statisticky „vzrostla“ po obdobné reformě z roku 1872 o 50 procent! Podle Kotrče ovšem Durkheim nic z toho nezmínil, naopak si statistiky „upravil tak, aby zapadaly do jeho teorie“, přičemž o těch nevyhovujících napsal, že „nebudeme v naší studii příliš používat ta data, která jsou neinstruktivní a nejistá“.

Připomeňme ovšem, že třeba už filozof a sociolog Josef Král ve svém spisu Na okraj Masarykovy „sebevraždy“ Masarykův spis kritizoval s tím, že vztah mezi vyšší sebevražedností a ústupem náboženství není zcela prokazatelný a že sebevražda se vyskytuje na všech stupních společenského vývoje. O sebevraždách u „primitivů“ pak pojednávala i kniha O pošetilosti života i smrti od všestranného spisovatele, publicisty, estetika, sociologa a propagátora psychoanalýzy Bohuslava Brouka. Brouk ve spisku píše, že „nebylo a není snad jediného kmene, u něhož by se tento druh smrti nevyskytoval; úmyslná smrt má stejně dlouhou historii jako lidstvo samé“. Broukův text vyšel nedávno znovu, jeho první vydání z roku 1936 bylo úředně zabaveno. A upřímně řečeno, není se čemu divit: podle Brouka je totiž lhostejné, jestli se člověk zabije nebo ne; všechno lidské snažení směřuje podle něj jen k dosažení erotického partnera, a tedy všechna lidská námaha, vynalézavost a duchaplnost nemá jinou cenu než „říjení jelena“, a „ani v úmyslném skonu, ani v životní houževnatosti“, prohlašuje Brouk, „nemůžeme vidět hrdinství, nýbrž jen sentimentalitu a zbabělost“. V knize najdeme i výzvy typu „Kdo chce, nechť se usmrtí“. Dané téma se ovšem pro Brouka stalo i prostředkem k útoku na stát, který si pro sebe chce uzurpovat životy svých občanů, a dokonce si činí nárok i na jejich smrt. Jak autor sarkasticky píše, „skutečným pánem našeho života je společnost, a nikoli Bůh, jak se nám to teologové snaží namlouvat. Člověk nesmí zemřít, aby se zbavil svých starostí, avšak i zdravý a šťastný člověk musí být odhodlán nasadit dobrovolně svůj život pro zájmy jiných, když vlast zavolá“. V tom se ozývá výzva po životní autentičnosti, stejná, jakou dnes nacházíme třeba v knize Duše a sebevražda od jungiánského psychologa Jamese Hillmana. Podle Hillmana sebevražda dlouho nebyla posuzována z hlediska vztahu člověka k sobě samému, ale zvenčí, jako by člověk „patřil nejprve Bohu, pak králi a teprve potom sám sobě“.

Při hodnocení a interpretaci sebevraždy se jako rozhodující ovšem vždy uplatňuje výchozí názorový kontext (ostatně i Masaryk v Hovorech s TGM přiznal, že jeho kniha o sebevraždě byla „filosofií dějin), takových kontextů se v souvislosti se sebevraždou za poslední tři staletí vystřídalo hned několik. Už Daniela Tinková u nás sledovala fenomén sebevraždy v proměnách legislativního i intelektuálního diskurzu jako sled interpretací vytvořených pod úhlem různých racionalit: od „ohavného zločinu“, plodu bezvěrectví a beznaděje vyvolaných ďáblem přes zoufalství zaviněné společností či naopak „neobčanský čin“, přes „akt svobody“ až po patologický vrozený sklon. Velmi podobně popsaly Dějiny sebevraždy to, jak sebevražda prošla dlouhou cestou „from sin to insanity“ - od hříchu k šílenství: západní civilizace zažila zrod „moderní sebevraždy“, čímž je myšlena její dekriminalizace, sekularizace a medikalizace. Jestliže Tinková zdůraznila význam francouzské revoluce pro reinterpretaci sebevraždy, Richard van Dülmen oproti tomu poukázal na důležitost děl jako Goethovo Utrpení mladého Werthera, jež uchvátilo čtenáře po celé Evropě; nešlo v něm už přitom o zostouzení hlavního hrdiny, ale o soucit a porozumění, o „ospravedlnění sebevraždy jako autonomního aktu lidského individua, který byl přesto hodnocen jako nesprávný“.

Nyní zřejmě jednotlivé starší i novější názory na sebevraždu koexistují, takže vedle jejího pojímání jako jevu „sociální patologie“ se i dnes objevují její křesťanské odsudky: v takovémto apelu na čtenáře, který má vyburcovat „trpící srdce k nové naději“, vrcholí třeba kniha Sebevražda a literatura od psychologa Josefa Viewegha, což je mimo jiné pěkný příklad interdisplinárnosti tohoto jevu, přičemž Viewegh překračuje vědecká pravidla jak co do oborů, tak žánrově; jeho kniha o psychologii literatury totiž končí jako teologický traktát či spíše emfatický projev kazatele.

Viewegh se ovšem odvolává na relativně umírněného křesťanského personalistu Paula L. Landsberga. Celkový posun je tak patrný i u křesťanů: ti už dnes většinou nezastávají názor, že ze všech druhů vraždy pouze sebevraždu není možné ospravedlnit nebo omluvit. Názor katolického apologetika G. K. Chestertona, že „sebevražda je Hřích s velkým H., konečné a absolutní zlo; člověk, který zabije sebe, jako by vyhladil celý svět, i když jenom ten svůj“ dnes také není příliš často slyšet. Zato v souvislosti s Palachem u nás na jeho obranu Tomáš Halík citoval jiný Chestertonův citát: „Sebevrah je člověk, který pohrdá životem, zatímco mučedník pohrdá smrtí“. Dokonce i papež Pavel VI. po Palachově smrti prohlásil, že „není možné schvalovat tragickou formu tohoto svědectví, ale jeho hodnotu uchovejme, protože ukazuje na svrchovanost oběti sebe sama z lásky k druhým“. V takové typologii ovšem Palach už přestává být sebevrahem, ale dobrovolnou obětí za lepší budoucí svět, i když ani ten samozřejmě není idylický a bez sebevražd.

 

© Jan Lukavec
článek vyšel v časopise Dějiny a současnost 08/2009
na iLiteratura.cz se souhlasem autora i redakce časopisu

 

Diskuse

Vložil: Kwanseum, 16.02.2010 10:47
Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou
Kniha páně Vieweghova je skutečně zajímavá, velmi ji ale znehodnocuje výše v článku zmíněný kazatelský závěr. Tento až nepatřičně nahlodává celou strukturu. Vřele doporučuji nedávno vydanou knihu "Sebevražedná triáda" (Academia 2009). V této velmi kvalitní práci se dvojice autorů (Ida Kodrlová a Ivo... Čermák) zamýšlí nad životem a dílem tří spisovatelek (Virginia Woolf, Sylvia Plath, Sarah Kane), které odešly z tohoto světa dobrovolně. Brilantní psychologická a textologická analýza.
Vložil: IF, 15.02.2010 13:07
Sebevražda mezi hříchem, zbabělostí a autenticitou
"Sebevražda a literatura" je nicméně velmi zaujínavá knížka, i když - namátkou - třeba motivace pro sebevraždu u Jacka Londona, kterou Viewegh předkládá, je značně diskutabilní (není ostatně jisté, zda sebevraždu opravdu spáchal)
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

zhlédnuto 9157x

Inzerce
Inzerce
Inzerce