Inspirační zdroje komiksů jsou pestré - ovšem vzít si za předobraz plošinovou hru z roku 1989, byť by byla sebeslavnější, je poněkud nezvyklé. Řeč je o komiksu Princ z Persie, který do svého rozmanitého edičního plánu zařadilo nakladatelství Argo.

Prince of Persia je jedna z nejslavnějších her z doby, kdy byly počítače ještě v plenkách. Kupodivu blonďatá postavička, složená doslova z pár pixelů, se v ní musí dostat skrz podzemí plné nástrah až k věži, ve které zlý vezír Jaffar vězní milovanou princeznu. Na celou anabázi má hráč přesně hodinu. Těchto šedesát minut ale dokázalo proměnit příběh inspirovaný Orientem v mýtus. Jordan Mechner, který Prince designoval, tak vlastně vytvořil mýtus o mýtech.

Prince z Persie se po světě prodalo přes deset milionů kopií. Následovalo pochopitelně množství navazujících her, dnes se chystá dokonce film. Proto je vlastně trochu s podivem, že na komiks museli fanoušci čekat „až“ do roku 2008. Jordan Mechner už měl v té době „princovský“ svět detailně rozpracovaný, a jak je uvedeno ve stati v závěru komiksu, bylo poněkud obtížné určit, kterou z dějových linií komiksový příběh rozvede. Nakonec zvítězilo nové pojetí, zbyl pouze středověký Írán a poetika Šeherezádiných pohádek. Komiks Princ z Persie se tak stal svébytným prvkem stejnojmenného fenoménu. Scenárista, Kanaďan íránského původu A. B. Sina, vnesl do děje něco súfijského moudra a v příběhu zdůraznil boj jedince proti osudu, podobně jako je tomu nejen v pohádkách tisíce a jedné noci, ale v celé orientální mytologii. Ilustrátorka Le Uyen Phamová pochází pro změnu z Vietnamu, ale v Americe již pracovala např. pro studio Dreamworks. Dnes se živí ilustrováním dětských knih, což je z grafického podání komiksu více než zřejmé. Ten je i díky jejímu zpracování směřován také mladším čtenářům, i když spletitou zápletku ocení spíše dospělí.

Příběh, jak je předesláno, nenajdete v žádné z orientálních legend, je zcela smyšlený, ale pevně stojí na reáliích staré Persie. Autoři se rozhodli rozdělit děj do dvou linií, které od sebe dělí několik dlouhých století. Princů z Persie v nich vystupuje pro jistotu hned několik.

V ústředí příběhu také zůstává (podobně jako v první hře) boj s mocichtivými vezíry a dalšími členy královského dvora, ale tím veškerá podoba s předlohou končí. Vyprávění příběhu plyne poměrně velkoryse, děj je po vzoru orientálních pohádek rozvíjen pozvolně, jak to jen dnešní podmínky umožňují. Právě tento prvek je velice důležitý pro atmosféru komiksu, ale může i od pokračování v četbě odrazovat. Dvě dějové linie se rozvíjejí zcela odděleně od sebe a na poměrně chytré a překvapivé rozuzlení si čtenář musí počkat až do závěru knihy. Tento vyprávěcí postup není v komiksu tak častý, a proto činí z Prince z Persie v tomto odvětví literatury zajímavou hříčku.

Kniha se hrdě hlásí k silnému brandu budovanému déle než dvacet let, ale pokud čekáte jednoduchou historku nabitý akcí, jako je tomu u zmíněné hry, budete možná zklamáni. Ve skutečnosti jde o rafinovaný příběh pevně zakotvený v perských mýtech a historii. Ten vzdálený svět má ale paradoxně nečekané souvislosti: stačí sáhnout po komiksech Marjane Satrapiové , jež píše o Íránu doby nedávno minulé.