Hermans, Willem Frederik

Hermans, Willem Frederik

portrét beletrie zahraniční

Willem Frederik Hermans (1921-1995) se narodil se a vyrostl v Amsterodamu v učitelské rodině jako mladší ze dvou dětí, maturoval na proslulém Barlaeovu gymnáziu. Jeho vstup do dospělého života poznamenala německá okupace Nizozemska v květnu 1940...

Willem Frederik Hermans (1921-1995) se narodil se a vyrostl v Amsterodamu v učitelské rodině jako mladší ze dvou dětí, maturoval na proslulém Barlaeovu gymnáziu. Jeho vstup do dospělého života poznamenala německá okupace Nizozemska v květnu 1940 a vzápětí následující sebevražda starší sestry. Studoval na Amsterodamské univerzitě fyzikální geografii (s přerušením po dubnu 1943, protože odmítl podepsat tzv. prohlášení loajality – slib požadovaný okupanty po studentech, že se vystříhají jakékoliv činnosti zaměřené proti Německé říši), v roce 1955 získal doktorát a o tři roky později byl jmenován lektorem na Státní univerzitě v Groningenu. V roce 1973 ho ovzduší na univerzitě i v Nizozemsku obecně natolik znechutilo, že dal výpověď, odstěhoval se do Paříže a věnoval se plně psaní. Poslední léta prožil v Bruselu. Zemřel po krátké nemoci v utrechtské fakultní nemocnici.

Debutoval ještě jako gymnazista poezií, následovaly recenze, eseje a povídky. První román Conserve (Konzerva) vydal v roce 1947. Působil jako redaktor literárních časopisů Criterium (1946-48) a Podium (1950, 1963-64). Z Paříže psal pod pseudonymem Age Bijkaart novinové sloupky pro amsterodamský deník Het Parool. Jeho dílo je velmi rozsáhlé a různorodé – vedle zmíněných žánrů psal i divadelní hry a novely. Hermansovy postavy zosobňují jeho pohled na svět: jsou to sólisté, kteří se v okolním světě nevyznají, jednání druhých lidí nedokáží správně interpretovat, jejich životy jsou dílem nedorozumění a náhody. Jeho romány oscilují mezi realismem a surrealismem, v pozdějším věku jsou příběhy životních ztroskotanců – přes základní pesimismus a suchý humor – stále více prodchnuty i soucítěním s údělem postav. Národní věhlas získal v roce 1958 románem z druhé světové války Temná komora Damoklova (De donkere kamer van Damokles, č. 2010), za vrchol jeho tvorby bývá považován román Nooit meer slapen (Už nikdy spánek, č. vydání se připravuje). Ke středoškolskému kánonu nizozemské literatury patří novela Het behouden huis (Bezpečný dům). Jeho literární vliv je patrný u celé řady současných nizozemsky píšících autorů (např. Arnon Grunberg, z vlámských spisovatelů se k němu otevřeně hlásí např. Peter Terrin).

Hermans začal záhy budit rozruch. Nejprve svými literárními díly, která v prvních poválečných letech pobuřovala na svou dobu odvážnými erotickými scénami i nesentimentálním líčením odboje. Za protikatolickou pasáž v románu Ik heb altijd gelijk (Pravdu mám vždycky já) byl v roce 1952 pohnán před soud, ale nakonec osvobozen, když se prokázalo, že výroky literární postavy nelze přičítat autorovi. Odpor k stádnímu myšlení a jednání působil, že se neváhal vyjadřovat ostře k různým jevům, ať už to byl přístup uctívaných literárních kritiků Du Perrona a Ter Braaka k hodnocení nizozemské literatury (sbírkou esejů na toto téma Mandarijnen op zwafelzuurMandaríni/mandarinky v kyselině sírové si současně proti sobě poštval celou plejádu kolegů), nebo případ chasidského Žida Friedricha Weinreba, který sehrál za války v Nizozemsku nejasnou úlohu při deportaci Židů, ale v pamětech vydaných v roce 1969 se vydával za hrdinu odboje. Hermans ho označil za chorobného lháře (a výzkum státního ústavu pro válečnou dokumentaci RIOD mu později dal zapravdu). Dlouhou a bouřlivou společenskou debatou na toto téma se přitom Hermans nechal strhnout na úkor vlastní literární tvorby. Nerespektování kulturního bojkotu Jihoafrické republiky (na pozvání nakladatele tam jel v roce 1982 uvést jihoafrické vydání své knihy) Hermansovi vyneslo nenávistné reakce nizozemských organizací bojujících proti apartheidu (zasadily se o jeho zapsání na černou listinu OSN); amsterodamská městská rada ho pak v roce 1986 prohlásila za nežádoucí osobu na území města. Hermans přitom systém apartheidu otevřeně a jednoznačně odsuzoval (měl ostatně za ženu Surinamku). Když přesto jako persona non grata v roce 1987 přijal pozvání na literární večer v amsterodamském debatním středisku De Balie, překazila jeho vystoupení hrozba pumovým atentátem. Až v roce 1992, kdy měl na pozvání organizátorů v Amsterodamu představit svou prémii k Týdnu knihy In de mist van het schimmenrijk (V mlhách říše stínů), vymohl si nejprve od amsterodamské radnice zrušení této „klatby“ a veřejnou omluvu.

Příznačný je také jeho přístup k literárním cenám – v souvislosti s cenou P. C. Hoofta (uděluje se za celé dílo) v roce 1971 došlo v korespondenci s ministrem kultury k trapnému překlepu – v oficiálním dopise se uváděla částka 18 000 guldenů (místo 8 000) a ministr musel omyl obratem uvést na pravou míru. Příležitost pro Hermanse k odmítnutí se zdůvodněním: „Stěží lze očekávat, že by se spisovatel cítil zvlášť poctěn, když je vyznamenán ministrem, jehož podpis ze dne na den klesne v ceně o deset tisíc guldenů.” Až v roce 1977 přijal z rukou belgického krále Cenu nizozemského písemnictví, nejvýznamnější literární cenu nizozemské jazykové oblasti.

Hermans patřil k autorům, kteří striktně zakazovali vydání svých knih v zemích Východního bloku. I překlady do jiných jazyků si přísně střežil. Dodnes je každé zahraniční vydání spojené se zdlouhavým vyjednáváním s dědici. Jeho dílo tak z větší části zůstává přístupné jen čtenářům, kteří ovládají nizozemštinu. Jeho nizozemští milovníci vydávají čtvrtletník Hermans Magazine. Nakladatelství De Bezige Bij vydává od roku 2005 v péči Hermansova ústavu (W. F. Hermans Instituut) jeho souborné dílo – má čítat celkem 24 svazků po 800 až 1000 stránkách. První díl byl v listopadu 2005 slavnostně předán korunnímu princi Willemu Alexandrovi. Na Hermansově životopisu pracuje Willem Otterspeer z Leidenské univerzity.

Info o autorovi a díle v nizozemštině, včetně kompletní bibliografie: http://www.willemfrederikhermans.nl/

česky:Temná komora Damoklova (De donkere kamer van Damokles), přel. Magda de Bruin Hüblová, doslov Milan Kundera, Host Brno 2010, 352 s.

Výběr z bibliografie:

Kussen door een rag van woorden (poezie, 1944)
Horror coeli (poezie, 1946)
Conserve (román, 1947)
De tranen der acacia´s (román, 1949)
Ik heb altijd gelijk (román, 1951)
Het behouden huis (novela, 1951)
De God Denkbaar – Denkbaar de God (román, 1956)
Een landingspoging op Newfoundland (povídky, 1957)
De donkere kamer van Damokles (román, 1958, č. Temná komora Damoklova, 2010)
Mandarijnen op zwavelzuur (eseje, 1964)
Het sadistische universum (eseje, 1964)
Nooit meer slapen (román, 1966)
Het sadistisch universum 2. Van Wittgenstein tot Weinreb (eseje, 1970)
Herinneringen van een engelbewaarder (román, 1971)
King Kong (televizní hra, 1972)
Het evangelie van O. Dapper Dapper (román, 1973)
Onder professoren (román, 1975)
De raadselachtige Multatuli (biografie, 1976)
Boze brieven van Bijkaart (sloupky, 1977)
Scheppend Nihilisme (rozhovory, red. Frans Janssen, 1979)
Au pair (román, 1989)
Wittgenstein (eseje, 1990)
De laatste roker (povídky, 1991)
In de mist van het schimmenrijk (prémie k Týdnu knihy, 1993)
Een foto uit eigen doos (fotografie, 1994)
Ruisen gruis (román, 1995)
Verscheur deze brief! Ik vertel veel te veel (korespondence W. F. Hermanse s Gerardem Reve, 2008)

© Magda de Bruin-Hüblová

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 5504x

Inzerce
Inzerce
Inzerce