Ragde, Anne B.: Topoly berlínské

Ragde, Anne B.
Topoly berlínské

ukázka beletrie zahraniční

Seděl tam Margido. Erlend ho nepoznal hned. Byl sta¬rý a vyzrálý. Šedý tím způsobem, jakým šednou někteří lidé, když chtějí splynout s davem. A dost výrazně ztloustl. Vstal a obešel postel.

Anne B. Ragdeová: Topoly berlínské, přel. Kateřina Krištůfková, Kniha Zlín 2010, 294 stran

Seděl tam Margido. Erlend ho nepoznal hned. Byl sta¬rý a vyzrálý. Šedý tím způsobem, jakým šednou někteří lidé, když chtějí splynout s davem. A dost výrazně ztloustl. Vstal a obešel postel.
– Erlende, řekl.
– Ahoj.
Podali si ruce, potřásli si jimi, pak se Margido opět posadil.
Tady leží. Cizí osoba. Už by ji vůbec nepoznal. Navíc bez šátku, jen tak. Přistoupil blíž, až k čelu postele, dý¬chal s otevřenou pusou. Obličej měla nakřivo. Spala.
– Jak to s ní vypadá? zašeptal.
– Nemusíš šeptat, nevzbudíš ji.
– Nikdy?
– Myslíš jako už vůbec nikdy?
– Ano.
– Ne, nevím vlastně, jak to s ní vypadá. Kdyby byla mladá, nejspíš by jí udělali tisíc vyšetření. Doktoři sice říkají, že je stabilizovaná, jenže teď jí vynechává srdce, není dost silné.
– Opotřebované, nejspíš.
– Ano.
– Otec žije?
– Ano.
– Bydlí pořád doma?
– Ano. Společně s Torem. A s matkou. Dokud teda...
Erlend se posadil na volnou židli. Za oknem sněžilo, z čehož by se normálně radoval. Prohlížel si její ruku a najednou si uvědomil, že ji poznává, i když o dvacet let zestárla. Nehty, způsob, jakým se jí na okrajích stá¬čely, jejich lesklost, i když teď vypadaly spíš modré. Ale vždycky je měla lesklé, i když s nimi nic nedělala, nečis¬tila si je ani neleštila. Vsunul špičky svých prstů pod její, byly ledové.
– Neměli bychom jí schovat ruce pod peřinu? navrhl.
– Obě jí tam dát nemůžeme, je připojená tady k tomu.
Ze hřbetu ruky jí vedla průsvitná hadička k sáčku ve stojanu.
– Infuze, řekl Margido.
– Každopádně jí tam můžu dát tuhle. Je jí zima.
Ruka byla těžká jako kámen, jakmile zvedl peřinu, hned toho zalitoval, neměl žádné právo tohle udělat, kdyby se teď vzbudila, rozzuřilo by ji, že si sem přijde po dvaceti letech a manipuluje tu s ní.
– A co ty? zeptal se Margido.
– No, co já. Mám se fajn. Pracuju jako aranžér vý¬loh. Dostávám teď už jenom fajnové zakázky, už mám v branži jméno.
Cítil opravdu silnou touhu se chlubit. Když se to tak vezme, je z nich tří nejspíš nejúspěšnější. A Margido ho klidně mohl na letišti vyzvednout.
– Bydlím v centru Kodaně. V úžasném podkrovním bytě, pokračoval.
– Jsi si podobný.
– Vážně?
– Asi nejsi ženatý a nemáš děti, že?
– Děti nemám, ale ženatý vlastně jsem.
– Nepovídej. To bych opravdu...
– S mužem. Se šéfredaktorem jedněch velkých novin.
– Aha.
– A ty?
– Mám tu svoji službu.
– Nejsi ženatý nebo...
– Ne.
– A Tor?
– Ten má přece dceru.
– A ze mě je teď strýček. Představ si to. A z tebe je taky strýček! Jenže tys to asi věděl celou dobu. Já jsem byl tehdy ještě cucák. Benjamínek. Kde bydlí?
– V Oslu.
– Jezdívá sem často?
– Je tu poprvé, pokud vím.
– Proboha, vážně? No páni. Promiň, zapomněl jsem, že se boží jméno nemá brát do úst... nadarmo, tak se to říká, ne?
– Nech toho. Ano, myslím, že je tu poprvé.
Takže Tor vlastně nefungoval jako otec.
– Nedokážu si to představit. Pracuje na statku a nedě¬lá skoro nic jiného, řekl bych. Teď prasata. Konec s krá¬vami. Nevyplácely se.
– Rozšířil to tam nebo tak něco?
Nechtěl o statku nic vědět a oddechl si, když Margido odpověděl jenom: To pochybuju.
Nevěděl, co jiného by měl tomu muži říct, třináct let věkového rozdílu bylo navíc rozšířeno o dvacet let, kdy se neviděli, jenže něco říct musí, a řekl to, bez rozmýšle¬ní: Máš teď kolem Vánoc nejspíš hodně práce, ne?
– Jak to myslíš?
– Lidi přece umírají... Neumírají spíš kolem svátků?
Nevěděl ani, jestli se o ni Margido zajímá nebo tu sedí jen tak z povinnosti. Ale Margido odpověděl jen: To máš pravdu. Nevím, čím to je. Loni jsem musel jet k jedno¬mu domů dokonce na Štědrý den. Otec tří dětí, jen něco málo přes čtyřicet, seknul sebou v převleku za vánoční¬ho skřítka.
Nesmí se smát. Radši se pokusí přečíst to, co stojí na plastovém sáčku, z něhož kape do matky tekutina, jenže ten visí příliš daleko.
– Ani nestihl rozdat dárky. Než se zhroutil, pokračoval Margido.
Erlend se snažil nepředstavovat si mrtvého vánoční¬ho skřítka pohřbeného pod horou nerozbalených vánoč¬ních dárků krásně zdobených mašlemi a rozetami, masku skřítka napůl sundanou, rozhodně se nesmí smát, zeptal se: Nevíš, jestli tu mají někde něco k pití?
– Na vozíku na chodbě stojí šťáva. Mluvíš jinak. Skoro vůbec ne dialektem. V tom si nejsi podobný.
– To se stává, víš. Když tu člověk přestane bydlet.

Myslel si, že si oddechne, až Margido odejde, ale nebylo to tak. Najednou tu s ní byl strašlivě sám. Pozoroval její obličej, každou vrásku, chlupy, které jí trčely z kůže pod bradou, šedé a připláclé vlasy na hlavě. Oční víčka se jí chvěla, protkaná tenkými žilkami. Začal si namlouvat, že to jen hraje. Předstírá křivý obličej. Předstírá mozkovou mrt¬vici. Co kdyby si najednou v posteli sedla jako Glenn Clo¬seová v závěru Osudové přitažlivosti? Na místě by umřel děsem. Měl s sebou vzít Torunn, proč ji o to nepožádal? Mohli tu být dva. Kteří sem v podstatě jdou poprvé.
– No, mami, takhle to teda dopadlo. Říkal jsem si, že sem budu muset zajet. Přiletěl jsem z Kodaně dneska odpoledne. Přistáli jsme načas, ale naproti mi nepřišla ani noha. Jsi vzhůru? Mám tě pozdravovat od Krumma. Líbil by se ti, i když bys nikdy nepřistoupila na setkání s ním. Což je docela škoda. Myslela sis, že jsem si to způsobil sám. Jenže já jsem se tak narodil. Vlastně je to tvoje vina. Něco s tvými chromozomy a chromozomy toho blba. Jen kdybys věděla. Pamatuješ si na Asgei¬ra z družstevní prodejny? Když mi bylo šestnáct, vyhulil jsem mu ho v zadní místnosti, měl čtyři děti a byl členem farní rady. Měla jsi ho tak ráda, dával ti stranou potraviny s prošlým datem trvanlivosti. A já jsem mu tam na bobku kouřil toho tenkýho čuráka, až se potácel štěstím. Jed¬nou jsem mu to udělal i na Neshovu, ve stodole, tys mu v kuchyni zatím vařila kafe, přijel si k nám koupit jahody, vystříkal se přímo na balík slámy, já to totiž nikdy nepo¬lykám, ani s Krummem, někdo to polyká rád, jiný ne, jsi vzhůru? Nemohla by ses probudit? Uslyšela bys další pikantní podrobnosti.
Otevřely se dveře. A s mužem vstoupil zápach. Do místnosti vpadl celý statek, i když zápach byl jiný, než si ho pamatoval. Teď prasata, ne krávy, řekl Margido. Výraznější zápach, ale přesto nepochybně chlév.
– Tore! řekl.
– No ne, tak jsi přijel. Jen seď.
– Zdálo... Zdálo se mi, že se probouzí. Ale pak...
– Nemůžu se zdržet dlouho. Chtěl jsem ji jenom vidět.
– A mě, možná? Věděl jsi přece, že mám přijet, ne?
– Jo. Torunn mi to řekla.
Podali si ruce a Tor si pak sedl na židli, na které před chvílí seděl Margido. Byl špinavý a neupravený, jde to s ním od devíti k pěti, díky bohu, že Krumme tohle nevi¬dí. Jeho starší bratr. Vypadá jako bezdomovec a smrdí starými, zapomenutými časy.
– Mám se s ní pak sejít.
– S Torunn? Máš se sejít s Torunn? zeptal se Tor a zostra na něj pohlédl.
– Ano. Co je na tom divného?
– Jen že měla dneska odjet!
Kvůli čemu se ten chlap rozčiluje? Rozepnul si bundu tak prudce, až cvoky zadrnčely, a odhalil flekatý vlněný svetr. Zdviženou bradu, obočí vysoko povytažené.
– V letadle neměli volno. Říkala. Musí počkat s odjez¬dem do zítřka. Já vlastně jedu domů taky zítra.
Tor se zhroutil na židli.
– Nejspíš mi volala, když jsem byl v chlévě. Aby mi to řekla, zamumlal.
Sklonil hlavu a zíral si do dlaní. Co vstoupil do míst¬nosti, o matku ani nezavadil pohledem.
– Vypadá hodně nemocně.
– Vůbec ne, řekl Tor a rychle se podíval na ni a pak na plastový sáček ve stojanu.
– Ale Margido říkal, že...
– Byl tu, když jsi přišel?
– Ano. A říkal, že jí...
– Margido vždycky maluje čerta na zeď. To přece víš.
Ne, to tedy neví. Ale při pomyšlení na to, čím se živí, je to jistě pravda.
– Doktoři prý říkali, že má problémy se srdcem.
– Jo, jo, řekl Tor. – Pořád melou jenom o srdci. Ale ona je jinak úplně zdravá. Dostane se z toho. Jen kdyby se tak probrala.
– Co se vlastně stalo? Když ji hospitalizovali?
– No... necítila se úplně dobře. Trochu polehávala. Neměla moc chuť k jídlu. Měla zimnici. A najednou ne¬mohla mluvit. Říkala jenom hh, hh.
– Hh, hh?
– No, tak to znělo. Jako kdyby se snažila něco říct, ale nešlo jí to. Bylo to...
Tor se odmlčel, několikrát zavrtěl hlavou, sepnul ruce. Byly špinavé, ale nejspíš čerstvě umyté.
– Slyšel jsem, že jsi začal chovat prasata.
– To říkal Margido? Ten o mých prasatech nic neví.
– Ale povídal to, v každém případě.
– Říkala Torunn něco o tom, že sem zítra přijde? Mys¬lel jsem, že sem zajedu dopoledne.
– Nevím nic o jejích plánech, nic víc než že má odjet. Vlastně ji vůbec neznám. Jenom jsem s ní mluvil po telefo¬nu, ani jsem nevěděl, že existuje. Zrovna to je vlastně dost...
– Můžu jí zavolat. Koupila... koupila mi vánoční dárky.
Mlčky seděli a dívali se na matku. Pokojem se šířil zá¬pach chléva, naplňoval ho až k nesnesitelnosti.
– Pohnula rukou! řekl Tor najednou vysokým hlasem a napůl se zvedl ze židle. – Nevšiml jsem si toho hned!
– To já jsem jí ji zastrčil pod peřinu. Měla strašně stu¬dené prsty.

Na odchodu mu Tor podal ruku, popřál mu veselé Váno¬ce a dodal: Určitě tu nechceš zůstat dýl? Pro případ, že by se probrala?
– Chtěl jsem ji jen vidět. Možná ještě zaskočím zítra, před odjezdem.
– Sem?
– Kam jinam?
Když Tor odešel, šel rovnou k oknu a chtěl ho otevřít, ale nešlo to. Místo toho doširoka otevřel dveře do mrňa¬vé koupelny, ovšem nenašel žádný vypínač nebo větrák, který by mohl zapnout. Bylo skoro sedm hodin.
– Tak já musím padat, mami. Mám totiž schůzku s tvojí vnučkou. Navíc mám dost kocovinu a uvažuju, že se vožeru, abych ještě trochu odsunul vystřízlivění. Na to dojde až po návratu domů. Tak dobrý den celý den, bába letí komínem.
 

© Kateřina Krištůfková
ukázka z knihy Anne B. Ragdeová: Topoly berlínské, Kniha Zlín 2010
na iliteratura.cz publikujeme se souhlasem překladatelky

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

zhlédnuto 3245x

Koupit knihu

štítky k článku

Inzerce
Inzerce