Arsenijević, Vladimir (ed.): Jugolaboratorija. Antologie postjugoslávské prózy 2

Arsenijević, Vladimir (ed.)
Jugolaboratorija. Antologie postjugoslávské prózy 2

ukázka beletrie zahraniční

Ukázka z povídky Nenada Veličkoviće Leo Africanus, která vyšla v povídkové sbírce Ďábel v Sarajevu. Hlavní hrdina opouští ostřelované Sarajevo na sudánský pas své sestry a nechtěně skončí v Chartúmu.

Nenad Veličković: LEO AFRICANUS

V čekárně Vrchní vojenské lékařské komise si Meša vzpomněl na Čapkovu „Povídku o ztracené noze“. Její hrdina, Lojzík, stojí před svým lůžkem v nemocničním pokoji a čeká, až dorazí inspekce z velitelství. Stát a čekat u postelí musejí i všichni ostatní pacienti, mezi nimi i těžce ranění a umírající. Inspekce má zpoždění. Lojzík ohne jednu nohu v koleni a opře si ji o postel, aby si odpočinul.

Dorazí vrchní štábní lékař, za ním běží houf doktorů a oficírů. Jde od postele k posteli a řve: „Marš na frontu!“, „Marš na frontu!“... Pak si všimne Lojzíka, jak stojí na jedné noze, usoudí, že druhou má amputovanou, a rozkáže: „Pryč s ním“. A tak se Lojzík vykroutil z války. A dostal invalidní rentu. Ale po válce mu noha, která odpočívala na kavalci, začala usychat. Sama od sebe. Slyším, že mě vyvolávají, ale nemůžu se hnout. Vidím, že před strachem nelze utéct. Nosíš si ho s sebou, kamkoliv se hneš. Na druhou stranu nejsem jako Lojzík, mám solidní nálezy, nesimuluji, mám vřed ještě z doby před válkou, síňokomorovou blokádu, ischias, a tahle komise není rakouskouherská, dívá se do papírů a ne na člověka. Vstoupím. Něco brblají, bác, dostávám razítko, odcházím, „schopen s omezením“. Mám se hlásit u jednotky kvůli zařazení.

Meša se vydal domů. Kráčel pomalu. Nohy se mu klepaly. Lidé utíkali napříč křižovatkami, korunami stromů létaly kulky a ulámané větve dopadaly na asfalt. Bylo mu skoro jedno, jestli zemře zrovna v tuhle chvíli zapletený do větví, nebo za několik dní při neúspěšném pokusu dostat se z obleženého Sarajeva. Když nakonec přesto dorazil domů a sdělil sestře závěr komise, počastovala doktory nejhoršími nadávkami, bouchla o stůl svým cestovním pasem a pravila: „Súdán!“

Moje sestra se před dvaceti lety provdala do Súdánu. Před rokem se s manželem rozešla a se súdánským pasem se vrátila do Bosny. Já jsem za první měsíc války, přestože ještě byl dostatek potravin a fungovaly ledničky, zhubl o deset kilo. Ona vzdychala a dívala se na mě, ale nevěděla, jak mi pomoct. Když bouchla pasem o stůl, nic mi nedocházelo.

Mešova sestra se dozvěděla, že skupina súdánských studentů dostala povolení opustit Sarajevo, odcestují autobusem do Splitu a potom letadlem do Chartúmu. Její plán byl naivní, ale jako všechny plány vzešlé ze zoufalství skýtal naději. Meša a jeho sestra byli dvojčata a fotografie v jejím pasu pořízená před několika lety se více podobala jemu než jí. Její jméno mohlo být klidně mužské. Meša neměl čas na rozmyšlenou, autobus měl odjíždět zítra. Sestra zaplatila hodně peněz za to, aby ho dostala na seznam. Do Splitu bude cestovat jako Súdánec a ze Splitu jako bosenský uprchlík do Vídně a potom ke strýčkovi do Frankfurtu.

Než jsme vyjeli, třikrát nám přepočítali a zkontrolovali pasy. Autobus byl plný Arabů. Byli mezi nimi černí i světlí. Nikoho jsem neznal. Nerozuměl jsem jim ani slovo. Neovládám žádný cizí jazyk a už ani nevím, jak se jmenuje můj vlastní. Pak jsme dojeli k srbským barikádám a tam nás zastavili.

Meša zpanikařil. V tašce měl červený pas Socialistické federativní republiky Jugoslávie. Jestli je budou prohledávat a doklad u něj najdou, už pro ně nebude žádný Súdánec. V nejlepším případě ho vrátí do Sarajeva jako živý štít nebo ho přinutí, aby v první linii kopal hroby a odklízel mrtvoly, které zůstaly na území nikoho. Vlhká skvrna z podpaží se mu rozpila do půli hrudi i zad. Roztřesenýma rukama na poslední chvíli zastrčil pas pod sedadlo a vystoupil. Seřadili je vedle autobusu.

Meša v jednom okně zahlédl obraz dívky, která podává raněnému rytíři džbán vody. Všude kolem nich leží mrtvá těla, zlámaná kopí a korouhve. Meša ten obraz znal. Jmenoval se Kosovská dívka a znázorňoval výjev z lidové písně, v níž děvče po bitvě prochází polem a mezi umírajícími rytíři hledá svého milého. Meša z té písně dokonce znal dva verše: „Kdybych se já nebohá zelené borovice dotkla, v rukou by mi uschla.“

Vojáci a policisté kolem nich vyhrožovali a nadávali jak seřazeným Arabům, tak jeden druhému navzájem. Někteří navrhovali Araby pozabíjet, jiní jen střílet je do kolen. Mešovi hučelo v uších, slyšel jenom srbský přízvuk „kolena“, „Arabové“. Dva vojáci vlezli do autobusu a zdálo se, že ho prohlížejí. Bylo slyšet střelbu ze samopalu. Jeden důstojník se rozeřval a druhý hlas odpovídal mezi nadávkami. Meša pochopil, že je řeč o řidičích autobusu, ale nebyl si jistý, jestli s nimi střelba měla něco společného.

Srdce mám až v krku, lapám po vzduchu jako ryba, nemůžu se nadechnout. Netroufám si ohlédnout se, abych se podíval, kde zrovna v autobusu jsou. Arabové se dívají, oni nic nechápou, tak si nedělají velké starosti. Náš průvodce mává papíry a dožaduje se telefonu, opakuje, že odjezd je domluvený s ústředím v Pale. Nakonec nás pustili. Jen nám dali jiné řidiče a horší autobus. A tak jsem zůstal bez červeného pasu. Když jsme se rozjeli, zapřísáhl jsem se, že plivnu do tváře prvnímu člověku, od kterého uslyším srbský přízvuk.

Bez červeného pasu neměl Meša ve Splitu dost odvahy, aby cestu do Chartúmu přerušil. Ačkoliv to neměl v plánu, nastoupil do letadla. Nad mraky bylo všechno modré, světlé a čisté. Mešovi připadalo nemožné, že za okénkem je padesát pod nulou. Zavřel oči a sklopil si opěradlo. Zvuk motoru a rozjařené brebentění Súdánců ho ukolébaly k spánku. K prvnímu klidnému spočinutí od začátku války.

Na letišti v Chartúmu čekaly na Súdánce rodiny, přátelé a novináři. Na Mešu nikdo. Měl jen telefonní číslo sestřina bývalého manžela. Při policejní kontrole předložil svůj pas a hned vycítil, že nastaly potíže. S pasem něco nebylo v pořádku. Úředník si přivolal kolegy a prstem ťukal do rozevřené knížečky. Všichni pokyvovali hlavami, podezřívavě se dívali na Mešu a listovali cestovním dokladem. Kladli mu dotazy v arabštině, ale on jim samozřejmě nerozuměl. Ostatní studenti už prošli a odcházeli rozesmátí v objetí svých příbuzných. Meša neměl nablízku nikoho, kdo by mu pomohl. Vytáhl papírek se švagrovým telefonním číslem. Pochopili, co jim ukazuje, a zanedlouho už někomu na druhém konci drátu opakovali Mešovo jméno, příjmení a ostatní údaje z dokladu. Položili sluchátko, vrátili Mešovi papírek a odvedli ho do malé vedlejší místnosti. Pas si nechali. Neprohledali ho, ale zůstal u něj jeden policista a místnost zvenčí zamkli. Meša se ze všeho nejvíc bál, že budou hledat drogy a budou mu strkat ruku do konečníku.

s. 13-16

© Pavla Horáková 2010
článek vyšel na iLiteratura.cz se souhlasem nakladatelství Kniha Zlín i obou překladatelů

Diskuse

Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.