Saramago, José: Slepota 1

Saramago, José
Slepota 1

recenze beletrie zahraniční

Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.

 

Saramago čtenářům překládá drsný román ze země bělozrakých
José Saramago
: Slepota, přel. Lada Weissová, Albatros Plus, Praha 2010, 392 stran

Lidstvo už v dějinách umění bojovalo s kdečím. S roboty, opičím virem, oživlými mrtvolami. Ale co když nastane všeobecná slepota? Skvěle o ní píše nositel Nobelovy ceny José Saramago.

Námět může upomenout na slavný britský sci-fi román Den trifidů, který vyšel roku 1951. Portugalec José Saramago napsal Slepotu (v doslovném překladu Esej o slepotě) o čtyřiačtyřicet let později a nehýřil vnějšími efekty: žádné chodící masožravé rostliny nebo ničivý průlet meteoritu. Za veškeré zlo (a slepotu) si můžou lidé sami.

Spíše než thriller je to podobenství o světě vidoucích a slepých. Řidič v autě se chce na křižovatce rozjet na zelenou, ale už se nerozjede. Oslepne náhle, bez příčiny a zanedlouho končí za zdmi ústavu pro choromyslné.

Stejně jako stovky dalších lidí, které tenhle záludný druh slepoty postihne. Nakažení nezírají do černé propasti, ale do zářivě bílého jasu. Stávají se chorobně "bělozrací", což je krásné slovo pro lidskou tragédii. V Saramagově pojetí však vyznívá dost potměšile.

Slepý spisovatel píše knihu
I když román obsahuje řadu vyloženě drsných, naturalistických scén, není ve výsledku tak nelítostný jako postkatastrofická próza Cesta od Cormaca McCarthyho.

Navzdory hnusu, špíně, hnilobnému puchu, které se nekontrolovatelně šíří a zachvacují všechno kolem, je tu stále dost něžných obrazů (pes sající ženské slzy, koupel v dešti...) i absurdit. Jak mají asi slepci pálit odpadky a dodržovat hygienu, když nevidí?

Konference o nevidomých končí oslepnutím některých debatérů, slepý spisovatel píše knihu a jednooký muž přestane vidět právě ve chvíli, kdy si čistí skleněné oko. Paradoxy se odehrávají i v úrovni jazyka, zaběhaná slovní spojení (nevidíš, kam šlapeš; vyběhla schody poslepu) získávají najednou komický význam.

Saramago charakterizuje postavy jen prostřednictvím základních znaků, a tak tu vystupuje "dívka v černých brýlích", "stařec s klípcem" či "šilhavý kluk". Bezejmenní lidé se sice objevují i v jeho dalších dílech, jenže tady má anonymita zvláštní opodstatnění.

Mezi všemi slepými ve městě vidí jen lékařova žena, tak trochu anděl spásy a trochu svědek bezmoci a utrpení. Když jsou internovaní slepci propuštěni z karantény blázince, putují městem, které však není blázincem o nic menším.

Vševědoucí vypravěč zkrátka shlíží na lidské hemžení jako znavený bůh, který předvídá, co se má stát a co se stane, a občas se ušklíbne nad lidskou hloupostí. Množné číslo, v kterém si libuje, lehce upomene na prózy Vladislava Vančury, je tu řada biblických, apokalyptických metafor

Jenže Saramago, provokující kritik církve (zejména v knize Evangelium podle Ježíše Krista), na bohy nevěří. Jedna z jeho postav říká, že Bůh si zaslouží být slepý. Jediný zázrak, kterého se tu lze dočkat, je přežití.

Za deset minut nahá
Slepota je teprve druhou Saramagovou knihou, která vychází česky. Motiv zraku a vnitřního zření rozvíjel i předchozí román Baltasar a Blimunda (česky 2002), zasazený do Portugalska osmnáctého století. Dívka Blimunda dokázala svým pohledem proniknout do lidské duše, odkrýt i nejtajnější chvění.

Kromě toho obě díla spojuje i velmi specifický styl. Saramago minimálně člení text, výpovědi postav slévá do dlouhých vět, které se divoce valí románem a bez ohledu na správnou interpunkci vtahují aktéry i čtenáře. A i když Saramago takhle píše už od osmdesátých let a v literatuře není první, stále dokáže podmanit. Třeba rychlou erotickou scénou:

"Dívka nastoupila a stiskla tlačítko třetího patra, byla očekávána v pokoji tři sta dvanáct, tady to je, diskrétně zaťukala a za deset minut už byla nahá, za patnáct sténala, za osmnáct šeptala zamilovaná slůvka, protože už nepotřebovala nic předstírat, po dvaceti začínala ztrácet hlavu, po jedenadvaceti cítila, jak se jí tělo rozpouští v rozkoši, po dvaceti dvou minutách vykřikla, Teď, teď, a když opět nabyla vědomí, řekla vyčerpaně a šťastně, Ještě vidím všechno bílé."

Trocha idejí a hodně dobré literatury
Román Slepota vynesl Saramagovi Nobelovu cenu a byl nedávno úspěšně zfilmován, ale setkal se i s kritikou. Kupodivu zejména z řad slepců, kteří se jím cítili dotčeni.

Protestovala americká asociace nevidomých, vzniklo dokonce jakési literární antipokračování. Jde však o zásadní nepochopení románu. Saramago nezesměšňuje slepce, ale slepé, neschopné vlády, zvířecí pudy, které se začnou ozývat v člověku, když selžou základní společenské mechanismy.

Jedinou obranou proti nim je soucit a nový, spravedlivější řád, naznačuje přesvědčený komunista Saramago. Pokud by se mu tedy mělo něco vytýkat, tak snad trocha ideových, zjednodušujících schémat, která pozornější čtenář vycítí. Jsou však vykoupena výsostnou literaturou, jež nejspíš osloví i ty, kteří by o knihu nobelovského laureáta normálně ani nezavadili.

© Alice Horáčková
článek vyšel v MF Dnes
na iLiteratura.cz se souhlasem autorky a redakce MF

Ohodnoťte knihu

0%

Hlasovalo 214 čtenářů.

Diskuse

Vložil: Michaela, 21.03.2010 00:41
Saramago, José: Slepota 1
Super super super. V knize jsem doslova hltala slovo za slovem a za jediný den jsem ji přečetla. Všem ji určitě doporočuji, je nádherně napsaná.
Vložit nový příspěvek do diskuse
Vaše jméno:
E-mail:
Text příspěvku:
Kontrolní otázka: Kolik je prstů na jedné ruce
Kontrolní otázka slouží k ochraně proti vkládání diskusních příspěvků roboty.

Více k článku

související články

61%čtenáři

zhlédnuto 4234x

katalogy

Koupit knihu

Inzerce
Inzerce
Inzerce